Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (33)

V Rusku mě někteří podezřívali, že pracuju pro Američany, protože jsem na otázky po způsobu života v Americe odpovídal pozitivně. Na začátku třicátých let jsem například vyvracel tvrzení, že při panující hospodářské krizi existují v Americe jen vyvařovny pro chudé. Americké vyslanectví a jiná zastupitelství v Moskvě mě zase obviňovala, že špicluju pro Rusy. „Proč zpíváte za rubly, když můžete ve Státech vydělávat dolary?“

Nikdo nepovažoval mé koncerty za to, čím byly, a všichni byli přesvědčeni, že mé příjmy pocházejí „z podvratné činnosti“.

Roku 1936 mě za „protisovětský postoj“ ze Sovětského svazu vykázali a američtí komunisté mě pak označili za „odpadlíka“. Pomalu už jsem to měl začít chápat.

A protože jsem se dál přátelil v New Yorku s „radikály“ a s příslušníky Amtorg Trading Corporation, mohl jsem si domyslet, že všechny mé pohyby sleduje FBI. Kromě rozvodu rozhodlo také tohle špiclování o tom, abych New York opustil. Když jsem se usadil v Los Angeles a s „radikály“ se přestal stýkat, myslel jsem si, že budu mít pokoj.Jednoho dne jsem zrovna vyučoval v City College, když se u mě doma objevili tři muži a řekli mé sekretářce, že v sousedním domě nefunguje telefon a musejí se podívat do našeho sklepa, kudy je natažené vedení, aby to opravili. Ta „oprava“ jim trvala dvě hodiny.

Ve sklepě jsem měl regály plné knih v různých jazycích, operní partitury a další noty, koncertní programy a plakáty z našich turné po Rusku, Polsku a dalších zemích. Sekretářka mi řekla o té opravě telefonu a mě nejdřív nic nenapadlo.

V Moskvě byly telefony zahraničních korespondentů odposlouchávány tajnou policií. Když se zvedlo sluchátko, cvaklo to v něm a hned bylo jasné, že se někdo napojil. Dost často jsem navštěvoval tehdejšího dopisovatele United Press International Eugena Lyonse, proto jsem ten zvuk znal.

Když jsem chtěl toho večera telefonovat a zvedl sluchátko, zaslechl jsem známé cvaknutí. „FBI napíchla náš telefon,“ řekl jsem sekretářce. Od té chvíle jsem při každém hovoru nejdřív řekl několik důvěrných slov na adresu příslušníků FBI, nazval jsem je darebáky a vymyslel si nějakou pohádku. Bylo to lehkomyslné a hloupé, ale neměl jsem žádná tajemství.

O tři měsíce později, když jsem opět nebyl doma (věděli zjevně o každém mém kroku), přišla „telefonní společnost“ zase a všecko odmontovali. Zavolal jsem Margaretě Larkinové, jejíž manžel Albert Maltz patřil mezi deset spisovatelů, které McCarthy nechal zavřít, a řekl, že jsem o sobě tak dlouho nedával vědět, protože můj telefon odposlouchávali.

„Proboha, mlčte, Sergeji,“ reagovala poděšeně, „můj přístroj je napíchnutý a oni slyší všecko, co říkáte.“

Když jsem uvedl v Los Angeles Borise Godunova, nahrnuli se žáci, kteří si právě odbývali vojenskou službu. Pět jich chodilo ke mně, tři tenoři a dva basisté. Nebyli to žádné výjimečné talenty, ale protože jim studium hradila vláda, rád jsem je vzal.

Byli moc milí a bavili mě veselými historkami. Většinou přicházeli ve dvou nebo ve třech a vzájemně se při hodinách sledovali, zkrátka byli velmi přátelští a přívětiví. Líbila se jim moje velká pracovna a projevovali nadšení nad mými obrazy a výšivkami. Ale brzy jsem zjistil, že mi je nasadila FBI – jako veš do kožichu. Všiml jsem si, jak se jeden z nich tajně pokoušel fotografovat stěny mého pokoje. Když jsem mu aparát chtěl vzít, vytáhl jeho přítel revolver a oba rychle koukali zmizet. Tak jsem poznal, že jejich zájem o Mariiny výšivky Kremlu, Leninova mauzolea, krajiny v Povolží a na Sibiři, o fotografie ruských skladatelů a spisovatelů a o mou knihovnu měly jen ten účel, aby si to všechno mohli vyfotografovat.

Po té nepříjemné události s „fotografem“ a jeho přítelem už se další vojáci neobjevili. Ostatní žáci říkali, že jim stejně připadali divní, sice měli hezké hlasy, ale jinak byli hudebně absolutně nevzdělaní.

Dva dny nato mi zavolala jakási žena a řekla, že nedávno přijela z New Yorku na návštěvu za svou matkou na Long Beach. A že chce zůstat tři měsíce a je zpěvačka, a tak by ráda ke mně chodila na hodiny. V New Yorku slyšela, že jsem specialista na ruskou píseň, a proto chce ke mně. Byla velmi muzikální a měla hezký hlas. Chtěla týdně pět lekcí a hned mi dala sto dolarů – na prvních deset hodin. Velmi se jí líbily ruské písně, měla ráda ruské skladatele a bezpodmínečně chtěla zpívat rusky. A jestli by prý také někdy mohla vystoupit v Sovětském svazu?

Při třetí hodině mě vtáhla do „přátelské“ debaty a ke zpěvu jsme se skoro nedostali. Začal jsem být nedůvěřivý. Když se zeptala, proč jí nechci vyprávět o Rusku víc, řekl jsem, že během výuky nevedu soukromé rozhovory. „Budeme zpívat a ne povídat.“

Dalšího dne nepřišla, a tak jsem zavolal na číslo, které mi dala. Mělo patřit její matce. Číslo neexistovalo, ani udaná adresa na Long Beach. Ale zato se objevil muž s úředním průkazem a vyzval mě, abych s ním šel k šéfovi losangeleské FBI.

„Ale nikomu neříkejte, kam jdete.“

Přesto se mi podařilo informovat sekretářku. Ten muž mě dovedl do kanceláře FBI na Wilshire Boulevard. Usadili mě ke stolu, proti mně šéf, na jedné straně člověk, který mě přivedl, na druhé ještě jeden, před nimi ležela akta.„Chtěli bychom vás poprosit o odpovědi na několik otázek. Pokud odpovíte zevrubně a přesně, nebudeme vás dlouho zdržovat.“

Hned po první otázce mi bylo jasné, že to bude dlouhé sezení.

„Jaký vztah máte k Rusům, které jste navštěvoval v ruském knihkupectví na East Broadway?“

Jako by do mě udeřil blesk – to už bylo tak dávno, že jsem si na to ani nevzpomínal. Chvíli trvalo, než jsem mohl odpovědět.

„Kde jsou ti lidé dneska? Znal jste i Trockého, který tam také chodil?“

Tak a podobně to šlo dál. Všechno se vztahovalo k období mezi roky 1910 až 1916.

Když jsem se usebral, bylo mi jasné, že naprosto tápou. Měli několik jmen, ale nic víc. V 85. Západní ulici jsem kdysi bydlel v domě jednoho cellisty. Dlouho jsme se přeli, protože šéf FBI tvrdil, že to byl houslista a já že lžu. Podle pohledů, které si vyměňoval se svými asistenty, jsem poznal, že to všecko dělá jen proto, aby mě znejistěl. Z akt, co měl před sebou, mi předčítal, co jsem kdy kde řekl a co jsem nikdy neřekl, každopádně to všecko bylo hodně přehnané. Ale nenechal se vyvést z konceptu. Věděli přesně, kolik koncertů jsem uskutečnil ve Spojených státech a kolik jsem na nich vydělal. Když moje odpovědi nebyly podle jejich očekávání, podívali se do těch papírů a opravili mě. Hrozně jsme se hádali. Nakonec jsem řekl: „Když to máte všecko černé na bílém a tak dobře víte, kde jsem byl a co jsem dělal – proč se mě vůbec ještě ptáte?“ Teď už to nebyla „přátelská“ debata. Na některé otázky jsem vůbec odepřel odpovídat.

A pak přišel vrchol obžaloby.

„Kde jste však těch 100 tisíc dolarů, za které jste uvedl Borise Godunova?“

V září 1947 jsem tuto operu uvedl v angličtině ve Wilshire Ebell Theatre v Los Angeles. Plánováno bylo pět představení a já dal dohromady dvojí obsazení s celkem čtyřiceti zpěváky a padesátičlenným sborem. Všichni zpěváci na produkci přispěli tím, že vystoupili bez honorářů. Týden před premiérou byla prodána většina vstupenek.V neděli 22. září 1947 oznamovaly noviny palcovými titulky, že v Sovětském svazu vypěstovali bakterii, která by v případě války zničila Spojené státy. Rusové nebudou muset obětovat jediného vojáka, aby Ameriku srazili na kolena. Té neděle byly všechny objednávky vstupenek anulovány a ty už zakoupené se vracely. Místo pěti představení jsme uskutečnili jen tři a skončili jsme se ztrátou 7,5 tisíce dolarů. Velkou část této sumy mi dal k dispozici výbor, utvořený ekonomem a Harrym Markowitzem a jeho manželkou ze Santa Moniky, kteří se o tuto produkci zajímali.

Nové na mé inscenaci bylo to, že jsem z Puškinovy dramatické předlohy zařadil dvě scény, které vlastně v opeře nejsou a v nichž se znázorňuje, že se Polsko, Lotyšsko a další země pod vedením katolické církve po staletí snažily obsadit Moskvu. Tento režijní nápad přivedl FBI k přesvědčení, že jsou moje inscenace plánovány a podporovány Sovětským svazem. Od filmového producenta Louise B. Mayera si nechali spočítat, že by ho taková výpravná produkce přišla na 300 tisíc dolarů. „Radamsky to možná dokázal za 100 tisíc, ale rozhodně ne za míň.“

Protože za prodej vstupenek na tři představení se získalo jen 5 tisíc, odkud pak je těch zbylých 95 tisíc, jestliže ne z Moskvy? Za žádnou cenu nechtěli věřit, že dekorace navrhl a realizoval hollywoodský umělec Phil Stein. Tehdy byl za účast na stávce hollywoodských studií zavřený, ale směl tam kreslit, a když ho propustili, stavěl kulisy u mě ve dvoře. Byla to jeho poslední práce pro Hollywood, odešel krátce nato do Mexika. A už vůbec nechtěli pánové z FBI věřit, že zpěváci vystupovali bez honoráře. Zkrátka nevěřili ničemu a nemělo smysl je chtít přesvědčovat.

Věděli také, že jsem roku 1927 v New Yorku založil první výbor pro kulturní vztahy s Ruskem, jehož členy byli Leopold Stokowski, Edgar Varèse a další známí hudebníci. Kdo prý byl zodpovědný za výdaje výboru a co můžu říct o politických názorech Stokowského a Varèse? Znali přesná data mé cesty do Anglie, Polska a Itálie roku 1923 a kolik jsem tam měl koncertů. Měli špatné informace o mých tamních příjmech a s kým jsem se tam setkal. Věděli ale, kde jsem bydlel a pochopitelně i o mém vystoupení v Madison Square Garden při Leninových oslavách. Jenže kdo tohle nevěděl?

Všechna data o příjezdech do Moskvy a odjezdech odtamtud souhlasila. Také data zveřejnění článků, které jsem psal pro New York Times a Daily Worker a ve kterých jsem chválil ruské divadlo a líčil obecné životní podmínky v Rusku. Znali některé lidi, s nimiž jsem se seznámil na večírcích v New Yorku a při banketu, na němž byl přítomen také tajemník americké komunistické strany Earl Browder. Věděli, že takové bankety musely pokaždé stát alespoň 500 dolarů. Odkud byly ty peníze? Přímo z Moskvy nebo šly přes sovětskou obchodní misi, newyorský Amtorg? Nedali si říct, že nás tato pozvání stála nanejvýš třicet nebo čtyřicet dolarů. Když jsem se jednou – a šéf věděl přesné datum – vrátil z Moskvy, navštívila mě mladá žena, sekretářka redaktora Daily Worker, zůstala u mě od 20.15 a odešla ráno ve 3.45.

„Co jste celou tu dobu dělali?“

Na tomto místě výslechu jsem toho už měl dost a zařval jsem: „Co asi, fucking, sire!“

Oba asistenti se hlasitě rozesmáli, šéf je sjel a mně pohrozil všemi možnými tresty. Bylo mi jasné, že mám co dělat se sadistickým bláznem.

Zase se uklidnil a nařídil přestávku na jídlo. Já nemohl pozřít nic. Výslech pokračoval a oni při něm pojídali sendviče a pili kávu. Trvalo to sedm hodin. Podle všeho mi přidělili osobního špicla. Šokovala mě představa, že mám za sebou pořád někoho, kdo hlásí všecko, co dělám a říkám.

„Jak je možné, že jste hned po svém příjezdu do Los Angeles 16. listopadu 1943 při shromáždění výboru pro sovětsko-americké přátelství ve Shrine Auditorium zpíval Internacionálu? To si na to zjednali nečlena?“ A chtěli vědět, kdo se tohoto setkání zúčastnil.

Zde byly pokládané otázky přesné, protože měl před sebou program. Aby mě usvědčil ze lži, zeptal se: „Pověsil by si nečlen komunistické strany do pracovny Leninův portrét?“

Odpověděl jsem: „Nevím, jak kdo. Já to udělal. Pro nás měl Lenin tehdy velký význam.“

Při těch slovech vyskočil šéf tak prudce, že jsem dostal strach. Několik vteřin se na mě vztekle díval a pak odešel z místnosti. Oba jeho asistenti se zvedli rovněž a hleděli na dveře, kterými zmizel. Netušil jsem, co teď přijde.

Za chvíli se objevil se dvěma strážemi a úplně klidně řekl: „Neřekl jste nikomu, kam jdete?“

„Ne, nikomu. Jen své sekretářce.“

V tu chvíli ho těžce nabyté sebeovládání zase opustilo a zařval na toho, který mě sem přivedl: „Co jsem vám říkal? Jaký rozkaz jsem vám dal?“

Ten člověk se hájil a řekl, že mi zakázal komukoli to říkat. Šéf křičel: „Lžete! Toho budete litovat!“

Když jsem potvrdil, že mi to opravdu řekl, zeptal se mě šéf, proč jsem neposlechl. „Své sekretářce říkám vždycky, kam jdu, kdyby mě potřebovala.“ Zopakoval, že jsem lhář, a rétoricky se zeptal, zda mám vůbec nějakou úctu před zákonem. Odpověděl jsem, že stojím před placeným sluhou zákona, ale ne před zákonem samotným. To už byl úplně zběsilý, a když se nějakou chvíli dohadoval se svými lidmi, řekl mi, že můžu jít domů, ale další den budeme pokračovat.

Ten můj „průvodce“ mě odvedl k výtahu, a když byla stráž pryč, pošeptal mi: „Skvělé, Radamsky! Vy jste mu to ale dal! Nenávidíme ho jako mor, moc jste nám pomohl. Nedejte se!“

Ani jsem nedokázal všecko sekretářce vylíčit. Přemítali jsme o všem možném a nakonec jsme se dohodli, že budeme zkrátka držet pusu, v naději, že toho nakonec nechají. Nějaký skandál by mě mohl profesně poškodit.

Když jsem se druhého dne objevil u výslechu, zeptal se šéf: „Změnil jste názor a budete teď na mé otázky odpovídat?“

„Samozřejmě budu odpovídat. Ale názor jsem rozhodně nezměnil.“

Tentokrát to trvalo jen šest hodin. Všechny nadávky, které mi uštědřoval, jsem si nechal líbit. Zase se neovládl a žádal „pravdu“ a samozřejmě zase řval. Jeho asistenti před ním neměli žádný respekt. Na rozdíl od předchozího dne se každou chvíli pod nějakou průhlednou záminkou vzdálili a než se vrátili, musel se vždycky výslech přerušit.

Během těch strašných hodin jsem sotva dokázal zachovat klid. Konečně jeden z přísedících vstal a řekl: „Pane plukovníku, nemyslíte, že by to dneska stačilo?“

Šéf se tázavě díval z jednoho na druhého. Pak položil poslední otázku: „Máte mi ještě co říct?“

Neodpověděl jsem.

„O. K.“ Sklapl desky s akty. Asistenti udělali totéž a směl jsem jít domů.

Můj průvodce ze včerejška mě zase vyvedl ven a zašeptal: „Ten už vás obtěžovat nebude. Vyřídil jste ho! O. K.!“

Dovlekl jsem se k taxíku. Doma mi vypověděly nervy a poprvé a naposled v životě jsem se zhroutil. Víc než dva týdny jsem nevstal z postele.

Obával jsem se, že jestli se to po Los Angeles rozkřikne, ponesu nepříjemné důsledky. Zničí mě to, protože žáci ke mně přestanou chodit a už mi nesvěří žádnou inscenaci. S nikým kromě sekretářky a sester jsem o tom tedy nemluvil.

V těch třinácti hodinách výslechu jsem slyšel tolik překroucených skutečností a smyšlenek, že být Mr. Hooverem, styděl bych se zaměstnávat pro zajištění bezpečnosti Spojených států takové neschopné agenty. Investovali stovky hodin, ale mozku evidentně pramálo.

Pozvolna jsem se zotavil a nastoupilo nejúspěšnější období mé pedagogické činnosti. Učil jsem až dvacet hodin denně a dobře vydělával. Ale šťastná fáze neměla dlouho trvat. Nebyl jen jeden McCarthy ve Washingtonu, existovalo jich mnohem víc, jen měli jiná jména.

V liberálním Hollywoodu vypukla drobná panika. Mnohé mě upomínalo na polovinu třicátých let v Moskvě a na náladě mi to nepřidalo. Někteří mí přátelé seděli za mřížemi, protože před Výborem pro neamerickou činnost nechtěli vypovídat. Měl jsem toho dost a už jsem neměl sílu bojovat. Rozhodl jsem se ze Spojených států odejít. Přátelé i sestry sice říkali, že mám o McCarthyho vlivu zkreslené představy, ale vývoj událostí mi dal za pravdu. Už jsem nemohl. Nikdy jsem nebyl bojovná povaha, a tak jsem sebral deset svých pokročilejších žáků a přesídlil do Paříže.
(Pokračování)

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv