„…úplná bezohlednost vůči sobě samé… a hlavně nesmírná, vášnivá výrazová síla…“

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (5) 


Zásadní poválečnou hudební událostí byl první ročník festivalu Pražské jaro. Měl oslavit padesát let existence České filharmonie, ale taky zásadním gestem ukončit izolaci, do které se český hudební život za války dostal. V duchu myšlenek šéfa České filharmonie a iniciátora festivalu Rafael Kubelík (který ovšem navazoval na Talichovy předválečné a válečné Hudební máje), který se záhy po válce vyslovil o tom, co je třeba: „Splatiti dluh ruské, francouzské, anglické, americké, židovské a české hudbě v emigraci. (…) Praha bude pravidelně zásobována vším závažným, co svět domácí i cizozemský poskytuje minulého, přítomného i budoucího.“

Medkovy vybrané referáty z Pražského jara 1946 mají – stejně jako autorovy jiné texty – příznačný rys. Jdou vždy za a nad jednotlivou hudební událost; dokážou zobecnit a přitom zůstat jednoznačné. A nesou přitom zajímavý, vyhraněný, třeba i provokující názor. Tak se v referátu o ruském večeru dovídáme – při vší stručnosti výstižnou – charakteristiku vývoje ruské hudby v první polovině dvacátého století, v kritice koncertu Charlese Muncha autor klade otazníky nad První symfonií Bohuslava Martinů a v ohlédnutí za koncertem hobojisty Leona Goossense zase podtrhuje typický vztah anglických skladatelů k hoboji.

Vítězství francouzské hudby
Pátý festivalový koncert České filharmonie řídil Charles Munch. Sólistkou byla houslistka Ginette Neveu (poznámka redakce: slavná francouzská umělkyně, která zahynula – jako třicetiletá – při letecké havárii v říjnu 1949). Francouzská hudební kultura, která nejvíce ovlivnila soudobý český hudební projev, zůstane asi ještě dlouho základnou, ke které se můžeme stále obracet a nacházet v ní plodná poučení i podněty. Z našich skladatelů je to v prvé řadě Bohuslav Martinů, který přímo prošel školou Alberta Roussela, jež určovala jeho vývoj mnoho dalších let. Později se však Martinů – snad proto, že valnou část svého života žil v cizině – počal obraceti k pramenům české a moravské hudební tvořivosti, totiž k lidové písni. Nejbezprostřednějším projevem z této doby je baletní suita Špalíček. Časem Martinů počal uplatňovati tyto prvky i v symfonické hudbě a spojoval je s potřebou stále větší srozumitelnosti a přístupnosti, takže jeho poslední skladby ztrácejí neustálým rozmělňováním na intenzitě a výraznosti jak v technickém zpracování, tak v invenční osobitosti. Úvodem pondělního koncertu provedl Charles Munch první Symfonii, kterou napsal Bohuslav Martinů v roce 1942 v USA. Skladba je formálně i výrazově neproblematická a možno říci až nenáročná. Harmonie je důsledně tonální, jen na několika málo místech objevíme novější zvuk. Melodicky vychází opět z lidových prvků, zásadně diatonických. Vynalézavost rytmická navazuje přímo na hudbu Antonína Dvořáka. Nejkladnější složky symfonie jsou instrumentace a vtip. Vcelku je tato skladba otevřeným přiznáním k nejzákladnějším tradicím české hudby, k Smetanovi, Dvořákovi a Janáčkovi. Její skutečný přínos je sporný.

Jako následující číslo zahrála houslistka Ginette Neveu Poeme od Ernesta Chaussona a Tzigane od Maurice Ravela. Ginette Neveu patří mezi nejlepší umělce současné doby. Absolutní technická dokonalost jí umožňuje až závratně lehké zvládnutí každého houslistického terénu a úplné soustředění na výrazovou složku skladeb. Neobyčejně velký tón, strhující temperament, úplná bezohlednost vůči sobě samé i vůči běžným virtuosním efektům a hlavně nesmírná, vášnivá výrazová síla dávají její hře charakter tak velké opravdovosti a přesvědčivosti, s jakou se setkáváme jen u umělců vyvolených.

Symfonie pro smyčcový orchestr od Arthura Honeggera je symbolem vyrovnávacích procesů, které jsou příznačné pro současný hudební projev v posledních letech. Podobně jako ve svých dřívějších skladbách pracuje i zde Honegger převážně kontrapunkticky a polyrytmicky, omezuje se jen nanejvýše na dvě až tři reálné linie proti sobě, což podstatně zjednodušuje celkovou strukturu skladby. Výrazově je tato hudba převážně chmurná a její stálé napětí je rozřešeno až v poslední větě, kdy ke smyčcovému souboru přistupuje trubka. Neobyčejná myšlenková průbojnost spolu s technickou dokonalostí staví toto dílo na přední místo v moderní hudbě. Závěrem byla provedena druhá suita z baletu Daphnis et Chloé od Maurice Ravela. Tuto skladbu můžeme pro její skvělou životnost, dokonalou instrumentaci a skutečnou invenční i kompoziční osobitost považovat za nejlepší Ravelovu skladbu vůbec a za jedno z nejkrásnějších děl hudebního impresionismu. Charles Munch řídil celý koncert strhujícím gestem a s naprostým stavebním i stylovým pochopením jednotlivých skladeb. Česká filharmonie podala jeho zásluhou jeden ze svých nejkrásnějších výkonů vůbec.
(Svobodné Československo – 29. 5. 1946)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat