Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (32)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hned jsem měl nepříjemný pocit, že je něco špatně, ale neodvážil jsem se zeptat. Když jsme opustili trůnní sál, začal Mr. Pierson sám: „Vy jste ale krále pěkně dopálil. To se mu vůbec nelíbilo, co jste řekl o Deweyovi. Doufám, že jste si toho všiml. Jste první, kdo si před ním dovolil říct, že vyhraje Roosevelt. On Roosevelta nenávidí. Zkazil jste mu den a sobě jste neprospěl. Král měl o vás totiž opravdu zájem.“

Byl jsem zmatený. Že jsem takhle hloupě prohrál všecky své naděje, bylo víc, než můj chabý rozum dokázal pobrat.

Mr. Pierson vypadal, že ho má prohra docela mrzí. Pozval mě k sobě a v tichosti jsme spolu vypili kávu. Pak se zeptal, jestli bych se ve čtvrtek dopoledne ještě jednou stavil. Že se podívá, co by pro mě mohl udělat. Když jsem se ve čtvrtek objevil, poslal mě do místnosti, kde posedávaly desítky postarších nezaměstnaných herců, „rádobyherců“ a obyčejných domýšlivců. Přišli brzy ráno a čekali tak celé dopoledne. Pak vstoupil člověk, který měl na starost obsazování rolí, v jedné ruce knihu a v druhé tužku a prohlížel si „nabídku“, jako by počítal ovečky. Uchazeči se narovnali a zaujali výraz postavy, kterou hráli naposled. Ten člověk vybral dva nebo tři muže a zmizel. Než se objevil, panovala docela živá zábava. Teď, bůhví pokolikáté zklamáni, odcházeli ti lidé s vynuceným úsměvem zase pryč.

Nechtěl jsem si přiznat, že jsem si to zkazil sám, a chodil jsem na ty čtvrtky celý měsíc. Deprimovalo mě to tak, že už jsem pomýšlel na návrat do Phoenixu. Ale pak jsem si vzpomněl, co už mi někdo řekl asi před třiceti roky: „Přestaň konečně hrát toho nervózního Žida!

Falešný soprán
Agentura, která mě znala z dřívějších koncertů v Kalifornii, mi zprostředkovala žáky a taky nějaké písňové večery. Snad to se mnou přece jen myslí život dobře. Za rok jsem nastřádal dost, abych si mohl dovolit začít splácet dvoupatrový dům na elegantní Crenshaw Boulevard. Konečně jsem měl zase domov, dobrý klavír, nadané žáky, půvabnou sekretářku a šikovnou hospodyni.

K dispozici mi byla řada výtečných zpěváků, takže jsem mohl uvádět opery jako Perníková chaloupka, Gianni Schicchi, La traviata, Guckova Orfea a Eurydiku – i Borise Godunova. Hlavní role zpívali profesionálové, například Richard Hale. Také jsem vyučoval na City College, ve večerních kurzech jsem někdy měl až dvacet pět žáků.Problémy nastaly, když do mých hodin začali docházet žáci jiných učitelů. Ti to pochopitelně neviděli rádi. Když jsme studovali Komedianty, dovolil jsem si trochu neobvyklý výklad. Nedda neopustila Cania a nepodlehla Sylviovi proto, že by byla povahově špatná, ale protože byla z chudé rodiny. Bídy cirkusového života už měla dost a zaslouží si náš soucit. A hned mě nařkli, že místo, abych učil zpěv, šířím socialistické myšlenky. A aby to bylo dokonalé, udala mě žena jednoho kolegy na vedení koleje. Považovala se za „dokonalý mozartovský soprán“, a protože jsem jí v Divadelním řediteli, kterého jsme právě studovali, nechtěl přidělit roli, rozhlašovala, že jsem ji slíbil obsadit pod podmínkou, že se mnou bude studovat individuálně, u mě doma. Mou výuku „socialismu“ na City College rázem ukončili.

Někdy v roce 1945 jsem se v Los Angeles seznámil s mladou, hezkou, asi šestadvacetiletou ženou. Vždycky, když šla kolem mého studia, zastavila se a poslouchala moje žáky. Jednoho dne zazvonila a představila se.

Zpívám mezzosoprán. Moje učitelka si ale není jistá, protože nemám dost silné hloubky. Právě studujeme Carmen.

„A vy jste si jistá, že jste mezzosoprán?“

„Já ano, ale moje učitelka ne.“

„A jinak jste s ní spokojená?“

„Byla bych, kdyby mi dokázala rozvinout hluboký rejstřík.“

„Dopřála jste jí k tomu dost času?“

„Ale ano. Když jsem k ní před pěti měsíci přišla, řekla mi, že to bude trvat tak tři měsíce.“

„Víte, já ze zásady neberu žáky, kteří chodí k někomu jinému.“

„Ale smím vám aspoň předzpívat a poprosit vás o názor?“

Bylo mi jasné, že se té „Carmen“ jen tak nezbavím a nechal jsem ji zazpívat pár tónů. „Podle mě jste soprán.

„Ale já nechci být soprán. Oba mí bývalí učitelé si mysleli, že jsem mezzo, ale hloubky nedokázali rozvinout. A já chci zpívat Carmen.“

„Carmen můžete zpívat i v sopránové verzi. Vypadáte jako Carmen, a proto si na ni hrajete. Rozumíte mi?“

„Ano. To mi říká každý.“

„A proč nezpíváte Toscu?“

„A může mezzosoprán zpívat Toscu?“

„Ne. Ale vy nejste mezzosoprán. Vy jste soprán.“

„Jak to, že jsem soprán, když se bez problémů dostanu jen k as?“

„Když si nebudete myslet, že jste mezzo, dostanete se k vysokému c.“

„Slibujete mi to?“

„Neslibuju nic. A teď se vraťte k vaší učitelce a přestaňte zpívat Carmen.“

„Ani mě nenapadne. Zůstanu tady a budete mě učit!“

Viděl jsem, že to je typ, který si nenechá od nikoho poradit. Co jsem koneckonců mohl ztratit? Měla pěkný soprán, pěknou postavu a ohnivé černé oči. Byla by úžasná Tosca!

„Jste vdaná?“

„Ano. Mám osmiletého syna a šestiletou dceru.“

„A co tomu říká váš muž?“

„Tomu je to jedno.“

„Co? Je mu jedno, že studujete zpěv?“

„Já se ho na to neptám. Učím se už tři roky, měla jsem tři učitele a nikam jsem se nedostala. Střední poloha je v pořádku, ale nemám výšky ani hloubky.“

Po celé té neužitečné debatě jsme začali s výukou. „Jak jste spokojen s mou střední polohou?“ zeptala se mě.

„Vůbec ne. Forzírujete, tlačíte na hlas. Asi si myslíte, že to zní hezky?“

„Samozřejmě. A jak získám výšky a hloubky?“

„Nejdřív přestaňte na hlas tlačit.“

Nakonec uznala, že je to rozumné, slíbila, že na Carmen zapomene a bude cvičit stupnice. Ani ne za dva měsíce zpívala „Vissi d’arte“ a „Pace, pace“ k úžasu mých ostatních žáků a ke svému vlastnímu údivu.

Všichni z toho měli radost, jen ne moje Carmen. Marně doufala, že se jí rozvine hluboká poloha místo vysoké. Byla tvrdohlavá, ale já také. Nakonec jsem jí trochu lichotil a podařilo se mi, aby se smířila s tím, že je soprán. Ostatním žákům však prozradila, že se stále nevzdává a jednoho dne bude Carmen zpívat. Až mi došla trpělivost a promluvil jsem si s ní úplně otevřeně.

„Buď uznáte, že jste soprán, nebo jste u mě skončila.“

A pak se u mě ohlásil její manžel. „Moje žena je strašně nervózní, úplně v depresi, jako ještě nikdy. Co se to s jejím hlasem stalo?“

Milý pane, vaše žena dělá pokroky, každá jiná by byla šťastná. Ale ona má fixní představu, chce bezpodmínečně zpívat Carmen. S takovou paličatostí jsem se ještě nesetkal.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat