Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (26)

  1. 1
  2. 2

Špionáž pro Angličany?
Nikdo necestoval tak jako já a Marie mezi Leningradem a Volhou, mezi Archangelskem a Vladivostokem a Sovětským svazem křížem krážem, a proto jsme také brzy začali být podezřelí. Vznikla domněnka, že naše cesty nemají umělecký účel, ale že jsme ve službách cizí vlády, zvlášť když kdekdo věděl, že jsme placeni v rublech, které mimo Rusko neměly žádnou hodnotu. Ostatně jediní cizinci, kteří na nás s nějakým „vyzvědačským“ požadavkem přišli, byli lidé z řeckého vyslanectví v Moskvě. Později se pochopitelně ukázalo, že tu Řekové sloužili pouze jako prodloužená ruka velmocí. Chtěli vědět, pro koho pracujeme a nemohli uvěřit, že si necháváme ujít takovou příležitost, vydělat si víc peněz.Také na ostatních ambasádách byli ale přesvědčeni, že máme co dělat se špionáží. S tak hezkou blondýnou jako byla Marie se přece dají snadno navázat žádoucí kontakty.

Jednoho večera ve Vladivostoku jsme se seznámili s jakýmsi mladým Angličanem. Údajně byl služebně v Hongkongu a z Londýna teď čekal nové instrukce. Trpce si stěžoval, jak je tu odstrčený, že na něj jeho firma zapomněla, a útěchu hledal v alkoholu a u lehkých žen, které zahrnoval dary a penězi.

Moje žena byla Britka, a tak se s ní chtěl bezpodmínečně poznat. Až do rána nás bavil historkami z Hongkongu. Nějaký číšník mu prý vyprávěl o našich koncertech a také o tom, že jsme byli v oblastech, kam se normální civilista nedostane.

Po několik vodkách se jen tak mimochodem zeptal:

Je to pravda, že vás vezli na koncert ponorkou?
Ano, ale pod vodou jsme nepluli.
Slyšel jsem, že mají Rusové asi dvacet ponorek. Kolik jste jich viděli? Myslíte, že jich opravdu mají tolik?
Nějaké jsem viděl, ale nepočítal jsem je.“
To by mě opravdu zajímalo. Nevěřím, že bolševici umějí stavět ponorky. Bylo by moc užitečné vědět, odkud je mají.

Brzy nám došlo, že ten člověk cosi určitého sledoval a protože jsme mu nedali odpověď, jakou by rád, hrál uraženého. Nakonec řekl:
Takže pracujete pro protistranu?

Teď jsme se urazili my a opustili jsme stůl. Příštího rána byl ten člověk pryč.

Když jsem tu historku vyprávěl Alexandrovovi z filharmonie, měli už z Vladivostoku o tom Angličanovi zprávu a já si s tím prý už nemám lámat hlavu. Bylo jasné, že nás Rusové na turné sledují a teď byli uspokojeni, že se skutečně zajímáme jen o naše koncerty. Jenže my jsme toho už začínali mít dost, všeho toho ruského špiclování i agentů z Hongkongu. Rozhodli jsme se, že se vrátíme do New Yorku.Od našeho odjezdu z Moskvy mezitím uplynuly tři měsíce. Když jsme tam přijeli, byla situace horší než dřív. Čím vyšší postavení kdo měl, tím víc se bál. Vůbec nezáleželo na tom, jestli řídil továrnu, školu, muzeum nebo nemocnici.

Moskva je jedno z nejživějších měst, ale může v ní být také mrtvo jako na hřbitově. Když známí procházejí kolem a dělají, že vás nevidí, když se vzduch chvěje podezřením a nikdo přitom neřekne slovo – pak je jasné, že se blíží bouřka a vypukne každým okamžikem. Jediným východiskem je sedět doma a pít čaj. Ale dokonce i ve vlastních čtyřech stěnách se tehdy sotva promluvilo.

Mým politickým barometrem během těch devíti let, kdy jsem jezdil do Sovětského svazu, byla ředitelka nemocnice Jelena Alexandrovna. Nebyla ve straně, ale byla to velká vlastenka. Od ní jsem se dozvěděl mnohé o choulostivé situaci, která panovala. Patřila k těm několika, kteří si nedělali starosti, když mě přišli navštívit a vyprávěli mi o postavení intelektuálů. „Mám dost co dělat s vedením nemocnice, shánění léků stojí hodně úsilí. Na politiku nemám čas. Ale vím, že pro kdekoho je tu nebezpečno. Já se musím starat o nemocné a nemyslet na sebe.“

A právě s ní, kterou jsem znal tak dlouho, jsem teď šel po ulici mlčky a viděl jsem, jak se ustrašeně rozhlíží, jestli někdo není nablízku, když se přece jen rozhodla zodpovědět mou otázku. To bylo víc, než jsem mohl unést.

Bohudík jsme právě v té chvíli dostali pozvání z New Yorku. Měli jsme v USA uspořádat koncertní turné, jehož výtěžek by připadl republice Birobidžan. My ji navštívili a znali jsme tamní žalostnou situaci, proto jsme okamžitě přijali. Ale i přes hrozivé okolnosti bylo těžké se s Moskvou, tím nádherným městem, rozloučit.

Neustále za námi někdo chodil – tu Američan, tu Němec – s prosbou o výměnu rublů za dolary nebo dolarů za rubly, či o propašování nějaké cennosti. Věděli jsme, že za těmi přátelsky vypadajícími prosbami může číhat nastražená past a bylo nám nepříjemné, že po všech těch letech se nám ještě pořád nedůvěřuje.

Najednou jsme všude „viděli“ tajnou policii a podezřívali jsme nevinné Rusy i cizince, tak jako oni podezřívali nás. Poznali jsme ale také tragické okolnosti, do nichž byli tito lidé vehnáni. Protože jsme slíbili, že seženeme peníze pro Birobidžan, vrátili jsme se do Spojených států a zpívali jsme v New Yorku, Filadelfii, Pittsburghu a jinde.

V New Yorku jsme využili příležitosti a navštívili představení Šostakovičovy Lady Macbeth. V Metropolitní opeře dirigoval Cleveland Company Artur Rodziński a zpívali ruští zpěváci – „bílí“. Bylo to první představení této opery mimo Rusko (31. 1. 1935) a jsem rád, že mohu říci, že se v něm předvedli především jako Rusové a umělci. Pěvecky ani herecky nezůstali svým úlohám nic dlužni.
Mejercholdova smrt
Newyorské noviny přinášely roku 1935 strašlivé zvěsti o poměrech v Sovětském svazu. Tím spíš jsem se chtěl vrátit a na vlastní oči se přesvědčit, co se tam děje. Možná bych mohl i některým přátelům pomoci.

Dělal jsem si starosti o Kurlandovy, jejichž dcerka Lenička se právě vdala, vzala si fanatického komunistu. Jakmile slyšel, že jsem zase přijel, hrozil mi, že mne dá okamžitě vypovědět ze země – za záminku si vzal, že prý jsem kdysi pokukoval po jeho ženě. Nedokázal jsem si představit, že by nějaký člen strany mohl klesnout tak hluboko. Zkoušel mi uškodit, ale nakonec nic nepořídil.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na