Serge Baudo a nejen FOK

Zanedlouho, přesněji 8. a 9. října, uzavře legenda mezi francouzskými dirigenty Serge Baudo (*1927) svoji mezinárodní kariéru. A to stylově na stejném místě, kde začala, a také se stejným programem jako před lety – Franckovou Symfonií d moll a výběrem z Debussyho Utrpení sv. ŠebestiánaPsal se 20. leden 1959 a na pódium Smetanovy síně před Pražské symfoniky vstoupil tehdy neznámý mladý brunet z Marseille. Dobová kritika jej vychválila, ocenila tehdejšího šéfdirigenta Václava Smetáčka za šťastnou ruku a doufala, že tento příležitostný skladatel, zejména filmové hudby, bude ještě do „Stověžaté“ pozván. I toto pokorné laudatio vzniklo jen díky tomu, že pozván byl, čímž byla pozvána československá a následně česká kultura k bohatě prostřené francouzské hudební tabuli. Ocitujme v této souvislosti zdůvodnění pro ocenění od České hudební rady, kteréžto převezme Serge Baudo na prvním ze zmiňovaných koncertů:

„Dirigent Serge Baudo je dlouhodobě spjat s naší kulturou, pro mnohé z nás je z koncertního života i nahrávek Supraphonu v paměti autoritou pro interpretaci francouzského impresionismu a francouzské hudby vůbec. Přispěl tak k rozšíření znalostí českých orchestrů i publika o významnou evropskou hudební kulturu, oceněním nahrávek Supraphonu v zahraničí pak k prestiži a známosti interpretů i nahrávací firmy. Je rovněž znalcem a propagátorem české hudby.“

Při udělení významné ceny Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí, kterou spolu s Baudo letos v červnu v Černínském paláci obdržela mimo jiné i polská filmová režisérka Agnieszka Holland, zase zaznělo kromě jiného toto:

„Serge Baudo pochází z rodiny hudebníků. Je absolventem Pařížské konzervatoře, kde vystudoval hru na klavír, bicí nástroje, harmonii a dirigování. Ve věku dvaceti dvou let se stal členem orchestru Pařížské národní opery, kde působil jako klavírista a hráč na bicí nástroje. Od roku 1959 se věnoval výhradně dirigování. Dostal se do čela rozhlasového orchestru v Nice. V roce 1962 byl pozván Herbertem von Karajanem k dirigování opery Pelléas a Mélisanda v milánské La Scale a ke spolupráci na koncertech v Berlíně. V témže roce byl jmenován stálým dirigentem v Pařížské národní opeře a v roce 1967 v nově vzniklém l´Orchestre de Paris. V letech 1970–1988 působil jako hudební ředitel Lyonského národního orchestru a vyzvedl jej do uměleckých výšin. V roce 1979 založil hudební festival Berlioz v Lyonu, který významně přispěl k propagaci skladatelova díla. Premiérově provedl řadu skladeb Messiaena, Dutilleuxe, Tomasiho, Milhauda, Daniel-Lesura či Mihaloviciho a pravidelně uvádí hudbu dvacátého století. Procestoval v podstatě celý svět a je všude uznáván a oceňován, jeho jméno je vždy zárukou kvality.“

Když už jsme u těch titulů, připomeňme, že Serge Baudo je také držitelem francouzského Řádu důstojníka čestné legie, čestným občanem Prahy a čestným hudebním ředitelem L’Orchestre symphonique de Prague, jak by řekl sám Maestro. Teď však zkusme ve stručnosti shrnout tu neuvěřitelnou práci, za jakou ta všechna ocenění získal. Tedy alespoň na vzorku jménem FOK.Společných koncertů prožili devadesát šest, a to nepočítáme zahraniční zájezdy. Po prvních koncertech se v šedesátých letech Baudo vrátil k Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK ještě se třemi dalšími programy, kde již zazněly i české kousky. V lednu 1964 Janáčkův Taras Bulba, v rámci Pražského jara 1966 Kabeláčovo Zrcadlení. V sedmdesátých letech pracoval v Praze přece jen méně, věnoval se hlavně svému šéfování v Lyonu. Přece však stihnul v rámci abonmá FOK koncerty s Ivanem Moravcem a v rámci Pražského jara 1975 Bizetovu Symfonii C dur, Berliozovy Letní noci a Honeggerovy Výkřiky světa.

Po sametové revoluci se Baudo vrátil s plnou parádou. Protože těch programů bylo opravdu hodně, jmenujeme jen ty opravdu nejvýznamnější: rok 1992 – slavné dramatické oratorium Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici na text Paula Claudela, k čemuž je výmluvné dodat, že Baudo se jak se skladatelem, tak i s básníkem velmi dobře znal, rok 1999 Respighiho monumentální Římské pinie a Brahmsův první Klavírní koncert s Elisabeth Leonskou. Ve funkci šéfdirigenta (2001–2006): Ravelův cyklus Má matka husa a Debussyho tři symfonické črty Moře, Nanebevstoupení a Turangalilu Oliviera Messiaena, Berliozova Smrt Kleopatry a Romeo a Julie či Tomasiho Requiem za mír. Zazněl i zcela dvořákovský program – V přírodě, Klavírní koncert a první Symfonie Zlonické zvony. Jindy zase provedl Kabeláčovu Hamletovskou improvizaci, Voříškovu symfonii, Mařatkovo Luminarium, Rejchovo Te Deum. Po roce 2006 například v katedrále sv. Víta zahřmělo Berliozovo mohutné Requiem, v Obecním domě na lyru hrál Honeggerův Král David. (Mimochodem autor těchto řádků, který se osobně pěvecky účastnil svatovítského hudebního pozdvihování, nikdy nezapomene na to, jak drobně vypadal Serge Baudo uprostřed mocné flotily bicích a dalších nástrojů, jež jsou nutné k provedení Berliozovy opulentní modlitby. Ovšem působil, jako by to vše přerůstal. Katedrála jej byla plná.)Vraťme se však nyní na začátek. I s ohledem na to, že tento text publikuje portál Opera Plus. Prvního Baudova provedení Utrpení sv. Šebestiána v roce 1959 se ujaly tři skvostné pěvkyně Maria Tauberová (1911–2003), Ivana Mixová (1930–2002), Anna Barová (*1932), nyní profesorka na JAMU, a Český pěvecký sbor pod vedením Markéty Kühnové. Také tentokrát půjde o trojhvězdí – Kateřina Kněžíková, Jana Hrochová Wallingerová a Jana Sýkorová. Sekundovat jim bude Kühnův smíšený sbor pod vedením Marka Vorlíčka.

Ke svým osmdesátinám v roce 2007 si Baudo s Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK provedl premiéru vlastní drobné skladby Peut-être Demain (Možná zítra). V příštím týdnu zazní ve Smetanově síní premiéra o poznání větší „skladby“ pro Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK a Serge Baudo – Pour la dernière fois ensemble (Naposledy spolu).

www.fok.cz

Autor je dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy – FOK
Foto archiv FOK

Mohlo by vás zajímat