Šedesátiny plzeňského tenoristy Petra Strnada

Mojmír Weimann, 30.06.2015 14:30

Poslední červnový den tohoto roku slaví své šedesáté narozeniny emeritní sólista operního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni Petr Strnad. Jeho jméno je pevně spjato s plzeňskou operou osmdesátých a devadesátých let minulého století. I když jeho pěvecká kariéra nebyla příliš dlouhá a dle mého osobního názoru skončila zbytečně příliš brzy, zanechal v Plzni svými výkony trvalou stopu a dodnes na něj tamější milovníci opery rádi a vděčně vzpomínají.Petr Strnad se narodil 30. června 1955 v Brně, zpěv vystudoval na AMU u profesora Václava Zítka a jako čerstvého absolventa jej do Plzně angažoval v roce 1982 tehdejší šéf plzeňské opery Oldřich Kříž. Získat kvalitního tenoristu je pro každého divadelního ředitele a operního šéfa vždy tvrdý oříšek. Navíc plzeňský operní soubor byl tehdy v nelehké situaci. V tenorovém oboru nadešla doba, kdy bylo zapotřebí soubor omladit a stalo se tak ve chvíli, kdy sídlo opery, budova Velkého divadla byla na několik let díky celkové rekonstrukci vyřazena z provozu. Opera hrála ve stísněných prostorech Komorního divadla, určeného pro činohru a inscenace operety a dalších takzvaných lehčích hudebních žánrů, které bylo pro operu zcela nevhodné. Mnozí tehdy prorokovali, že toto období bude znamenat konec plzeňské opery. Oldřich Kříž se ovšem ukázal jako vysoce koncepční a prozíravý šéf a během několika let provizoria sestavil takový repertoár, že nejen soubor udržel na setrvalé úrovni, ale podařilo se mu do značné míry pokračovat i v náročné dramaturgické a interpretační linii svých předchůdců, především profesora Bohumíra Lišky. Zmiňme se v této souvislosti například o premiérách Ariadny Bohuslava Martinů, Bartókově Modrovousově hradu, i Stravinského Životě prostopášníka, Brittenově Zneuctění Lukrécie či Rybárích v síti Ilji Hurníka a na druhé straně prvním plzeňském uvedení Verdiho Macbetha, koncertním vedení Wagnerovy Valkýry, v němž Brünnhildu skvěle zazpívala další letošní plzeňská jubilantka, vynikající sopranistka Helena Buldrová (její medailonek najdete zde), jejíž mimořádně slibný pěvecký vývoj ukončila choroba.

Ukázalo se, že stejně šťastnou ruku jako při volbě dramaturgie, měl Oldřich Kříž i při angažování Petra Strnada. Lyrický tenorista s velmi působivou a příjemnou barvou hlasu, s možnostmi nasazení i pro dramatičtější obor našel právě v repertoáru určeném danými podmínkami přímo ideální využití. Velmi blízká mu byla vždy opera současná. Jeho vrozená muzikálnost násobená maximální pečlivostí a náročnosti k sobě samému i svému okolí mu vždy umožňovala vypořádat se s těmi nejnáročnějšími úkoly i takovými, které zdánlivě byly jakoby mimo jeho obor. Zmíněná důslednost a náročnost leckdy působila v kontextu studia inscenace až nepříjemně, ale vždy vedla ke zdárným výsledkům, které se nakonec projevily nejen ve výkonu samotného pěvce, ale na celkové úrovni představení.

Poprvé se Petr Strnad Plzeňanům představil v roli Víta ve Smetanově Tajemství v inscenaci dirigenta Josefa Chaloupky a režiséra Oldřicha Kříže. Bylo od počátku jasné, že Smetanova tvorba mu bude jako interpretovi velice blízká. Šíři svých možností prokázal v následující premiéře, kterou byla opera Igora Stravinského Život prostopášníka, ve které ztvárnil ústřední mužskou roli Toma Rakewella. Petr Strnad šel posléze z role do role. Svůj vztah k tvorbě Bedřicha Smetany dokumentoval v roli Ladislava ve Dvou vdovách a v Jeníkovi z Prodané nevěsty, který se stal jednou z jeho profilových postav. V české klasické tvorbě se výtečně prezentoval v té době rovněž v postavě Jiřího ve Dvořákově Jakobínovi. V postavách Macduffa ve Verdiho Macbethovi a Ismaela v Nabuccu se výtečně vyrovnal i s nároky italského repertoáru. Vytvořil také postavu hraběte Almavivy v Rossiniho Lazebníku sevillském. Výborně se uplatnil v moderním operním repertoáru, ať to byly role Burúna v Ariadně Bohuslava Martinů, Vypravěče v Brittenově Zneuctění Lukrécie a Dromia Syrakuského v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího. K jeho úspěchům můžeme připočíst i postavu Cecca v Haydnově Světě na měsíci.

Poměry vládnoucí v oněch letech ve znormalizovaném Československu nakonec přiměly Petra Strnada, který byl vždy vyznavačem pevných morálních zásad k tomu, že opustil v roce 1986 republiku a několik let působil na operních scénách v Kaiserslaiternu a v Krefeldu ve Spolkové republice Německo.

Do Plzně se vrátil v v roce 1991. Jeho první rolí byl Rudolf v Chaloupkově a Šimerdově inscenaci Pucciniho Bohémy.Ačkoli, jak už bylo řečeno výše, nebyl typickým „italským“ tenoristou, zvládl tuto roli skvěle a o šest let později si Rudolfa s nemenším úspěchem zopakoval v novém nastudování Bohémy v brněnské Janáčkově opeře. Své kvality prokázal i v mozartovském repertoáru. Nejprve jako Tamino v Kouzelné flétně a posléze jako Ottavio v Donu Giovannim.

Velmi šťastná byla pro Petra Strnada sezona 1992/1993, jež mu přinesla čtveřice rolí, jež svým typem a charakterem plně vyhovovaly jeho pěveckému i hereckému naturelu a patřily k tomu nejlepšímu, co na jevišti vytvořil. Byly jimi postavy Smetanova Dalibora, Lacy v Janáčkově Její pastorkyni, Fausta v Gounodově Faustovi a Markétce a především znovu Jeník v Prodané nevěstě, kterého tehdy měli možnost ocenit i četní návštěvníci při zahraničních zájezdech operního souboru.

Tato úspěšná linie pokračovala Maxem ve Weberově Čarostřelci, Vítem v nové Chaloupkově a Šimerdově inscenaci Smetanova Tajemství, Princem ve Dvořákově Rusalce a především na jaře 1995 Manoliem v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů.Stávají se někdy případy, že operní pěvec se setká s postavou, jež mu všemi svými parametry ideálně vyhovuje. A to byl právě případ hlavního hrdiny vrcholného díla Bohuslava Martinů. Manolios ideálně odpovídal nejen Strnadovým pěveckým dispozicím, ale také světonázorovou blízkostí. Bohuslav Martinů v partituře opery posílil oproti Kazantzakisově literární předloze právě tyto rysy postavy a tuto koncepci Petr Strnad po taktovkou Petra Vronského dokonale naplnil.

Po Manoliovi následovaly ještě role Jiřího v Jakobínu, k němuž se po létech vrátil, a také další smetanovská postava, kterou byl Jarek v Čertově stěně a v neposlední řadě i titulní role ve Verdiho Donu Carlosovi.Poté opět na nějaký čas Petr Strnad divadlo opustil, aby se vrátil v roce 2000 v roli Ctirada v režijně kontroverzní Pokorného inscenaci Fibichovy Šárky. V kvalitním hudebním nastudování Petra Kofroně odvedl v postavě, která mu byla po hudební stránce velice blízká, jednu ze svých velmi zdařilých pěveckých kreací. Následovaly ještě Lukáš v Hubičce, Bakchus ze Straussovy Ariadny na Naxu, hrabě Vaudémont v Kofroňově koncertním provedení Čajkovského Jolanty a dvě role ve zřídka hraných českých operách, Vít ve Foersterově Bloudovi a titulní role v Ostrčilovýh Kunálových očích. Poslední premiérou, v níž Petr Strnad na plzeňském jevišti vystoupil, byl Jeník v novém nastudování Prodané nevěsty v říjnu 2002.