Několik otázek pro Temporary Collective

Co všechno se skrývá pod názvem vaší nové premiéry GEO?
Petra Tejnorová: Geologie, biografie a historie. Jedna tanečnice, jedna budova a jeden pozemek, jeho geologické podloží. Také geofon, jako citlivý nástroj, který stejně jako tanečníkovo tělo dokáže věci amplifikovat a zpřítomnit. Slit scan jako technologie, která je zdrojem poetického materiálu. Otřes a zkolabování Terezy Ondrové – hledání adaptace pro vše, nejenom pro zkoušení, akceptování zranitelnosti, poslouchání těla, péče o životadárné vazby a vztahy.

INSECTUM in… nebo Duety jsou hodně participativní projekty. Je tohle budoucnost divadla? Co si o tom myslí tanečnice, a co režisérka?
Tereza Ondrová: Byla to určitá fáze naší tvorby. Potřeba bližšího napojení na publikum, bližšího dialogu.

P.T.: Já jsem z alternatívní divadelní větve, takže pro mě není nic samozřejmostí, médium divadla je hlavně věcí dotazovací, je to o zkoušení a zkoumání a ano, diváci nemusí být v hledišti. Takže řekněme, že přišla fáze, kdy se náš fokus z jevištních prvků přesunul ke vztahu s publikem a jeho tělesnému ale i duševnímu zapojení. A to pouze v některých projektech a přirozeně s konkrétními tématy. Byl to přesun pozornosti z primárně estetického i na sociální prvek. Na interakci nebo jiný způsob aktivizace diváka. Divák se stal součástí Temporary Collectivu, stal se spolutvůrcem a v závislosti na situaci měl (větší či menší) vliv na formu i obsah představení.

T.O.: To ale neznamená, že veškeré současné divadlo, současný tanec nebo naše nové projekty by měly být participativní. Nechceme to asi generalizovat.

U Call Alice se zase nabízí otázka, jestli nějak změnila váš pohled na divadelní tvorbu ve smyslu využití nových technologií, které mohou divadlu kouzlo brát i dávat. Změnily divadelní svět tak moc, jak jsme se za covidu báli, nebo je to jen vzpomínka a časoprostorová přítomnost diváka a performera tady a teď zůstala nezpochybněná?
P.T.: Zrovna u Call Alice vnímám víc než využití nových technologií téma zpřítomnění člověka skrze jeho absenci. Sílu imaginace. Možnosti divadelní a taneční tvorby, která zpřítomňuje to, co tu fyzicky není. Na což navazujeme i v GEU. Co určitě nechci (a je to moje časoprostorová vzpomínka na dobu pandemie covidu), je zkoušet on-line. Tato zkušenost z pandemie mi odepřela to, co na divadle a tanci miluji: být s lidmi, fyzicky. Když se to děje mezi lidmi, na zkoušce, když se pinkají impulzy a rodí se to, co překvapuje mě i je. A k těm technologiím, odpovím vám takhle, mám doma rodinné rádio a ono přestalo hrát, je staré. Zkouším ho opravit, zachránit – najednou sem měla pocit, že mu hrozí vyhynutí. Je to poslední druh u nás u Tejnorů. Ted mě tedy spíš zajímá otázka, jak by v některých případech mohla koexistovat stará i ta nejmodernější technika. Téma druhý život nejenom tanečníkům po 40, ale i starým strojům. Ne všechno patří na smetiště.

Kolik mají letos za sebou produkce Temporary Collectivu zájezdů a hostování v zahraničí?
T.O.: V lednu 2023 bylo INSECTUM in Piove Di Sacco, v březnu pak INSECTUM in Vitry. V květnu byla Call Alice v Německu, konkrétně v Heilbronu. V srpnu pak Duety ve Slovinsku a v září pak série SILENTU ve Španělsku a Same Same společně s Call Alice v Kanadě, oprášili jsme tam i naší performance lecture o současném tanci s názvem What do we talk about, when we talk about dance. Cestujeme míň. Chceme na místech, kam jezdíme, také chvíli pobýt, doplnit inscenace diskusemi a workshopy ve spolupráci s místními.

P.T.: Hledáme, jak cestoval citlivě. Místo bezhlavých výjezdů typu přijet, odehrát a zmizet, nám jde o mnohem hlubší spolupráci, vazby a vztahy.

Tvorba které inscenace vás nejvíc bavila a čím?
T.O.: Asi mě hodně bavily všechny projekty, které vznikaly teď v posledních třech letech. Jsou to ty, takzvaně pandemické projekty. Během procesu docházelo k mnoha nečekaným změnám, na které jsme se museli adaptovat, akceptovat je. Pomohlo nám to najít principy, které bychom předem nevymysleli. Poslouchat, co se opravdu děje, být šetrnější i k sobě. A tyto principy a postupy nadále rozvíjíme, třeba v našem posledním projektu GEO, kde se mluví o věcech, které tu byly, ale už tu nejsou. Je pravda, že GEO ovlivnila i nečekaná událost mého onemocnění, kdy jsme nevěděli, jestli bude možné, abych po několika měsících léčení vůbec tančila. Museli jsme přijmout tuto zranitelnost a poslouchat tělo. Jsem stále v procesu léčby.

V roce 2017, naposledy ještě pod hlavičkou VerTe, vznikla skvělá inscenace Pojďme na tanec!, kterou Petra režírovala a Tereza v ní tančila. Nechystáte zase nějaký podobný projekt, který by s nadsázkou otevíral svět současného tance bojácným divákům?
P.T.: Každá naše inscenace otevírá svět současného tance všem. Už to asi děláme ne tak explicitně, že bychom to měli v názvu, nebo vyloženě „na téma“. Důkazem je náš program teď v říjnu, takže všechny zvu.

Petra jednou řekla, že cesta se hledá tím, že se po ní jde. Kam jde Temporary Collective? Jaká další témata se mu rodí v hlavách k prozkoumání?
P.T.: Jednoznačně chceme zlepšovat fungování udržitelně a dlouhodobě – jak tyto věci a myšlenky už začít také projevovat v jednání skupiny a v nových projektech. Hledáme odpovídající rytmus tvorby a reprízování. Protože všichni členové, Daniela, Julia, Dominik, Marek a Tereza, mají několik profesí. A vzhledem k tomu, že spoléháme na grantový systém, ale třeba i já osobně pracuji také na objednávku v subvencovaných divadlech a zároveň obě dvě s Terezou učíme, potřebujeme začít řešit udržitelné fungování, dlouhodobější horizont a jiný rytmus a čas.

Zbývající program retrospektivy Temporary Collective:

17. 10. | INSECTUM in … Prague
19. 10. | Call Alice
24. 10. | Same Same
9. 11. | Duety