Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (3)

(Pokračování)

III.

Pořád jsem ještě hledal nějakého učitele. Tehdy se v New Yorku objevil Henri Barron, první tenor Aborn English Opera Company. Jeho manželka byla koloraturní sopranistka, oba studovali v Miláně u Carusova učitele Lombardiho. Předzpíval jsem jim a Mrs. Barron se zděsila: „No jen se podívej, Henri, jak vytahuje ten horní ret a cení zuby, to je příšerné!“ Mr. Barron ji uklidnil, ale souhlasil, že na můj chrup není moc pěkný pohled. Zazpíval jsem ještě něco a pak řekl: „Možná že by se z vás dal udělat slušný tenor. Ne zrovna Caruso. Ale hlavně přestaňte ohrnovat ten ret.“ Docela mě to potěšilo, hlavně že mi hned nesliboval „velkou kariéru“. Bral jsem u něj tři hodiny týdně. Čtvrthodinu jsme vždycky zpívali stupnice, nejdřív od As, potom od A. Po třech měsících jsme se dostali k B. Po půl roce už můj hlas hezky zněl a dostal jsem se lehce až k vysokému b. Barron byl vynikající hudebník,  od něj se bylo možno naučit mnoho, pokud šlo o otázky stylu. Výtečně zpíval z listu a s potěšením to předváděl tak, že držel noty vzhůru nohama.

Tvrdě jsem přitom pracoval a vydělával jsem teď dvacet dolarů týdně; konečně jsem si mohl koupit oblek a pár slušných bot! Kolegové v továrně slíbili, že přijdou na mé první vystoupení, ať je to kdekoli – v kostele, synagoze, nebo v opeře. Často se mě diskrétně ptali, jestli nepotřebuju pár dolarů. Samozřejmě že bych je potřeboval, ale copak jsem je od nich mohl vzít?

Zvlášť se mi líbilo, že se dělníci v továrně nikdy nehádali, ačkoli byli příslušníky různých národností i náboženství a velmi rozdílného věku. Byli tu mladí i staří, vzdělaní i analfabeti, ale tyto rozdíly nikdy nebyly příčinou sporů. Když někdo začal zpívat italskou píseň, ostatní se přidali polsky, rumunsky nebo jidiš. Bylo to něco jiného, než co jsem znal z Łodźe a najednou jsem chápal, proč když už se někdo jednou do Ameriky dostal, nechtěl už se vrátit tam, odkud přišel.

Podobnou toleranci jsem viděl i u svého učitele. Mr. Barron byl ruský Žid, jeho žena byla katolička. Ale když zpíval v neděli v protestantském kostele a v sobotu v židovské synagoze, chodila s ním, a v obou chrámech se modlila ke svému Bohu. Bohužel museli Barronovi se svým operním souborem z New Yorku dál, a já zůstal zase bez učitele. Kdosi mi doporučil jednoho slavného maestra. Jen za předzpívání jsem zaplatil pět dolarů. Tvářil se nadšeně a opět mi sliboval velkou budoucnost operního tenoristy. Za několik let budu zpívat první obor v Metropolitní, říkal. Nabídl mi tři hodiny týdně a za půl roku už prý budu hrabat peníze. Tři hodiny znamenaly patnáct dolarů a já vydělával i s přesčasy dvacet. Když jsem se s tím maestrovi svěřil, projevil účast, ale honorář snížit nemohl. Tak skončilo jeho nadšení pro ruského zpěváka a také – pokud to záviselo na něm – konec mé velké budoucnosti jako prvního tenoristy Metropolitní.

Jiný maestro se nechal přemluvit a slevil z pěti dolarů na tři. Bohužel však nevyučoval po šesté hodině večer, v neděli a o prázdninách, a to z prostého důvodu, že si tyto časy musel rezervovat pro žáky, kteří lépe platí. Ale „nesmírně litoval“, že mi nemůže pomoci.

Byl jsem ještě u několika dalších učitelů. Každý začínající zpěvák považuje toho svého učitele za nejlepšího a jeho metodu za jedinou správnou. Nakonec už jsem toho měl plné zuby, běhat od jednoho učitele k druhému, tahat s sebou klavíristu, zazpívat árii a po malém odmlčení slyšet vždycky stejný komentář: „Nuže – máte pěkný hlas, ale schází vám školení.“ Každý z nich mi prorokoval velkou kariéru v nejkratší době, pokud budu brát hodiny u něj. Když však slyšeli, že pracuju v továrně a vydělávám dvacet dolarů týdně, už je moje „velká kariéra“ příliš nezajímala.

Zašel jsem za polským basistou Adamem Didurem, který v Metropolitní zpíval Borise Godunova před Šaljapinem. Didur byl první, kdo mi na rovinu řekl, že bude trvat tři až čtyři roky, než budu moci vystoupit na veřejnosti. To nebylo nijak povzbudivé. Příštího dne jsem byl doporučen k jakési učitelce, která mě zase ohodnotila jako hrdinného tenora a ujistila mě, že se už za rok budu topit v penězích. Komu jsem měl věřit?

Každopádně jsem teď už věděl, že ve zpěvu neexistují pravidla ani zákony a že mi nikdo ani přibližně neprozradí, jak dlouho může moje školení trvat. Za poslední tři roky jsem vystřídal pět různých učitelů a každý měl „tu jedinou správnou metodu“, ale vůbec v ničem se v ní neshodovali.

Neměl jsem nejmenší chuť se obětovat povolání, jehož získání bylo tak nejisté. Rozhodl jsem se tedy přihlásit se do sborové školy při Metropolitní opeře. Tam museli jen otipovat, jestli mě zařadí do skupiny tenorů, barytonů nebo basů. A protože sbor zpíval jen večer, mohl jsem přes den dál pracovat. Přijali mě jako prvního tenoristu sboru – a já si oddechl. Jenže se ukázalo, že se zkouší dopoledne od deseti do jedné a odpoledne od tří do šesti, a večerní představení jsou od sedmi do jedenácti. Bylo zase po naději. Navíc se honorář vyplácel teprve tehdy, když byl sborista zařazen do představení, a to mohlo trvat třeba rok. Z čeho jsem měl být po tu dobu živ?

Bylo to nové zklamání a s operou jsem chtěl definitivně skoncovat. Moji přátelé však ne. Pořád opakovali: „To je ale škoda!“ – „Takový krásný hlas!“ – „Musíš to vydržet,“ a podobně.

Kajícně jsem se vrátil do továrny.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová