Začátek večera vyplnilo energické, technicky čisté a nadšené provedení oslnivé skladby – koncertní předehry Karneval. Vždy je okrasou programu, zde vytvořila grandiózní vstup. V koncepci šéfdirigenta Semjona Byčkova je Karneval jednolité, na myšlenky bohaté rondo, tempově sice kolísající, ale neskákající násilně do strmě kontrastních sfér. Všechna sóla ve skladbě vyzněla v dostatečné zvukové zřetelnosti. Pozornost podnítilo i sólo anglického rohu (Vladislav Borovka) ve formě ostinata, nad kterým se klenula hlavní melodická linie ve flétně podaná v měkkém zvuku Andreou Rysovou (od taktu 219).
Kompozice předehry i její interpretace zapůsobily s přesvědčivou uceleností. Vždy je to výsledek rovnováhy sil, které působí jako pojítko struktury, ale současně též uměleckých sil přinášejících bohatý myšlenkový rozptyl. V této rovině je třeba také pojmout charakteristiku provedení Dvořákova Koncertu pro klavír a orchestr g moll. Je to velké dílo v jiných souvislostech a paradigmatech. Především je třeba si uvědomit, že odkaz Antonína Dvořáka neobsahuje jen skladby s českými popřípadě slovanskými prvky, ale že jako romantik využíval též hudební řeči globálního typu. Klavírní koncert g moll do značné míry patří do této invenční sféry. Po ohnivém a česky rozezpívaném Karnevalu nebylo tedy posluchačsky snadné se vyrovnat s faktem, že následná Dvořákova skladba něco takového permanentně nepřináší. Po odeznění klavírního koncertu však přesto vstoupilo do paměti několik hudebních myšlenek, například rokokově laděná melodie z první věty, kterou autor plánovitě prezentuje v průběhu skladby. Koncert má i jiné velké klady. Vyplývají z faktu, že hudební myšlenky prezentované v hodnotné skladbě působí totiž ve dvou sférách vlivu: separátně a v souvislostech s jejich okolím. Ony souvislosti vytváří skladatel na základě odvážení vztahů mezi frázemi. Jsou to důležitá tvůrčí rozhodnutí mající na procesualitu skladby zcela fatální vliv. Takových vynikajících strategií je ve Dvořákově klavírním koncertu nemalý počet a zapříčiňují fakt, kdy sice tematická rovina nevykazuje nejvyšší stupeň separátní pregnance, ale hudba drží posluchačovu pozornost napjatou.
K dalšímu poslechu, popřípadě studiu lze doporučit skladbu třeba pro její nápaditou harmonii v úvodu volné věty. Harmonický sled se dále navrací v očekávaných či neočekávaných variantách, a tím klade posluchači zábavné rébusy a zkouší ho ze schopnosti identifikace rozdílů. K úspěchu díla výrazně přispěla realizační stránka. Sólové vstupy klavíristy Andráse Schiffa byly vždy dobře slyšitelné, což bylo zapříčiněno jeho mimořádně hutným tónem, který však nikdy neztratil svoji měkkost a tvárnost. Klavírista zvládal všechna technická úskalí náročného partu s lehkostí, a to i přes to, že nehrál variantu s revizí Viléma Kurze, ale hlas čistě Dvořákův. Za svůj výkon by odměněn nadšeným potleskem. Sólovým přídavkem připomenul svoji vysokou kompetenci v interpretaci skladeb Johanna Sebastiana Bacha. Orchestrální partnerství v Dvořákově klavírním koncertu zachycuje rozměr plnokrevné symfonické hudby. Česká filharmonie v čele s koncertní mistryní Irenou Jakubcovou svou realizací vytvořila sólistovi inspirativní prostředí pro spolupráci.
Z mých obdivných slov ke skladbě vyplývá, že jsem jejím přívržencem, přestože o ní jiní při srovnávání se slavnými Mistrovými opusy pochybují. Je třeba však také objektivně vidět, že v ní působí i síly její kompaktnosti poněkud problematizující, například brahmsovské či chopinovské, tedy cizorodé tóny, nejvíce asi orientální názvuky ve třetí větě. Ty se zcela vymykají nastavené invenční rovině. Uvedené nekompatibilní úhybné materiálové manévry v Dvořákově houslovém ani violoncellovém koncertu nejsou.
Jak se již po mnohá desetiletí stává, i na sledovaném koncertě vytvořila Dvořákova Novosvětská vrchol večera. Před jejím novým nastudováním vždy stojí otázka, zda lze v interpretaci najít něco nového, a pokud ano, zda nový názor skladbu obohatí či spíše poškodí. Opět zde hrají svoji roli síly dostředivé, kompaktnost podporující, a odstředivé, vnášející především příspěvek k pestrosti sdělení. Nová verze Semjona Byčkova přináší do skladby velkou dávku emocí, především tím, že uvolnil mnoho tempových konvencí, jež zamezovaly tempové kolísání ve vyšší míře. Nejvíce se to odrazilo v Largu, kdy v každém dílu realizoval nový tempový odstín. V první větě směřovaly jeho úpravy do oblasti vedlejších témat, která přednášel v měkkých, volnějších verzích, naopak posiloval spád materiálu tématu hlavního. Kompoziční stránka Symfonie č. 9 „ Z Nového světa“ představuje kamenný monolit, proto tempově neklidné provedení pevná struktura snese. Je jen otázka, zda lze vyjádřit detailní rytmickou kresbu partitury za všech okolností. V překotném tempu, které dirigent zvolil ve třetí větě v Poco sostenuto (od taktu 68), se to však nepodařilo a opakované tóny ve vůdčích hlasech splynuly do souvislého zvuku. Ve strhující rychlosti se odvíjela též první část poslední věty, v závěrečné katarzi však Semjon Byčkov zvolil působivé velebné tempové uvolnění. Na novém provedení Novosvětské bylo patrné, že dirigent váže Dvořákovu symfonii k historizující americké jazzové oblasti. Naznačovalo to frázování sóla anglického rohu, Tria v Scherzu či uvedená hybnost převážné části věty poslední. Semjon Byčkov nabídl České filharmonii nový pohled na velmi známé dílo. Protože orchestr čeká velké turné s dvořákovským programem po Evropě i za mořem, lze předpokládat, že všechny agogické proměny budou postupně propracovány do jednoty souhry a společného cítění všech realizátorů.
Publikum přednesený tvar však již ocenilo v jeho spontaneitě i obsažnosti a odměnilo umělce dlouhotrvajícím potleskem.
Česká filharmonie • András Schiff
11. října 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Antonín Dvořák: Karneval, koncertní předehra, op. 92 (10′)
Antonín Dvořák: Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33 (36′)
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ (42′)
Účinkující
András Schiff – klavír
Semjon Byčkov – dirigent
