(Pokračování)
II.
Jednou v neděli přivedli mí ruští přátelé staršího muže, který kdysi zpíval v opeře v Oděse a že prý mě chce slyšet. Zazpíval jsem serenádu z Cavalleria rusticana. Všiml si, jak všichni napjatě čekají na jeho ortel. Zeptal se mě, kolik mi je. Třiadvacet, odpověděl jsem. Chtěl vědět, jak dlouho už se učím zpívat a u koho. Pak pomalu a důrazně řekl: „Nuže, ten mladý muž má hlas, ale zachází s ním prapodivně.“ Když viděl všeobecné zklamání, rychle dodal: „Je však velmi muzikální a dobrý učitel by z něj mohl udělat vynikajícího zpěváka.“
Doporučil mi jakéhosi italského maestra, který nedávno přijel do Ameriky ze Sicílie, prý byl dřív barytonista opery v Palermu. Jmenoval se Corcini a mí přátelé byli nadšeni, že mě přijal. Každou neděli přicházeli lidé, bylo jich čím dál víc, aby si mě poslechli. Můj učitel i jeho klavírista, také Sicilan, byli milí a život se mi zas jevil z té lepší stránky. Někteří už o mně mluvili jako o budoucím Carusovi. Nebral jsem to vážně, ale přece jen to povzbuzovalo. 
Seznámil jsem se s Mr. Margoliesem, Carusovým přítelem. V Metropolitní opeře vedl klaku, já se k ní přidal a od nynějška jsem mohl vidět sedm představení týdně. Margolies si mě také poslechl. Hlas se mu líbil, ale vytýkal mi, že při zpěvu příliš vytahuju horní ret. Mluvil o tom s Carusem, a ten prý řekl: „Jestli má pěkný hlas, tak ať vytahuje ret i obočí a pro mě za mě ať si třeba podupává. Hlavní je, aby dobře zpíval.“ Margolies přesto naléhal, abych si našel jiného učitele.
Ale to nešlo. U Corciniho jsem mohl zpívat volně a cítil jsem, že to se mnou myslí vážně. Byl chudý jako já, i to nás sbližovalo. Corcini měl v New Yorku jediného příbuzného, také ze Sicílie. Ten se zapletl do vraždy a byl odsouzen na doživotí. O jejich příbuzenství se ale vědělo a Corcini znal i toho zavražděného. Žil proto ve stálém strachu, že ho také zatknou, proto téměř nevycházel. Jednou mě poslal s jakýmsi dopisem k italskému obchodníku s lihovinami na East Side. Tam mě odtáhli do kouta skladu a vyptávali se na maestra. Najednou se objevil člověk, který vypadal jako Sparafucile v Rigolettu, přitiskl mi nůž k hrudi a řekl: „Jestli se tu ještě jednou objevíš, bude s tebou konec.“ Pak mi vtiskl do ruky desetidolarovku a zašeptal: „Tohle mu dej a řekni mu, ať se rychle ztratí do Palerma.“ Zkroutil mi ruku za zády a vyhodil mě z krámku. Rukou jsem ještě několik dní nemohl hnout.
Předal jsem maestrovi peníze a všechno jsem mu vyprávěl. Když jsem mu ukázal díru od špičky nože na svém saku, pokřižoval se, začal pobíhat a vzrušeně se svým klavíristou rozmlouval sicilským nářečím. Najednou se zastavil, zdvihl obě paže k nebi a zahrozil pěstmi, políbil mě a zvolal: „Addio! Addio mio caro! Mai più! Good bye! Good bye, mio caro.“ Vystrčil mě z bytu a zabouchl dveře.
Corcini i s klavíristou ze dne na den zmizeli a tak jsem přišel o svého prvního dobrého učitele. To bylo špatné znamení a zase jsem myslel na to, že zpěvu zanechám.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
