Severočeská filharmonie spojila baroko s 20. stoletím

Je obdivuhodné, že se Severočeská filharmonie pustila do tak velkého projektu: každý týden nahrát jeden koncert – a to s pokročilou zvukovou i kamerovou technikou – představuje nelehký úkol. O to více je třeba ocenit, že se i za ztížených podmínek toto hudební těleso nenechalo odradit a svou hrou nadále těší své posluchače alespoň ve virtuálním prostoru.

Tento koncert představil nástrojové obsazení dvou houslí, fagotu a cembala/klavíru, což značně vybízelo k zapojení barokního repertoáru. Velice milým překvapením však bylo, že dramaturg u této jednoznačné volby nezůstal a druhou polovinu věnoval autorům 20. století. O předěl mezi těmito dvěma odlišnými hudebními světy se hezky postarala Sarabanda a Gigue Adama Skoumala; přece jen je však škoda, že program nebyl oddělen přestávkou (jak by se pravděpodobně u živého koncertu stalo), protože díky své líbivosti nyní velice populární Oblivion Astora Piazzolly působil přece jen přespříliš „z jiného světa“; stylová proměna byla příliš příkrá.

Z dramaturgického hlediska pro mě byl ale poněkud zklamáním závěr koncertu: v předneseném repertoáru by se podle mého názoru dala najít lepší závěrečná tečka, než zrovna Melodie Josefa Suka. Například to, že se na konec koncertu představí všichni interpreti, kteří se doposud na pódiu střídali, se může zdát jako klišé, ale funguje. Stejně tak bývá funkční zapojení závěrečné „prskavky“. Konec tohoto koncertu však byl zřejmý pouze z pohybu kamery směrem vzhůru a záběru na lustr, nikoliv po hudební stránce.

Je velice těžké hodnotit streamovaný koncert, protože zvuk může být dost zavádějící; ještě složitější je však nalézt „objektivitu“ (pokud vůbec lze o něčem takovém hovořit v případě hudebních recenzí) u záznamu. Nevíme, jak probíhalo natáčení; nevíme, jak probíhala postprodukce. Můžeme hodnotit pouze výslednou formu, které se nám dostane na youtubovém kanále.

Forma dnes recenzovaného koncertu byla na dané možnosti velice slušná. Interpreti hráli čistě, jistě a bez větších zaváhání; místy se podařilo docílit onoho vzácného souznění mezi hráči, které se těžko popisuje, ale posluchač ho vnímá. V tomto ohledu bych nejvíce vyzdvihla Sonátu pro dvoje housle C dur, op. 56 Sergeje Prokofjeva v podání Evy Zrostlíkové a Jana Zrostlíka, která se vyznačovala hlubokou procítěností a muzikálností (zvláštní ocenění si zaslouží vytvoření intimní atmosféry 3. věty), doplněnou krásným tónem nástroje Evy Zrostlíkové, mj. vítězky soutěže Nadace Bohuslava Martinů z roku 2018.

Interpretačně méně zajímavě se mi jevil barokní repertoár. Například jak v případě Sonáty f moll (TWV 41:f1) G. Ph. Telemanna, tak u první věty Vivaldiho Sonáty G dur (RV 71) byla v rychlých částech volena dosti pomalá tempa, která tak nevytvořila dostatečný kontrast k volnějším větám. Celkovému hudebnímu toku tak chyběl potřebný tah. Přestože byly party cembala (Štěpánka Skalická) i fagotu (Radovan Skalický) svědomitě nastudovány, místy byla jejich interpretace tempově „rozhádaná“, jindy až příliš mechanická.

Náročný posluchač si možná povzdychl „kéž by se tak interpreti dokázali více odvázat!“, ale je nutno podotknout, že všichni hráči předvedli poctivý výkon a jistě uspokojili své stálé posluchače.