Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (25)

Židovská republika Birobidžan
Tato nová republika poskytovala otřesný pohled – vypadalo to v ní jako v chudinské čtvrti v Łodźi. Malé rozpadající se domky, lidé vyhladovělí a zanedbaní. Teploměr ukazoval třicet pod nulou. Takovou bídu jsem dosud zažil jen v Polsku. Před koncertem jsme zašli do nového divadla a chtěli vyzkoušet klavír. Viděli jsme impozantní budovu s krásnými vstupními dveřmi, všechno velmi vkusné. Jen ještě scházela okna. Nevěřili jsme svým očím, ale bylo to tak: v celé budově nebylo jediné zasklené okno. Dívaly se na nás jen holé rámy.

Po dlouhém hledání jsme našli „ředitele“ a řekli jsme mu, že při třiceti pod nulou nemůžeme při nejlepší vůli koncertovat. Je nám to líto a cítíme velké zklamání, ale kvůli Birobidžanu nemůžeme riskovat onemocnění, možná dokonce život.

Tu se objevil jakýsi důstojník s návrhem. V blízkém táboře je několik vojenských pluků. Co kdyby se okenní otvory zakryly dekami a odpoledne by se do sálu posadil regiment, který by ho trochu zadýchal.

Chtěli jsme za každou cenu pro židovskou republiku něco udělat a slíbili jsme, že tedy vystoupíme, v nejhorším tedy v kabátech.

Půl hodinu před začátkem mrzla v divadle tisícovka lidí. Najednou se rozletěly dveře, vojáci vyběhli ven a majitelé vstupenek ještě rychleji vběhli dovnitř. My byli navlečení v kabátech, s čepicemi a rukavicemi. Teplotu jsme definovali jako dostačující, i když ne právě zdraví prospívající. Marie a Virginie si dokonce oblékly své dekoltované róby – já na tom byl v obleku se sakem lépe.Na jevišti stála dvě elektrická tělesa – jedno pro klavíristku, druhé pro nás. Publikum bylo víc než vděčné. Po studeném, deprimujícím začátku následoval srdečný, radostný večer.

Druhého dne jsme se prošli po městě, ale pro jeho obyvatele jsme tu neviděli příliš naděje. Jako obvykle jsme zašli na trh, koupit si nějaké zásoby. Stál tam jediný stánek, kde se dalo něco sehnat – slunečnicová semínka, a i těch jen trochu. Bylo to neuvěřitelné, a přece to byla pravda.Dozvěděli jsme se, že potraviny téměř nejsou a ani politická situace není růžová. Tak jsme se skutečně zdrceni vrátili do Moskvy.

Oné sibiřské zimy jsme během třiceti dnů uskutečnili třicet koncertů, tyfem jsme neonemocněli, ale nemohl bych tvrdit, že se to na nás nepodepsalo. Doufal jsem, že si týden odpočinu, ale na oslavu našeho turné už byl zorganizován koncert ve Velkém sále – pro Rudou armádu.

Dopadl dobře. V lóžích seděli funkcionáři a zaměstnanci různých zastupitelství. Také americký vyslanec William Bullit.
(Pokračování)

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat