Sergej Ďagilev byl synem zámožného šlechtice a do Petrohradu byl poslán studovat práva. Hudebně byl vzdělán již z domova a v Petrohradu se seznámil se skupinou mladých umělců, z nichž osmnáctiletý Ďagilev byl nejmladší. V roce 1890 poznal ještě Čajkovského a zažil premiéru jeho Spící krasavice v Mariinském divadle. Práva nakonec nestudoval vůbec a soustředil se na malířství a hudbu, na konzervatoři studoval skladbu u Nikolaje Rimského-Korsakova a několik let také zpěv u barytonisty italské opery Cotogniho.
Ďagilev měl přirozenou autoritu, a tak se brzy stal jakýmsi vedoucím umělecké skupiny. V roce 1898 založil s přáteli časopis Mir iskusstva (Svět umění) a šest let v něm propagoval moderní názory na umění. Pak se začal zajímat o propagaci ruského umění v cizině. V roce 1906 uspořádal v Paříži úspěšnou výstavu Dvě století ruského malířství a sochařství a v roce 1907 opět v Paříži sérii pěti koncertů ruské hudby. O rok později následoval operní festival. Od podzimu 1908 začal Ďagilev plánovat operní a baletní představení v Paříži, protože o čistě baletní sezoně nebyl zpočátku přesvědčen. Nicméně nakonec se právě balet a tanec staly jeho osudem.
První sezona souboru Ruské balety začala 19. května 1909 a byla to senzace. V první sezoně tančila v souboru také slavná primabalerína Anna Pavlovová, která si pak ale založila vlastní skupinu a šířila krásu klasického baletu po celém světě. Druhou velkou Ďagilevovou konkurencí se stal později, v letech 1920–1924, soubor Švédský balet, se sídlem v Paříži, jehož mecenášem byl Rolf de Maré. První čtyři pařížské sezony Ďagilevova souboru byly dílem choreografa Michaila Fokina (1880–1942). Postupně byly uvedeny balety Šeherezáda na hudbu Nikolaje Rimského-Korsakova, Polovecké tance na hudbu Alexandra Borodina, Sylfidy na hudbu Fryderika Chopina či Dafnis a Chloe na hudbu Maurice Ravela. A samozřejmě díla Igora Stravinského, jehož přizval ke spolupráci Ďagilev. Fokin o tom později vyprávěl, že jim chyběl balet ze života ruského lidu či na ruské téma. Pro tanec jako stvořený se mu jevil námět o Ptáku Ohnivákovi. A právě jeho zpracování se ujal Stravinskij. Premiéra Ptáka Ohniváka se konala v pařížské Opeře 25. června 1910 a byl to největší úspěch druhé sezony Ruských baletů v Paříži. Titul zůstal na repertoáru u Ďagileva po celou dobu existence souboru.
Senzaci vzbudily i další představení ve Fokinově choreografii, ve výpravě Alexandra Benoise či Léona Baksta a v podání Nižinského, Bolma, Pavlovové, Karsaviny, Smirnovové, Gelcerové, Lopuchovové, Trefilovové a dalších. „Když zatančil Václav Nižinskij (1889–1950) poprvé variaci otroka v baletu Pavilon Armidin, bylo všem v hledišti jasné, že jde o výjimečný zjev,“ píše Božena Brodská v publikaci Svět tance a baletu. „Zastínil i své partnerky. Nižinskému pak byly v souboru svěřeny také choreografie Faunova odpoledne, Her a Svěcení jara. Jeho kariéra jako tanečníka a choreografa však byla krátká, neboť ještě před koncem první světové války onemocněl schizofrenií a byl až do své smrti hospitalizován v ústavu pro duševně choré.“
Z baletů na hudbu Stravinského následovaly po úspěchu Ptáka Ohniváka dále Petruška (premiéra 13. června 1911 v Théâtre du Châtelet), Svěcení jara (premiéra 29. května 1913 v Théâtre des Champs-Élysées), Pulcinella (premiéra 15. května 1920 v pařížské Opeře), Lišák (premiéra 18. května 1922 v pařížské Opeře) a Svatba (premiéra 14. června 1923 v Théâtre de la Gaîté). Premiéra Svěcení jara byla památná i skandální – takových skandálů zažil svět hudby a divadla jen málo. Hudba Stravinského, stejně jako choreografie Nižinského vyvolaly bouřlivé reakce. V divadle vypukla vřava a výtržnosti, diváci na sebe pokřikovali a hvízdali tak, že tanečníci na scéně ani neslyšeli hudbu. Zasáhnout musela nakonec i policie. Disonance, neobvyklé rytmy, barbarské melodie; agresivní, antibaletní pozice těla. Celý balet působil svou záměrnou „ošklivostí“.
Dalšími významnými choreografy Ďagilevova souboru byli Leonid Mjasin (1896–1979), sestra slavného tanečníka Bronislava Nižinská (1891–1972), George Balanchine (1904–1983) a Serge Lifar (1905–1986). První světová válka znamenala určitý předěl v činnosti souboru. Ve dvacátých letech soubor uvedl mimo jiné Čajkovského Spící krasavici (1921), balet Noc na Lysé hoře s hudbou Musorgského (1924) či první „ultramoderní“ balet na libreto Borise Kochna Kočka s hudbou Sauguetovou (1927). V témže roce byl uveden také konstruktivistický balet Ocelový krok s hudbou Sergeje Prokofjeva a v roce 1929 další Prokofjevův balet Marnotratný syn. V té době už měl ale Ďagilev další velké konkurenty, mezi nimi například nákladné podniky bohaté a krásné ruské herečky a tanečnice Idy Rubinsteinové.
Nejslavnějším Ďagilevovým milencem byl Václav Nižinskij. Po něm to byli Leonid Mjasin, Anton Dolin, Serge Lifar a Ďagilevův tajemník a libretista Boris Kochno. Posledním milencem byl skladatel a dirigent Igor Markevič, který se později oženil s Nižinského dcerou a svého syna pojmenoval Václav. Ďagilevův vztah s Nižinským skončil v roce 1913, když se tanečník oženil. Ďagilev byl znám jako velmi tvrdý, náročný, dokonce až děsivý mistr. Po celý svůj život se bál smrti utonutím a vyhýbal se cestování lodí. Zemřel na cukrovku v Benátkách a jeho hrobka je na nedalekém ostrově San Michele, poblíž hrobu Stravinského. Ďagilev „byl osobností, která zcela změnila v povědomí veřejnosti názor na baletní umění. Dovedl se obklopit významnými spolupracovníky, jako byli Stravinskij, Prokofjev, Debussy, Satie, Ravel, Sauguet, Picasso, Derain, Matisse, Cocteau, Strauss, de Falla, Hofmannstahl, Laurencin, Braque a mnoho dalších,“ píše Božena Brodská ve Světě tance a baletu. Sláva Ďagilevova soubor Les Ballets Russes trvá dodnes. Ekstromova sbírka z Ďagilevovy a Stravinského pozůstalosti se nachází v divadelním oddělení londýnského Victoria and Albert Museum. V životopisném snímku Nižinskij (1980) režiséra Herberta Rosse hraje Ďagileva Alan Bates a v životopisném filmu Anna Pavlovová (1983) režiséra Emila Loteanu ho představuje Vsevolod Larionov.
