Sergio Méndez Romero: V České republice jsem našel místo, kde mohu růst jako tanečník i jako člověk

Prestižní ocenění jste získal za hlavní roli v inscenaci Sólo pro tři, v níž tančíte na skladby zcela odlišné hudebně, textově i v rámci jazyka, jejich autoři představují tři různé kultury. Jak jste se na tuto inscenaci připravoval, jak jste se s hudbou a texty sžíval?
Neměl jsem na přípravu této role obvyklý čas, takže proces pro mě byl jiný. Nejprve jsem si musel být jistý, že dobře umím choreografii a až potom jsem si začal překládat texty písní a snažil se spojit to s pohyby, které jsem dělal. Ačkoliv jsou písně od různých autorů, vypovídají o reálných situacích a emocích, jsou o životě a skutečných pocitech, a to se také odráží v choreografii.

Při představení přicházíte do hlediště mezi diváky, premiéra Sóla pro tři se konala po covidové pauze, která lidi od sebe navzájem izolovala. Jaký byl tento návrat k divákům v Sólu pro tři, kdy si jsou lidé tak blízko? A jak vůbec vnímáte takto tento úzký kontakt s publikem?
Musím říct, že jsem měl ze začátku strach. Nevěděl jsem, jak bude publikum reagovat na to, když usednu vedle nich, když pokládám hlavu na jejich ramena… Při prvních představeních jsem cítil, že se lidé také obávali být k sobě blízko. Ale mám úžasnou vzpomínku z reprízy, kdy mě jedna žena vzala za ruku, když jsem si k ní přisedl. Byl to skutečný okamžik podpory a propojení, který si budu navždy pamatovat. Pořád jsem tímto momentem velmi dojatý.

Do Olomouce jste přišel z Ostravy, co vás vedlo ke změně angažmá?
Nebylo to lehké rozhodnutí, protože opravdu obdivuji a respektuji své ostravské kolegy, stejně jako ředitele Národního divadla moravskoslezského. Opravdu mi pomohli stát se tanečníkem, kterým jsem dnes a za to jim vždy budu vděčný. Ale cítil jsem, že potřebuji něco jiného, což není po sedmi letech v jednom angažmá nic neobvyklého. Miluji výpravné balety s příběhem a viděl jsem, že v Olomouci připravují něco, co jsem opravdu chtěl tančit a co nebylo v plánu v Ostravě. Udělal jsem tedy toto bolestivé rozhodnutí. Musím říci, že změna byla skutečně velkou výzvou a že mi pomohla růst jako tanečníkovi i člověku.

A získal jste tu svoji Cenu Thálie! Nakonec ji však nemáte za roli v klasickém baletu. Jak vnímáte klasický balet a současný tanec? Co je vám osobně bližší? Nebo máte rád klasiku i modernu stejným dílem?
Mám rád oboje, protože miluji tanec jako takový. Vždy je to pro mě umění vyjádření – tanečníci v baletu se na jevišti snaží vyprávět příběhy, vyjadřovat pocity, a to je to, čím si mě tanec získal, proč ho mám rád. A nezáleží na tom, jestli se jedná o klasiku nebo modernu, důležitý je obsah. Domnívám se, že jsem všestranný tanečník, že dokážu dobře obhájit oba styly a užít si je pro to, čím jsou – tancem.

Zastavme se u Dona Quijota, za roli Basila jste figuroval v širších nominacích na Cenu Thálie. Jako Španěl k němu musíte mít blízko…
 Ano, tento balet miluji a když jsem studoval, byl Basil mojí vysněnou rolí! Opravdu jsem ho moc rád tančil. Don Quijote je zábavný a technický balet, který si každý tanečník a divák může skutečně užít. Doufám, že z něj publikum pocítilo alespoň trochu z mého španělského temperamentu.

Ztvárnil jste už řadu krásných rolí, ale další na vás ještě čekají. Které byste rád tančil? S kterými choreografy byste rád pracoval?
Na svém ´seznamu přání´ mám Romea a Julii, Manon a Oněgina, jsou to jedny z nejsilnějších příběhů, jaké kdy byly vyprávěny. A co se týče choreografií, moc rád bych tančil v dílech od Davida Dawsona nebo Williama Forsythea.

Do Ostravy jste přišel z rumunského angažmá v Sibiu. Jaká byla vaše cesta do České republiky?
Byla to tak trochu náhoda. Jeden z mých nejlepších přátel v Ostravě tančil. Já jsem působil v Sibiu a nebyl jsem tak docela spokojený. Hovořili jsme spolu o ostravském souboru a dozvěděl jsem se od něj, že se soubor právě obměňuje, že se před ním rýsuje nová skvělá vize a perspektiva. A tak jsem se okamžitě rozhodl – zaslal jsem svá videa a životopis do Ostravy a zbytek už znáte.

Teď jste ve svém druhém angažmá v České republice, stal jste se držitelem prestižní ceny, zabydlel jste se tu?
Cestoval jsem hodně po světě, obzvlášť jako student, a tak jsem se nikdy necítil vázaný na jednu zemi, jedno místo, nevnímal jsem to tak, že bych se někde usadil a už tam zůstal. Ale rozhodně jsem v České republice našel místo, kde mohu růst jako tanečník i člověk. Hrozně se mi líbí uznání pro umění, které tu u vás cítím.

Dočetla jsem se, že při příchodu do Olomouce jste začal točit krátké filmy s baletní tematikou. Nezahálí vaše kamera?
Jak jsem říkal, miluji vyprávění příběhů a rád sdílím to, co jsem se během své kariéry naučil. Takže jsem našel druhou lásku v natáčení videí, chci jimi pomoci další generaci tanečníků, inspirovat je i kohokoliv dalšího, kdo se bude chtít zajímat o myšlenku, kterou se snažím vyjádřit. Myslím si, že je opravdu důležité podělit se o své zkušenosti s ostatními, podnítit je a učit o kráse tanečního umění, o lásce k němu, a tím podat svědectví o tom, proč to děláme.

Sergio Méndez Romero po studiích v rodném Madridu absolvoval jako vítěz dvou španělských mezinárodních soutěží stáže ve Stuttgartu, v New Yorku a v sezóně 2013/14 se stal demisólistou Divadla baletu v rumunského Sibiu. Na jaře 2014 nastoupil do souboru baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a v sezóně 2018/19 zde tančil jako sólista. Od sezóny 2021/22 se stává členem souboru olomouckého divadla. Více zde.