Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (23)

Šostakovičova Lady Macbeth
Po návratu do Moskvy jsme zjistili, že se mezitím situace spisovatelů, divadelních ředitelů a vůbec intelektuálů neuvěřitelně zhoršila. Přesto jsme bezelstně věřili, že se to zlepší. Leningradská opera tehdy právě uvedla Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu, kterou jsme chtěli vidět. Život v Leningradě byl oproti Moskvě příjemný, opera se nám líbila, i když jsme občas byli trochu zmateni a některá místa nám připadala „ošklivá“.V carských dobách byl Sankt Petěrburg, nyní Leningrad, nejen sídlem vlády, nýbrž také centrem ruské kultury. Byla tu velká muzea, divadla, opera a balet, žili tu velcí spisovatelé, básníci, skladatelé a vědci, Petěrburg proslul jako město velkých paláců na Něvě. Konzervatoř proslavila jména jako Anton Rubinstein a jeho nástupce Rimskij-Korsakov. Aristokracie a vyšší vrstvy mluvily a četly francouzsky.

Po revoluci byly vláda a vládní úřady přeloženy do Moskvy, ale město si zachovalo dřívější postavení v kulturním životě a stále ještě mělo lepší operu, balet a symfonický orchestr než hlavní město. Ve dvacátých letech dostávali přední zahraniční dirigenti, klavíristé a houslisté pozvání nejprve do Leningradu, Moskva přišla na řadu až jako druhá. Rivalita mezi oběma městy trvá dodnes. Šostakovič složil své první symfonie v Leningradě a zde se také uskutečnily jejich premiéry. Když byla roku 1934 uvedena jeho opera Lady Macbeth, leningradský tisk se neznal nadšením. Všude se o ní mluvilo, i v továrnách – to se na hodinu přerušila práce, do montážní haly se postavil klavír a předváděly se úryvky z opery. Říkalo se, že je to „velká proletářská opera, složil ji náš syn, jehož rodiče se rovněž narodili v našem městě“. Dělníkům se vykládalo, že to jsou oni, kdo třicetiletého Dimitrije inspirovali napsat takovouto operu. A teď ji mohou slyšet.Následovala další shromáždění s přednáškami a ukázkami v továrnách, noviny otiskovaly dopisy diváků a všude visely plakáty, hlásající hrdost města na skladatele. Tisk na Západě vyjadřoval obdiv k mladému skladateli, jehož první symfonie tam vyvolala nadšení. Když ji roku 1927 uvedl Toscanini v Carnegie Hall, řekl mi tehdy: „Váš mladý přítel je největší hudební génius dneška. Prosím, pozdravujte ho ode mě, a požádejte ho, aby mi poslal všechna svá díla, která by chtěl uvést.“

Jen Moskvu jako by to nezajímalo. V novinách se o Šostakovičovi skoro nic neobjevilo a v soukromých hovorech slyšel člověk spíš posměšky než chválu.Moskevské Velké divadlo nemělo o proletářskou operu zájem, a tak ji uvedl Němirovič-Dančenko ve svém malém divadle. Teď se konečně objevilo Šostakovičovo jméno i v moskevském tisku, samá chvála. Ale Velké divadlo nic.

Na jaře 1934 navštívil Moskvu dirigent Cleveland Symphony Orchestra Artur Rodzinski, aby vyjednal americkou premiéru opery.Měl s sebou doporučení prezidenta Cleveland Symphony Newtona D. Barkera pro amerického vyslance Williama Bullitta. Když přišel na příslušné sovětské ministerstvo, našel tam podle svých slov „neuvěřitelný chaos“. Mr. Bullitt mu poskytl sekretáře vyslanectví, aby pomohl, ale bez výsledku. Vyslanec pak požádal o zprostředkování mě. Podařilo se mi kompetentní osoby přesvědčit, že americká premiéra bude pro Moskvu prestižní záležitost, a to zabralo. Rodzinski dostal souhlas k uvedení opery v USA. Ministr však trval na tom, abych představení režíroval. Newyorští zpěváci byli všichni zapřisáhlí odpůrci sovětského režimu, a v tom byl háček. Opera je skutečně trochu děsivá a bylo se také co obávat, že ruští emigranti učiní vše, aby sovětského skladatele poškodili.

Rodzinski se mnou dojednal podmínky smlouvy. Měl jsem dostat proplacené cestovné Moskva–Cleveland a zpět a honorář za režii premiéry. Divadlo mě vždycky zajímalo, v dělnických divadlech v New Yorku jsem režíroval činohry a taková šance mi otevírala nové obzory. Měl jsem sice před sebou koncertní turné do Lotyšska a Polska, ale všechno jsem odřekl, jel jsem do Leningradu a spolu se Šostakovičem jsem zhlédl několik dalších představení.

Stalin a Jagoda
Než jsem se toho léta vrátil do Spojených států, měli jsme s Marií ještě koncert v Tbilisi. Bydlili jsme u Sandra Akhmeteliho, ředitele známého gruzínského Rustaveliho divadla; jeho služební byt byl hned proti divadlu. Sandro byl oblíbený žák Stanislavského. Ale právě tak jako Mejerchold, odmítal i Sandro Stanislavského hereckou metodu a režii. Ve Tbilisi založil Státní gruzínské divadlo a dovedl je na takovou úroveň, že roku 1932 v Moskvě získalo 1. cenu na přehlídce revolučních divadel.