Se Zuzanou Hradilovou o Edith Piaf, divadelních návratech a nastupující taneční generaci
Zuzana Hradilová během taneční kariéry i nyní jako baletní mistr vede Baletní školu DJKT. A svůj bohatý profesní život dokáže docela přirozeně a samozřejmě skloubit s bohatým životem rodinným. Tato subtilně vyhlížející žena s postavou a tváří mladé dívky je matkou tří synů, z nichž nejmladšímu je čtrnáct let. „Jak to jen může stihnout?“ říkáte si s lehkou závistí. Zuzana Hradilová totiž nikdy nepůsobila a nepůsobí jako žena stresovaná povinnostmi. Hovoří s nadhledem, s humorem a s lehkostí, se stejnou, s jakou se pohybuje na jevišti. S lehkostí, za níž je ukrytá tvrdá práce a disciplína úspěšné tanečnice. Její křehkost je jen zdánlivá. Být na pozici baletního mistra, sama vystupovat na jevišti, řídit baletní školu a rodinu se třemi dětmi – to vyžaduje silnou osobnost. A tou Zuzana Hradilová bezesporu je.
Edith se vrátila s velkým úspěchem, představení jsou dlouho dopředu vyprodána. V Plzni vystřídala tato inscenace tři jeviště – premiéru měla v Komorním divadle, přešla na Novou scénu Nového divadla a nyní našla své místo v historické budově Velkého divadla. Kde se vy cítíte jako Edith nejvíce doma a kde by se cítila nejvíce doma Edith jako inscenace?
Myslím, že v Komorním divadle. Pro něj byla inscenace připravena. Velké jeviště Nového divadla byla nejméně vhodná varianta – v tomto tmavém rozměrném prostoru s protáhlým dlouhým hledištěm totiž inscenace trošku zanikala. Navíc jsme tu měli paradoxně méně místa na tancování než v Komorním a nyní ve Velkém divadle. Historickou budovu Velkého divadla mám nesmírně ráda, ale přiznávám, že jsem si zprvu vůbec nedovedla představit, jak bude Edith vypadat v jeho zlatých portálech. A teď se tu cítíme s Edith všichni moc dobře, myslím si, že sem inscenace nádherně zapadla, Velké divadlo jí sluší. Edith jsme uváděli také v divadle v Karlových Varech a zdejší budova i jeviště je naší historické scéně velmi podobná. A tak se těším, že do Varů budeme s Edith znovu jezdit, mám tamější scénu ráda.
Zprvu jste se v roli Edith alternovaly s Petrou Tolašovou, později s Lenkou Hrabovskou, už mnoho let ale tančíte Edith bez alternace. Sama jste inscenaci dlouho neviděla, do tváří publika ale vidíte dobře. Mění se?
Mění. Mysleli jsme, že se vrátí generace, které si pamatují Edith z Komorního divadla. Vrací se, ale s nimi přicházejí nové generace mladých diváků. A jsou z představení nadšeny. Potvrzuje se, že Edith má obrovský potenciál – je přístupná širokému okruhu publika včetně mužské části. Mnozí nepůjdou na klasický balet, ale na taneční muzikál ano. Na Edith máme vždy plné hlediště.
Máte za sebou role technicky nesmírně náročné – stěžejní postavy klasického baletního repertoáru v Čajkovského baletech včetně Odetty a Odilie v Labutím jezeře, ale i další extrémně náročné v těch současných, moc ráda vzpomínám například na sugestivního Zvoníka od Matky Boží Libora Vaculíka, v němž jste tančila Esmeraldu. Čím je náročná Edith?
Taneční plocha tu opravdu není tak velká, tím, že se střídáme se zpěvačkou, která sama má své taneční výstupy. Ale je náročná rychlým sledem výstupů odlišného charakteru a ztvárněním časově rozsáhlého vývojového oblouku – od dětství až ke smrti Edith Piaf. Každá část se odehrává v jiném životním období, a tak musí být zatančena a zahrána jinak. Během jednoho večera musím vystřídat spoustu tanečních partnerů, každý je specifický. To je na představení ojedinělé, pro nás náročné a pro diváka zajímavé. Když jsem byla mladší, připadala mi Edith paradoxně náročnější než teď. Rychlý převlek, výkon, znovu převlek a rychle na scénu. Později jsem se zklidnila, získala nadhled, zbavila se těchto stresů. Každé tanečnici bych přála, aby se tak sžila s rolí, že by ji odehrála úplně v klidu a mohla si ji užít, i když ji bude čekat náročnější tancování. V Edith se to podařilo nejen mně, ale i Petře Tolašové a zpěvačce Radce Fišarové. Byť náš věk už není na tancování… Ale teď ve svých letech jdu na jeviště klidněji a s větším přehledem, než když mi bylo čtyřiadvacet.
Je to věkem, nebo tím, že máte za sebou tolik představení Edith?
Myslím, že obojím. V mladším věku člověk hrozně „tlačí na pilu“, lpí strašně moc na technických detailech. Jako starší už dokážu uchopit lépe celek, sama si najít správnou dynamiku pohybu a skloubit ji s herectvím. Mladému člověku může kvůli technickým záležitostem uniknout obsah a souvislost, zkušený tanečník si možná lépe uvědomí důležitost pravdivosti jednotlivých prvků a gest. Lépe si také rozvrhne čas, ví, kdy ještě stačí vydechnout, uklidnit se a že není třeba hned běžet v nervech na jeviště. Když dá klid sobě, dá ho i roli.
Které role, jež jste tančila, pro vás byly nejtěžší?
Nejnáročnější byl rozhodně Zvoník od Matky Boží. Esmeralda byla v jedné z částí souvisle na jevišti 40 minut. Vím, že na konci prvního dějství jsme si opravdu sáhly na dno. Dlouhý duet s Frollem, s Phoebem, pak ještě přišel Quasimodo. Samozřejmě náročné je Labutí jezero a velké klasické balety – ale jinak – klasika musí být precizní, absolutně technicky čistá, takřka dokonalá, dotažená do nejmenšího detailu.
Je to ale Edith z tanečního muzikálu, která vás provází po celou kariéru, nepochybně s ní zažijete ještě mnoho nádherných představení. Napadlo vás někdy, že právě taková postava bude vaší stěžejní, vlastně osudovou rolí? Že to nebudou role klasického tanečního repertoáru?
Jako absolventka konzervatoře jsem si přála, aby existoval soubor, v němž se tančí všechny styly – klasika, moderní tanec i lidový tanec. V době studií jsem totiž tančila i v lidovém souboru. Ale ke klasice jsem tíhla asi opravdu nejvíc, i když je to nejtěžší disciplína. Ač jsem se tomu jednu dobu bránila a snažila se připomínat, že jsem odtančila i jiné role, myslím, že s Edith budu vždy spojována. Když se ohlédnu zpět, stála Edith Piaf vlastně na samém počátku mé taneční dráhy. Byla totiž moje vysněná role. Když jsem ještě studovala konzervatoř, její tehdejší pedagožka Marie Turková připravila jako část absolventského představení chorografii právě o Edith Piaf. Tehdy mne nadchla a přála jsem si také být Edith. Když posléze v Plzni Pavel Ďumbala hledal titul do nové sezóny, navrhly jsme spolu s mojí spolužačkou z Brna, která tehdy v Plzni působila, Edith Piaf. Ale vůbec nás nenapadlo, že vznikne taková novátorská inscenace, že bude mít tak obrovský úspěch a bude na repertoáru ještě po dvaceti letech!
Vy jste za tu dobu vychovala tři syny a třikrát se na jeviště vrátila! A vždycky tu byla Edith. Přijde mi to neuvěřitelné…
Přiznám se, že jsem vůbec nepředpokládala, že se do této inscenace vrátím po prvním dítěti. Ani po druhém, natož po třetím! A nikdy ani ve snu by mě nenapadlo, že až ukončím taneční kariéru, vystuduji AMU a budu tolik let působit jako baletní mistr, se Edith vrátí na repertoár a že v ní budu stále tančit. To už bylo z říše science fiction. A širší nominace na cenu Thálie, to už je zkrátka neuvěřitelné. Moc si vážím všeho, co s Edith zažívám!
Co bylo na tom zatím posledním návratu nejtěžší?
Jako baletní mistryně mám ve vztahu k souboru pozici asi jako učitel – žák. A teď jsem musela předstoupit před soubor a to, co vyžaduji na tréninku a během zkoušek, jsem musela obhájit a předvést na jevišti. To není snadné. Současně jsem také měla obavu, jak budu vypadat vedle tanečníka v roli Louise Duponta. Celých dvacet let tančil Duponta můj manžel – Miroslav Hradil, současný Louise Dupont, Karel Roubíček, by mohl být můj syn! A já jsem si nebyla jistá, zda už věkový rozdíl nebude příliš patrný a inscenaci neuškodí. Nejedná se jen o vizáž, ale věk se může projevit i pohybově. Záda už nejsou tak měkká, v arabeskách, v piruetách už roky mohou být znát a rozdíl mezi mladším a starším tanečníkem pak může být čitelný. Ale Libor Vaculík postavil roli na duetech a ty já miluju! Sólových věcí není v Edith tolik a s novými i staronovými partnery jsme si výborně sedli. Soubor se k Edith postavil skvěle a já jsem všem jeho členům nesmírně vděčná. Všichni byli báječní, podporovali mě a troufám si říci, že i ocenili. Dostala jsem od souboru krásný dárek a přání s tím, že jsem pro ně vzorem. To mě úplně dojalo.
Současný baletní soubor DJKT je už skutečně mezinárodní. Zkusme porovnat současnou situaci s dobou, kdy jste vy začínala svoji kariéru a kdy jste začala působit na pozici baletního mistra. Jaká je dnešní nastupující taneční generace? Změnilo se ještě něco kromě výrazného podílu zahraničních tanečníků?
Českých tanečníků je v našem souboru skutečně pomálu, tento trend trvá už několik let. Všichni, kteří k nám přicházejí, jsou nesmírně talentovaní a šikovní, je radost s nimi pracovat. Co se mění, je přístup ke studiu rolí. V souboru chybí starší generace tanečníků, výjimkou je samozřejmě skvělý pan Jiří Žalud, ale mladí nemohou čerpat praktické zkušenosti od starší generace přímo. Čerpají sice z choreografů a repetitorů, ale raději sedí u telefonu a dívají se na záznamy na YouTube. Zkušenosti získávají tedy zprostředkovaně. Někdy mi to přijde líto. Film je jenom film, video je jen video, není na něm vidět všechno. Kdyby měli možnost dívat se zblízka, jak pracuje zralý, zkušený tanečník, který může poradit v partnerských, tanečních i hereckých záležitostech, bylo by to daleko přínosnější. Ale oni už jsou zvyklí na něco jiného a ani je to nenapadne. Dříve bývalo při představení narvané zákulisí a tanečníci se dívali na výkony kolegů. Teď to tak už není – raději sedí v šatně a dívají se do mobilu. Chybí mi v tomto přístupu lidský element, přímý kontakt. Co se dřív předávalo ústně, se nyní čerpá ze záznamu inscenace. Lidskou zkušenost válcuje elektronika. Mladí tanečníci vidí výsledek, ale ne proces, chybí jim znalost cesty k tomuto výsledku.
V čem vidíte příčinu?
Vnímám to jako výsledek zrychlené doby. Dříve se všechno předvádělo na baletním sále. Dnes se musí tanečníci naučit hodně věcí rychle, v časovém presu, často dostanou jen video, podle kterého se učí. Na repertoáru je hodně inscenací, někdy se do nich musejí zapojit v kratičké době, například když se někdo zraní nebo onemocní, je třeba zaskočit. Už se však očekává, že choreografii znají a na baletním sále řešíme jen detaily a sehrání s partnerem. Snažím se jim pomáhat tím, že maluji schémata, formace a obrázky věším na nástěnku. Na jednu stranu jsem vděčná, že jsou takto připraveni, ale obávám se, že se tak vytrácí důležitý proces studia role. Dnešní tanečník musí být připraven naučit se danou choreografii velmi rychle. V tom je jeho flexibilita. Nese to v sobě však jedno nebezpečí – rychle nabyl, rychle pozbyl.
V baletním souboru DJKT byli a jsou tanečníci, kteří prošli Baletní školou DJKT, tedy i vaším vedením. Jedním z nich je například Miroslav Suda.
Ano, Mirek se oklikou přes pražskou taneční konzervatoř vrátil zpět do Plzně podobně jako například Kateřina Plachá. Adam Zvonař, také náš někdejší žák, je prvním sólistou pražského Národního divadla a mohla bych jmenovat další tanečníky, kteří vyšli z Baletní školy. Jen pro upřesnění, tuto generaci jsem ještě neučila, jejich první taneční krůčky vedli v Plzni jiní pedagogové.
Divadelní baletní škola v Plzni má dlouho tradici, existuje už více než sto let…
Ano, vznikla s otevřením Velkého divadla, tehdy Českého divadla královského města Plzně, v roce 1902, aby vychovávala potenciální členky baletního souboru. Tehdy měl plzeňský balet jen dvě sólistky, dvanáct žaček tvořilo baletní sbor. Jana Freisingerová si tehdy vybírala děti, které účinkovaly v řadě inscenací, a baletní sbor se postupně rozšiřoval. Každý následující šéf baletu si vedl baletní školu v tomto duchu. Po 2. světové válce ji hodně pozvedl Josef Škoda, zlatý věk pro ni nastal za působení Jiřího Němečka. Ve svých baletech často využíval děti, připravil jim například i samostatný taneček v Louskáčkovi, který měl takový úspěch, že se při každém představení opakoval – orchestr ho vždy zahrál znovu! Starší žačky, dnešní terminologií teenagerky, dokonce tančily i mezi labutěmi v Labutím jezeře. Přímo Jiří Žalud je žákem Jiřího Němečka, který ho posléze angažoval do souboru. Baletní škola fungovala dál za Luboše Ogouna, následně školu převzala Milada Papežová, jejímž nejslavnějším žákem je Pavel Vokoun (tančil u slavného Maurice Béjarta v Balletu XXe. Siécle), pak už následovala dlouhá éra Bohumily Mejcharové. Dodnes žáci účinkují v divadelních představeních, ale profesionály už škola nevychovává. Děti, které se chtějí tanci věnovat profesionálně, odcházejí studovat na konzervatoře.
Už několik let uzavíráte s baletní školou sezonu samostatným představením. Nastudovali jste například Sněhurku, Coppélii a vloni Giselle. Není škoda, že se nereprízují?
Giselle byla opravdu velké a náročné představení, dosavadní vrchol, co se týče mého vedení baletní školy. Dle nádherných reakcí se opravdu povedlo, užili si ho jak žáci na jevišti, tak i diváci v hledišti Velkého divadla, z čehož mám velkou radost. Reprízování by bylo samozřejmě moc pěkné, jenže náročné časově i logisticky. Divadelní repertoár je doslova nabitý inscenacemi všech čtyř souborů a není úplně jednoduché v něm nalézt skulinku. Nicméně není všem dnům konec. Je také nutno zmínit, že jednotlivé části představení – samostatné tanečky – nejsou zapomenuty, ale děti si je zatančí při dalších příležitostech, ať už v rámci různých baletních koncertů či jako předtančení na plesech. Nejbližší akce bude například podzimní baletní Gala či slavnostní rozsvěcení vánočního stromečku.
Jaký je dnes mezi dětmi zájem o balet?
Velký. Letos přišla spousta talentovaných dětí, proto výjimečně otevíráme dvě baletní přípravky namísto jedné. Byla by škoda nerozvíjet dětský talent. Zajímavé je, jak se zájem o balet „dědí“. Dnes učím potomky svých někdejších žaček z doby před pětadvaceti lety. A jejich maminky tančí v našem „dospěláckém“ ročníku, mimochodem tam najdete i dámy mého věku. Jen chlapců je stále nedostatek, tančit chtějí především dívky. I když jsou taneční lekce v divadelní baletní škole volnočasovou aktivitou, všechny děti procházejí přijímacími talentovými zkouškami. Musí mít dispozice pro tanec, cit pro hudbu a chuť tančit, balet je musí bavit, ne bolet. Zastávám názor, že zájmové kroužky obecně se mají dělat s radostí, a ne z donucení. Nejenže dětem přinášejí potěšení, ale vštěpují jim i určitý vnitřní řád a vědomí zodpovědnosti.
I vaši synové prošli baletní školou a na jevišti s vámi účinkovali. Největší roli měl nejmladší Benjamin – tančil Olivera Twista.
Ano, všichni tři synové v dětství navštěvovali baletní školu a účinkovali v některé z baletních inscenací. U tance však nezůstal ani jeden. Postupně se přeorientovali na sport. Vypadá to, že nejmladší z nich jako jediný zůstane v umělecké sféře, kromě sportu se totiž věnuje i hudbě.
Ve vašich šlépějích jdou ale děti z baletní školy…
Vždycky říkám, že mám tři syny a spoustu holčiček v baletní škole!
Přibude vám v nacházející sezóně k Edith ještě další role?
Na repertoáru zůstává Louskáček, kde s manželem vystupujeme coby rodiče malé Klárky, na scénu se vrací Srdce, tam taktéž tvoříme manželský pár, a nejaktuálnější je připravovaná premiéra baletu Čajkovský choreografky Anny Vity, v níž spolu ztvárníme rodiče titulní postavy.
Po kolikáté se vlastně už sejdete na jevišti jako pár?
Teď jste mne zaskočila, nemám to spočítané, ale bylo toho mnoho. Poprvé ve svatebním páru v Giselle, to jsme v Plzni teprve hostovali. Když jsme nastoupili do angažmá, tančili jsme spolu v Čertovinách, následoval Papageno a Papagena v Kouzelné flétně, Kitri a Basil v Donu Quijotovi, pak Labutí jezero, Marná opatrnost, Louskáček, Kouzelná zahrada, Coppélie, Peer Gynt, Faust, Zvoník od Matky Boží, Sen noci svatojánské a samozřejmě Edith. V Malém panu Friedemannovi jsem tančila manželovu sestru. Ještě mne napadá jeden titul, a sice Smrt v Benátkách, ten jsme oba vnímali jako dárek i určité rozloučení s velkými rolemi a „prkny, jež znamenají svět“. S troškou nadsázky lze říci, že další společný tanec nás čeká až na svatbě některého z našich synů.
Váš život je s divadlem opravdu dokonale provázaný. Po všech stránkách.
V našem případě to snad ani jinak nejde. Přiznávám, že si práci nosíme domů. Třebaže manželovým současným působištěm je především kancelář tajemníka, kdežto mým stále baletní sál. Divadlo a tanec nám skutečně prostupuje životem a vyhovuje nám to, obojí máme rádi. Když odjedeme na dovolenou, na chvíli se vzdálíme od divadelního shonu a dopřejeme si odpočinek, dá se říci, že s radostí zapomeneme na všechny povinnosti spojené s provozem baletního souboru i baletní školy. Jenže po krátkém čase se už zase těšíme zpátky.
Zuzana Hradilová absolvovala Taneční konzervatoř Brno a rok v Conservatoire national supérieur de musique de Lyon, absolvovala stáže v Palucca Schulle Drážďany a Rencontres Internationales de la Danse de la Baule. V letech 1993–1994 byla v angažmá baletu Národního divadla Brno, dále v letech 1995–1998 v angažmá pražského Národního divadla, od roku 1998 působí v Divadle J. K. Tyla v Plzni, od roku 2000 na pozici sólistky, posléze na pozici baletní mistryně… (přečtěte si více)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
