Se Štěpánkou Pučálkovou na druhé straně řeky

Přiznám se, že jméno mezzosopranistky Štěpánky Pučálkové jsem poprvé zaregistroval teprve při zveřejnění programu Národního divadla v Praze pro sezonu 2015/2016. Počítalo se s ní hned ve čtyřech nových produkcích, a to vesměs v prvooborových rolích. Upozornila pak na sebe zejména v úloze Suzuki v inscenci Pucciniho Madama Butterfly ve Státní opeře, a na témže jevišti se pak rozhodně neztratila ani jako Stephano v Gounodově Romeovi a Julii. Stejně jsem ale pak těžko věřil vlastním očím, když jsem se o zpěvačce dočetl i v honosné programové brožuře, věnované jubilejnímu padesátému ročníku salcburského Velikonočního festivalu 2017. Píše se tu, že ve Wagnerově Valkýře v hudebním nastudování Christiana Thielemanna má ve Velkém festivalovém domě vedle Anji Kampe, Anji Harteros, Petera Seifferta či Vitalije Kowaljova vystoupit i jistá „Stepanka Pucalkova“ coby Siegrune... Jak jsem později zjistil, v rakouském Salcburku je tato mladá sympatická dáma v současné době doma více, než v Praze, a proto jsme se k následujícímu rozhovoru sešli právě ve městě u řeky Salzach. Tento vodní tok bude mít mimochodem v našem povídání poměrně podstatnou roli. Setkali jsme se totiž v jedné z restaurací na jeho pravém břehu, kde sídlí také věhlasná Universität Mozarteum či Landestheater Salcburk, tedy instituce, které stály na začátku zdejšího působení Štěpánky Pučálkové. Rozhovor se pak nezadržitelně stočil k budoucnosti, která čeká zpěvačku na mnohem rušnější „druhé straně řeky“, kde lze nalézt kromě slavného hradu či Mozartova rodného domu také všechny prestižní festivalové budovy.
Štěpánka Pučálková (foto Petra Odrazilová)
Štěpánka Pučálková (foto Petra Odrazilová)

 

Tento „salcburský“ rozhovor můžeme vlastně vyprávěním o vašich zdejších zkušenostech zahájit. Potom, co jste v roce 2005 absolvovala studium zpěvu na pražském Gymnáziu Jana Nerudy, jste nastoupila na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění. Ve svém oficiálním životopise ale uvádíte, že jste už po dvou letech přešla na Universität Mozarteum v Salcburku. Co vás k tak zásadnímu rozhodnutí přivedlo a jak vaše přijetí na tuto prestižní školu probíhalo?

Nápad přestoupit na Universität Mozarteum se v podstatě zrodil během mé účasti na pěveckých kurzech v polské Karpaczi. Pozval mě na ně profesor Gymnázia Jana Nerudy pan Jaroslav Mrázek s tím, že jedním z hlasových koučů zde bude i paní profesorka Elisabeth Wilke, působící v Salcburku, a že by to mohla být pro mě zajímavá zkušenost. Byl to ale doslova zlomový okamžik… Po vzájemné domluvě s paní Wilke jsem se rozhodla podat na její domovskou Universität Mozarteum přihlášku, a to na studijní program Erasmus. Tak se stalo, že jsem tam v březnu roku 2007 odjela studovat na jeden semestr. Během něj jsem se rozhodla pokusit o přijetí k dennímu studiu, což ovšem nebyla žádná formalita: zkoušky se uskutečnily v několika kolech a byly náročné, hlavně ty z harmonie a dějin hudby. A vše samozřejmě probíhalo v němčině – z toho jsem tehdy měla největší strach… Nakonec mě přijali mezi sedmi z celkových šedesáti uchazečů.

Můžete stručně popsat rozdíly, jaké jsou podle vašich zkušeností mezi pěveckým školstvím u nás a v Rakousku?

Rozdíly se asi přesně definovat neodvážím… Na Janáčkově akademii múzických umění jsem pobyla jen krátce a nemohu o ní říci nic negativního. Oproti tomu o Universität Mozarteum a o jejím stylu výuky vím mnohem víc. Škola má dlouholetou tradici a ohromnou prestiž, studují tu muzikanti z celého světa. To už samo o sobě předurčuje vysokou kvalitu výuky.

Nejen studenti, ale i vyučující se tu pečlivě vybírají. Každý zájemce o post vysokoškolského pedagoga tady kromě běžného výběrového řízení musí také na pódiu prokázat, že „umí učit“, skládá tedy jakousi přijímací zkoušku. Pěvecké oddělení se může chlubit pedagogy, kteří byli nebo jsou stále ještě aktivní a ve svém oboru světově proslulí, například Barbarou Bonney, Elisabeth Wilke, Helene Schneidermann nebo Helmutem Deutschem. Režii našich představení měl nezapomenutelný Eike Gramss, který byl ředitelem opery v Bernu a režíroval i ve velkých německých operních domech, jakými jsou Státní opera v Berlíně, drážďanská Semperoper, Bavorská státní opera a další. Pracovat s ním bylo někdy velmi náročné: nehodnotil nás jako studenty, ale už jako hotové profesionály a vyžadoval od nás maximum, což mně mimochodem dodnes pomáhá v kariéře.

I obě budovy univerzity, stará i nová, mají vybavení na té nejvyšší úrovni. Jsou zde tři divadelní sály s technikou profesionální scény, koncertní sály a desítky učeben disponujících zvukovou elektronikou a špičkovými klavíry. Stejně tak má univerzita své vlastní studio jménem Media Lab, kde je možnost profesionálně zpracovávat  záznamy operních představení. Tato DVD jsou pak díky své vysoké kvalitě prodávána i veřejnosti.

Život české studentky zpěvu v Salcburku ale asi nebyl jen procházkou růžovou zahradou. Jak rychle jste zvládla komunikaci v němčině nejen ve škole, ale i v běžném životě? A jak se vůbec takovému studentovi ze zahraničí v Mozartově městě žije? Pomáhá mu nějaký systém stipendií, má případně možnost získat zaměstnání?

Samozřejmě, že začátky byly krušné, i když jsem slušně mluvila německy a anglicky, ale stále to byla jen školní znalost. To se ovšem velmi rychle změnilo a pak už jsem problémy s jazykem neměla. Byla jsem tady prostě hozena do vody a tak jsem musela plavat… Pomáhal mi ale i můj tehdejší salcburský přítel, postupně jsem se seznamovala i s lidmi mimo branži a tvořila si nový okruh známých. A hlavně jsem se do Salcburku zamilovala! Za okny kopce a pod nimi řada jezer a neskutečná atmosféra města…

Největší problém v mých zdejších začátcích byly ale pochopitelně finance. První rok a půl jsem ještě platila školné, ale pak už jsem jako studentka z Evropské unie nemusela – tedy na rozdíl od mnoha dalších, kteří platí dost vysoké školné stále. Žití tu tedy rozhodně není levné, a tak i přes podporu rodičů – kterým jsem za to nesmírně vděčná – jsem se snažila přivydělat si, jak jen to bylo možné. Během svých salcburských pěti let studia jsem příležitostně učila malé děti zpívat, prodávala v butiku, zpívala na svatbách a vernisážích nebo rozvážela ranní noviny. Nemohla jsem pracovat v restauracích a barech kvůli zakouřenému a hlučnému prostředí, pak bych už asi nezazpívala nic… Také jsem se živila jako modelka na přehlídkách ve Vídni a Salcburku, kde jsem nejčastěji předváděla jejich tradiční kroje, takzvanou Trachtenmode.

Velkou finanční injekcí pak pro mě byla možnost získat prospěchové stipendium. Na Universität Mozarteum jsou jich jen dva druhy a k jejich získání musí student absolvovat výběrové řízení a mít výborný prospěch. Stipendium se vyplácí vždy po dva semestry a nárok na něj nastává je jen jednou za celé studium. Ročně se udělují pouze dvěma studentům. Já měla štěstí a obě jsem postupně získala, což mi hodně pomohlo uživit se.

Módní přehlídka "Tracht and Country", Mönchsberg - Salcburk 2013 (foto Salzburg Cityguide)
Módní přehlídka „Tracht and Country“, Mönchsberg – Salcburk 2013 (foto Salzburg Cityguide)

V roce 2012 jste absolvovala magisterské studium v oboru opera s vyznamenáním, ale nejen to – organizace Stiftung Mozarteum vám dokonce udělila medaili Lilli Lehmann. Můžete nám o tom to ocenění říci něco více? A může takové ocenění pomoci jeho držiteli v další kariéře?

Tato medaile se uděluje již od roku 1924 studentům zpěvu, kteří absolvovali magisterské studium s vyznamenáním, nebo za nějaký zvláštní přínos univerzitě. Ocenění je čestné, takže samo o sobě žádný posun v kariéře nepřináší, ale je to pro absolventa vysoká pocta. Velmi si vážím toho, že jsem se v roce 2012 mohla jako jedna ze dvou oceněných zařadit mezi držitele stejného vyznamenání, jakými jsou například Elisabeth Schwarzkopf nebo Christiane Karg.

Už během studií jste se představila v divadle Landestheater Salcburk v řadě rolí mezzosopránového oboru a vrátila jste se sem i později. Z českého pohledu stojí tato salcburská scéna trochu ve stínu zájmu a popularity, které jsou spojené s festivalovými domy na druhém břehu řeky Salzach. V životě města a jeho obyvatel má ovšem toto „zemské divadlo“ určitě své specifické místo. Jak byste ho charakterizovala? A jaké jsou vaše profesní i osobní zkušenosti s působením v tomto divadle?

Správně jste poznamenal, že Landestheater Salcburk nemůže a ani nechce konkurovat všem třem významným salcburským hudebním festivalům, ale rozhodně má jako městské divadlo u diváka své nezastupitelné místo. Operní představení jsou téměř vždy vyprodaná, protože divadlo hraje v blokovém systému a každou sezonu uvádí velký počet divácky atraktivních premiér. I finančně je samozřejmě dostupnější než festivaly, a proto ho běžný divák rád v průběhu roku navštíví. Zajímavostí je, že se vždy jedna z nejzajímavějších produkcí sezony uvádí v jednom z festivalových domů „za řekou“. Já sama jsem měla možnost vystoupit v několika představeních tohoto divadla jako host.

Zaujala mě ovšem i vaše spolupráce s dalšími, možná srovnatelnými, divadly ve významných kulturních centrech, konkrétně s Landestheater Bregenz a Tetro Romano Fiesole ve Florencii…

Ano, byly to krásné příležitosti! Město Bregenz, kde jsem účinkovala jako Mercedes v Carmen, je se svým jedinečným podiem na jezeře evropskou raritou. Ve Florencii jsem v nádherném historickém Teatro Romano, připomínajícím slavnou veronskou Arenu, zpívala Sesta v Mozartově opeře La clemenza di Tito. Konkrétně tato produkce vyžadovala velkou osobní přípravu, neboť zpívat v Itálii italsky je vždycky výzva… Naštěstí byl potlesk publika bouřlivý a kritiky pozitivní. Rozhodně to byla veliká zkušenost na otevřené scéně, na které se představení odehrávalo. Zkoušeli jsme pouze dopoledne, než začalo pálit slunce, a během představení, které začalo ještě za světla, padla na scénu rosa, takže to tady i nebezpečně klouzalo… Zážitek to byl ale fantastický!

Padla už ale zmínka o salcburských festivalových budovách „za řekou“. Zpívat právě v nich patří určitě ke splněným snům všech studentů Mozartea (a samozřejmě nejen jich). Pokud vím, vám se postupně podařilo vystoupit ve všech, tedy v Grosses Festspielhaus, Felsenreitschule i Haus für Mozart. Za jakých okolností k tomu došlo? Zvláště zajímavé je z tohoto pohledu vaše účinkování v produkci Wagnerových Mistrů pěvců norimberských na letním festivalu 2013…

Právě díky představením divadla Landestheater Salcburk jsem si v Haus für Mozart zazpívala Aninnu v Traviatě a ve Felsenreitschule Mercedes v Carmen. Za nejvýznamnější považuji svou účast na letním salcburském festivalu právě v produkci Mistrů pěvců v Grosses Festspielhaus, kde jsem měla možnost spolupracovat s dirigentem Daniellem Gattim a režisérem Stefanem Herheimem. Je úžasné, že se mi poštěstilo pracovat právě s nimi, stejně tak jako stát a zpívat po boku dalších pěveckých hvězd, jakými byli Michael Volle, Markus Werba nebo Anna Gabler (kterou mohou v průběhu června čeští diváci slyšet v nové inscenaci opery Elektra ve Státní opeře Praha). Samozřejmě, že vše bylo i zásluhou štěstí a průběžného pěstování dobrých kontaktů. Do této produkce jsem se dostala na základě projektu Akademie Meistersinger, která je součástí Young Singers Project, a na základě předzpívání jsem byla do představení vybrána.

Sama inscenace nebyla výjimečná jen tím, že se jednalo o součást programu Salzburger Festspiele, ale i celkovou profesionalitou mnohačetného týmu. Vše fungovalo na sto procent, zkoušelo se od začátku v originálních monumentálních kulisách, hudební preciznost byla samozřejmostí. Zajímavostí byla i mediální pozornost celostátní televize ORF, rozhovory do medií a nakonec natáčení DVD, které je běžně k dostání. Premiéra se vysílala v přímém přenosu jak na salcburském Kapitelplatzu, tak do televizí po celém světě. Opravdu to byla doposud jedna z nejvýznamnějších produkcí, na kterých jsem se podílela, a o to větší byl i můj dojem z ní.

R.Wagner: Mistři pěvci norimberští - Štěpánka Pučálková, Christiane Döcker, Reinhild Buchmayr (Lehrbuben), Peter Sonn (David), Roberto Saccá (Walter von Stolzing) - Salzburger Festspiele Salzburg 2013 (foto Wildbild)
R. Wagner: Mistři pěvci norimberští – Štěpánka Pučálková, Christiane Döcker, Reinhild Buchmayr (Lehrbuben), Peter Sonn (David), Roberto Saccá (Walter von Stolzing) – Salzburger Festspiele Salzburg 2013 (foto Wildbild)

K salcburským dominantám – kromě proslulého hradu – ovšem patří i řada kostelů a chrámů, v první řadě monumentálního Dómu. Pozoruhodné zážitky jste si tedy určitě odnesla i z koncertních projektů v těchto prostorech…

Už řadu let spolupracuji s agenturou Konzertgesellschaft Salcburk a díky ní jsem mohla v řadě těchto nádherných chrámů vystoupit. V Dómu, Kollegienkirche a St. Peters Kirche jsem si zazpívala altový part v Mozartově Requiem, v Kristuskirche na druhém břehu jsem byla mezi sólisty Petite Messe solenelle od Rossiniho. Zpívané mše se zde uvádějí pravidelně, a tak určitě doporučuji každému jejich návštěvu!

Zatím nejdůležitější vystoupení v Salcburku je však zjevně před vámi teprve nyní: na jubilejním padesátém Velikonočním festivalu v roce 2017 vystoupíte v roli Siegruny ve Wagnerově Valkýře pod taktovkou nikoho menšího než Christiana Thielemanna. O této velké výzvě nám určitě budete muset povyprávět podrobněji. Jak jste se k této nabídce dostala, jak probíhal – jistě náročný – konkurz na vaši roli a jak se na tuto spolupráci se snovým wagnerovským týmem připravujete?

Když mi agentura poslala nabídku na předzpívání na tuto roli a informace, o jaký festival se jedná a kdo bude tuto operu dirigovat, nejprve jsem tomu nemohla uvěřit… Podmínkou pro předzpívání ale nebyl standardní repertoár, ale přímo dvě role z této opery, protože hledali představitelky rolí Siegrune a Rossweise. Měla jsem se tak v poměrně krátkém čase naučit obě úlohy a ty potom na jevišti Vídeňské státní opery pro pana Thielemanna a ředitele opery, pana Dominique Meyera předzpívat. Celé dva týdny jsem nedělala nic jiného, než jsem se učila právě tyto dvě role, abych byla perfektně připravená a neponechala nic náhodě. Když jsem se pak den po předzpívání vrátila do Salcburku, přišel mi e-mail, že jsem dostala roli Siegrune… To bylo něco tak krásného, že se to slovy nedá popsat! Nicméně s uveřejněním té dobré zprávy jsem musela ještě pár měsíců počkat, než festival sám vydal oficiální program.

Na spolupráci i na celý projekt se nesmírně těším a jsem hrdá na to, že mohu s rodilými Němci zpívat Wagnera!

Z uvedených zkušeností vyplývá, že se vám stal Salcburk druhým domovem i po skončení vašich studií. Jak se tady daří dnes už „dospělé“ operní pěvkyni? Možná dokážete porovnat výhody a nevýhody bydlení na okraji Prahy, kde máte rodinu, a v bytě na okraji Salcburku…

Žiju v Salcburku moc ráda a do Prahy se vracím tak často, jak je to jen možné. V Praze mám rodiče, v Salcburku přítele a většinu kamarádů, svou profesorku zpěvu a úžasného italského korepetitora… V neposlední řadě jsou pro mě důležité i pracovní kontakty, které jsou nutné pro prosazení v Rakousku, Německu a dalších zemích.

Obecně vnímám Salcburk jako město s výbornou zeměpisnou polohou: do Německa je to kousek, do Vídně a do Prahy také a ani do Itálie to odsud není daleko.

Ve městě, jakým je Salcburk, jste už nepochybně potkala řadu známých a inspirativních osobností operního světa…

To rozhodně, v Salcburku světové hvězdy možná ani nejde nepotkat, a to hlavně v létě. Myslím ale, že řada z nich pochází i od nás…. Nejedno milé setkání proběhlo s Adamem Plachetkou a jeho ženou Katkou, Janem Štávou nebo Romanem Hozou. A z těch zahraničních ráda vzpomínám na manžele Michaela a Gabrielu Volle, se kterými nás dodnes pojí přátelství, Tomasze Koniecznyho, Georga Zeppenfelda, Juana Diega Flóreze, Rolanda Villazóna, Annu Gabler, Moniku Bohineć nebo Thomase Ebensteina. Na promenádě před Festspielhausem snadno potkáte i takové hvězdy, jako Annu Netrebko s rodinou, nebo Plácida Dominga. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i velké hvězdy, od nichž byste čekali hvězdné manýry, jsou velmi příjemní lidé. A to je dobře.

Před rokem jste se stala jednou z finalistek známé mezinárodní pěvecké soutěže Hans Gabor Belvedere, která se koná v Amsterdamu. Jaké jsou vaše zážitky z tohoto jistě dramatického pěveckého klání, co obnáší „stát se finalistou“? Znamená to třeba o něco větší zájem uměleckých manažerů a divadelních agentů?

Celkově velkým milovníkem soutěží nejsem. Ty významné vám ovšem mohou otevřít dveře do hudebního světa… Jednou z nich je i Hans Gabor Belvedere Competition. Nejprve jsem tam prošla sítem prvního kola, které se konalo v mém případě v Mnichově, a byla pozvána k dalšímu klání do Amsterdamu. Tam jsem nakonec postoupila do semifinále mezi šedesát nejlepších, což mě na jednu stranu potěšilo, ale pak i trochu zklamalo, protože mezi posledních patnáct už jsem se bohužel neprobojovala… Vzhledem k vysokému počtu účastníků z celého světa (v mém případě tisíc tři sta dvacet pět!) je tato soutěž nepředvídatelná a mnoho výborných zpěváků vypadlo hned v prvním kole. Ale i postoup do semifinále může sám o sobě pomoci, protože v publiku sedí mnozí zahraniční agenti, takzvaní „hledači talentů“, nebo ředitelé divadel. Já jsem dostala nabídku na spolupráci ze Švýcarska a z jednoho významného operního domu v Německu, ale víc bych raději zatím neprozrazovala…

Posledních několik let se finálová kola konají v různých světových městech, letos například v Kapském Městě v Jihoafrické republice. Dříve tomu tak nebylo, soutěž měla tradičně domov ve Vídni. Možná proto je teď organizace soutěže pokaždé jiná… V Amsterdamu se finálová kola konala v činoherním divadle, kde zdi byly tak tenké, že organizátoři vydali zákaz rozezpívávaní kdekoliv uvnitř budovy. Mně nakonec poskytl útočiště k hlasové přípravě turecký majitel Kebab bistra, kde jsem trénovala árii Parto, parto těsně před tím, než jsem šla na jeviště. Myslím, že na mě v bistru dodnes vzpomínají jako na atrakci!

Teprve v poslední době jsme vás měli více možností poznat i v divadlech v Čechách a na Slovensku. Po Rosině v Lazebníku sevillském a Anniovi v Titovi ve Slovenském národním divadle v Bratislavě jste se oklikou dostala i do Prahy. Ve Státní opeře už jsme vás tak viděli jako Páže v Salome, Suzuki v Madama Butterfly, Stephana v Romeovi a Julii, Třetí dámu v Kouzelné flétně a čerstvě i jako První služebnou v Elektře. Jak tuto svou, stále ještě čerstvou domácí, zkušenost hodnotíte? A uvidíme vás na českých a slovenských scénách v budoucnu častěji?

Už jako studentka zpěvu jsem snila o tom zazpívat si někdy v tom našem Národním… Za ty krásné role, které mi nabídl tehdejší hudební ředitel Státní opery Martin Leginus, jsem velmi vděčná. Poznala jsem spoustu výborných českých kolegů, na které jsem se před tím chodila jen dívat, a skutečnost, že s nimi nyní mohu i spolupracovat, je velmi příjemná. Přijali mě mezi sebe moc mile a cítím se jako malá součást kolektivu.

I v Praze je však možné seznámit se s kolegy ze zahraničí, kteří zde hostují. Hned ve své první produkci ve Státní opeře Praha jsem se potkala se skvělou sopranistkou Gun-Brit Barkmin a barytonistou Tomaszem Koniecznym, během Madama Butterfly jsem si zazpívala i s italskou sopranistkou Donatou D’Anunnzio Lombardi. Velkou zkušeností pro mě byla spolupráce s režiséry Jiřím Heřmanem a Mariuszem Trelinskim nebo dirigentem Marcem Guidarinim.

Vzhledem k plánované rekonstrukci Státní opery se veškerá představení přesouvají do Národního divadla nebo Hudebního divadla v Karlíně. Tam se budou hrát i inscenace, které měly premiéru tuto sezonu a ve kterých účinkuji. Diváci mě tak budou mít možnost v následující sezoně opět vidět jako Suzuki nebo Stéphana. Ve Slovenském národním divadle stále zpívám Rosinu v Lazebníku sevillském a další spolupráce je právě v jednání. Do budoucna se těším na další nové role v Národním divadle, kam se budu vždy stále ráda vracet!

Abychom se nebavili jen o vaší profesi: v Praze i v Salcburku vám určitě zbývá čas věnovat se i dalším činnostem, které vás baví a dodávají vám energii…

Momentálně mi nejvíc času zabírají právě koncerty a divadlo. Ve zbylém čase hodně cestuji, relaxuji, cvičím jógu a snažím se udržovat se fit. Na léto plánuji trochu odpočinku, ale protože mě v následující sezoně čekají další koncerty a nové produkce, budu se muset opět vrhnout na učení nových rolí…

Na závěr tedy zbývá se jen zeptat: Jaká jsou největší přání Štěpánky Pučálkové do budoucna?

Velmi ráda bych si v nejbližší době, ještě dokud je můj hlas mladý a ohebný, zazpívala mozartovské role, jakými jsou třeba Cherubín, Dorabella nebo Donna Elvíra, ale největším přáním je určitě mít zdravý hlas a dělat dál radost svým posluchačům!

Děkuji vám za rozhovor!

 

Vizitka:
Štěpánka Pučálková (foto Petra Odrazilová)
Mezzosopranistka Štěpánka Pučálková (1986) absolvovala v roce 2005 studium zpěvu na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze a pokračovala na Janáčkově akademii múzických umění v Brně až do roku 2007, kdy přestoupila na Unversität Mozarteum v Salcburku. Tam pracovala pod vedením Elisabeth Wilke, Josefa Wallniga a Eike Gramsse a v roce 2012 absolvovala s vyznamenáním magisterské studium v oboru opera. V témže roce byla vyznamenána organizací Stiftung Mozarteum Medailí Lilli Lehmann.

Představila se v řadě produkcí salcburské Univerzity Mozarteum a Landestheater Salcburk, z nichž jmenujme role, jako jsou Mozartův Idamante (Idomeneo), Druhá dáma (Kouzelná flétna) a Marcellina (Figarova svatba), Octavian (Richard Strauss: Růžový kavalír), Larina (Čajkovskij: Evžen Oněgin), Galatea (Händel: Aci, Galatea et Polifemo), Annina (Verdi: La traviata) nebo Mercédes (Bizet: Carmen). 2009 v rámci projektu Gut Immling, měla možnost představit se jako Druhá dáma (Mozart: Die Zauberflöte) v Kataru v Doha. V salcburském velkém festpielhausu vystoupila v létě 2013 na Salzburger Festspiele jako Lehrbube (Wagner: Mistři pěvci norimberští) pod taktovkou Danielle Gattiho a v režii Stefana Herheima. V březnu 2014 se v Salcburku představila jako Sesto (Mozart: La clemenza di Tito) a v téže roli a inscenaci také v létě 2014 v Teatro Romano Fiesole ve Florenicii (Itálie).

Spolupracovala s významnými dirigenty a režiséry jako například Danielle Gatti, Stefan Herheim, Mariusz Trélinski, Mirga Granžynite-Tyla, Friedrich Haider, Marco Guidarini, Jiří Heřman, Leo Hussain, Eike Gramss, Rastislav Štůr, Martin Leginus a další.

Spolupracuje též s Karlovarským symfonickým orchestrem a Salzburger Konzertgesellschaft.

Na podzim 2014 hostovala Štěpánka Pučálková ve Stání opeře Praha jako Páže (Richard Strauss: Salome), ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Rosina v Rossiniho Lazebníku sevillském a Annius v La clemenza di Tito) a také jako Mercedes (Bizet: Carmen) v Landestheater Bregenz a Landestheater Salcburk. V červnu 2015 byla finalistkou mezinárodní pěvecké soutěže Hans Gabor Belvedere competition, která se konala v holandském Amsterdamu.

V aktuální sezoně 2015/2016 se mezzosopranistka představila poprvé jako Suzuki (Giacomo Puccini: Madama Butterfly), dále jako Stéphano (Charles Gounod: Roméo et Juliett), jako Třetí dáma (Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna) a jako První služebná (Richard Strauss: Elektra) na prknech Státní opery Praha.

V nadcházející sezoně 2016/2017 se Štěpánka představí na jubilejním 50. salcburském velikonočním festivalu Osterfestspiele v roli Siegrune (Richard Wagner: Valkýra) pod taktovkou dirigenta Christiana Thielemanna, za doprovodu Staatskapelle Dresden. Začátkem sezony se zúčastní zájezdu do Japonska se Státní operou Praha, jako Třetí dáma (Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna).
(Zdroj: stepankapucalkova.com)

www.stepankapucalkova.com

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat