Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (20)

Hladomor na Volze

Po mém prvním koncertě v Lenigradě roku 1928 se mě zeptal jeden mladý houslista, jestli jsem příbuzný toho tenoristy Radamského z Kanady. „Proč se ptáte?“ On se obrátil na svou ženu a povídá: „Marusjo, pamatuješ se, jak jsem ti vyprávěl o tom tenoristovi v Borisi Godunovovi? Ale zdaleka neměl tak hezký hlas jako vy.“ A vyprávěl mi, jak tomu chudákovi vypadly na jevišti zuby a dostal výpověď. „Škoda že už pak nemohl zpívat.“ Byl to první houslista z té montrealské skupiny, ale vrátil se do Ruska a teď hrál v leningradské opeře. Zeptal jsem se ho, jestli náhodou nejsem tomu Radamskému z Kanady trochu podobný a on nechtěl věřit, že jsem to opravdu já, kdo měl tehdy takovou smůlu. Býval by prý nevěřil, že se dějí takové zázraky a já se z toho dostanu. Při příštím koncertě seděl se svou Marusjou v první řadě, a když jsem vyšel na scénu, pokřižovali se.

Říkal mi také, že se mu sice v Kanadě líbilo, ale nemohl vydržet, jak se tam mluví o Rusku. Teď tu byl několik měsíců, měl dobré místo a byl šťastně ženatý. Zeptal se mě, proč nechci zůstat. Odpověděl jsem: „Moje rodina pochází z Ukrajiny. Já se narodil v ruském Polsku. Moji rodiče, bratři a sestry žijí v Holandsku, manželka je z Británie. Myslím, že Rusku nejvíc posloužím, když budu zpívat.“ A s tím souhlasil.

Na jaře roku 1930 jsme měli koncertní turné povodím Volhy. Při cestě lodí po té široké krásné řece jsme museli vidět, jak lidé trpí hladem. Odulé děti s velkýma nechápavýma očima hleděly do prázdna. Ubožáci seděli na palubě nehybně na těch několika věcech, které ze svých vyvlastněných domovů mohli zachránit, a putovali do nejistoty. My jsme spali v pohodlných postelích, ale ti lidé seděli na svých ranečcích a nevěděli, co s nimi bude. Nebyla to žádná cesta pro zábavu, byla to skoro mise, zpívat pro tyhle lidi.

V Samaře nechtěli lidé věřit, že jsme z Ameriky. Protože jsem mluvil rusky a měl jsem ruské jméno, začali se domnívat, že jsme z Oděsy a chceme šířit propagandu. Pověřenec filharmonie mě proto požádal, abych mluvil rusky s cizím akcentem. Už Mariiny rukavice byly ostatně dostatečná známka toho, že žádní Rusové nejsme.

Velký koncertní sál byl nacpaný k prasknutí. Aspoň nějaký sluneční paprsek. Italské árie a duety, černošské spirituály, skotské a irské písně se líbily, ale hlavně píseň povolžských burlaků Ej úchněm, kterou jsem musel opakovat. Dalšího dne jsme šli s pověřencem filharmonie na procházku po pobřeží, a co nevidíme? Padesátka mužů táhla člun a zpívali k tomu: „Ej úchněm, a – la – la – la. Ješčo razik, ješčo razik.“ Vždycky když jsem tu píseň později zpíval, ten obrázek se mi vybavil. Odpoledne za námi do hotelu přicházeli studenti a mladí lidé. Ptali se na divadla a hudbu v Americe, ale o politice jsme mluvit nesměli. Poslední den pobytu nám ukázali dům, kde za hladomoru ve dvacátých letech v noci chytali hladoví rolníci kolemjdoucí, zatáhli je do sklepa, zabili a rozřezali na maso. Jedli už i vlastní děti. Ten hrozný dům zastínil všecky ostatní dojmy ze Samary.

Saratov byl považován za nejkultivovanější město na Volze. Mělo činohru a výbornou operu, kde se denně hrálo. Měli jsme tu mít tři koncerty a těšili jsme se příjemný týden. Ale hotel byl starý a zchátralý, dostali jsme jen takovou malou komůrku, jedinou, která ještě byla volná. Když jsem šel po schodech, potkal jsem ke svému překvapení diplomata Christiana Rakovského – s policejním doprovodem. Pozdravil jsem ho a on mi francouzsky pošeptal: „Přijďte v noci na pokoj číslo 21.“

Christian Rakovskij byl Bulhar, ale od začátku revoluce byl v Rusku a v Petrohradě tehdy důležitý muž, spolupracoval s Leninem a Trockým. Bylo známo, že se Stalinem nemají dobrý vztah. Seznámil jsem se s ním v Paříži, kde byl tehdy sovětským vyslancem. Ale Stalin ho jako trockistu vyhnal do tohohle malého hotelu. Náš pokoj na stejném poschodí nebyl právě vlídný, ale jeho byl bezútěšný a tak těsný, že se v něm člověk sotva otočil. Milicionář ho chodil neustále kontrolovat, takže jsem se až o půlnoci odvážil k němu zajít. Byl ještě oblečený, ale velmi zdrcený – už to nebyl ten veselý, stále se usmívající vyslanec z Paříže. Když jsem promluvil, ukázal na zdi a na své uši – chtěl tím říct, že zdejší zdi mají uši. Otevřel svazek Shakespeara a zeptal se mě, jaké jeho drama mám nejraději: Jmenoval jsem Romea a Julii a Othella. „Shylocka rád nemáte?“ – „Moc ne.“ Tak jsme mluvili o Othellovi, ale jeho víc zajímal Jago. Náhle se pozorně rozhlédl, jako by se bál, že v místnosti někdo je, a začal mluvit o Desdemoně. Čelo se mu orosilo potem a asi po čtvrthodině mě požádal, abych příští noc zase přišel. Ráno se směl jít na čtvrt hodiny projít, milice šla čtyři metry za ním. Když na něj někdo chtěl promluvit, byl hrubě odstrčen. Když jsem ho na ulici potkal já, byl od něj milicionář jen půl metru a po pěti minutách mi přikázal, abych šel dál. Koupili jsme s Marií v Torgsinu (торговля с иностранцами – obchod se zahraničím) za dolary nějaké potraviny a čokoládu a přinesli to Rakovskému. Řekl nám, abychom to dali hotelovému vrátnému. Protože stál milicionář nablízku, nabídl jsem také jemu. K mému překvapení si vzal a poděkoval. Od té chvíle nás zdravil přívětivěji a byl také trochu milejší ke svému vězni. Každý den jsme mu tedy něco přinesli, ale když jsem ho poprosil, aby směl Rakovskij na náš koncert, rozhodně to odmítl. Zanedlouho nato Rakovskij zmizel do neznáma, spolu s Kameněvem, Zinovjevem a dalšími (Rakovského roku 1941 po zinscenovaném procesu zastřelili).

Setkávali jsme se i s jinými nešťastníky, ale málokdo o tom chtěl mluvit. Protože jsme přicházeli z bohaté Ameriky, byli jsme podezřelí. Bylo by těžké jim vysvětlovat, že to byly vyděračské praktiky amerických agentů, které nás přiměly k tomu, abychom přijali nabídku a tak často vystupovali v Sovětském svazu.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová