Severočeská filharmonie Teplice si k folklornímu večeru přizvala violistku Kristinu Fialovou

  1. 1
  2. 2
Dramaturgie Severočeské filharmonie Teplice připravila pro sedmý abonentní koncert symfonického cyklu řady A zajímavě kompaktní, a přitom kontrastní program. Ve čtvrtek 28. dubna 2022 zazněla v koncertním sále Domu kultury v Teplicích tvorba tří autorů uherského původu. Jejich hudba prezentovala vždy individuální kompoziční jazyk, rozdílný podle životních tvůrčích období těchto skladatelů v devatenáctém a dvacátém století. Všudypřítomným znakem se staly více či méně výrazně aplikované národní folklorní prvky.

Kristina Fialová, Petr Vronský, Severočeská filharmonie Teplice, 28. dubna 2022 (foto Magdaléna Jenčíková)
Kristina Fialová, Petr Vronský, Severočeská filharmonie Teplice, 28. dubna 2022 (foto Magdaléna Jenčíková)

Ján Cikker (1911–1989), příslušník generace zakladatelů slovenské moderní hudby, se proslavil především díky své operní a orchestrální hudbě. Cikkerovým silným inspiračním zdrojem se stala slovenská příroda a nepřeberné bohatství hudebních zdrojů ukrytých ve slovenském folkloru. Teplický koncert byl zahájen provedením Variací na slovenskou lidovou píseň pro velký orchestr z roku 1970. Cikker zde volil početné orchestrální obsazení s basklarinetem a kontrafagotem. Hudební náboj písně To moje srdiečko v kompozičně niterně vzájemně prorůstajících variacích uvedl nejprve celou melodickou šíři nápěvu. Následně novodobým Cikkerovým tvůrčím jazykem prostupovaly názvuky hudby lidové kapely, spontánní taneční akcenty, ale též dílčím kontrapunktickým způsobem vzájemně se v jednotlivých nástrojích prolínající se melodické úryvky. Šéfdirigent filharmonie Petr Vronský dovedl díky využití dynamických efektů, především žesťů a bicích nástrojů, skladbu ke strhujícímu závěru.

Maďarský hudební skladatel Miklós Rózsa (1907–1995) se narodil v Budapešti, dále žil ve Francii a Británii, světových úspěchů dosáhl jako autor filmové hudby ve Spojených státech amerických. První pozitivní ohlasy získal za hudbu k filmu Rytíř beze zbraně již v roce 1936. K vrcholům jeho tvorby patří hudba k hollywoodskému filmu Ben Hur, tento nejnákladnější film své doby byl navržený na jedenáct Oscarů. Ocenění za hudbu zde získal právě Miklós Rósza. Filmová hudba byla jeho tvůrčí doménou, psal však též symfonie, komorní hudbu, sbory a koncerty. Jeho poslední orchestrální skladbou se stal Koncert pro violu a orchestr, op. 37. Dílo bylo dokončeno a úspěšně premiérováno v roce 1984 v Pittsburghu, nelze zde přeslechnout maďarské folklorní prvky a rovněž kompoziční vliv violového koncert Bély Bartóka. Původně plánovaný tradiční třívětý půdorys přerostl do čtyřvětého suitového schématu.

Sólistkou koncertu se stala violistka Kristina Fialová, která je laureátkou prestižních interpretačních soutěžích. Koncertovala s předními instrumentalisty v Čechách i v zahraničí, u nás příkladně s Ivanem Ženatým, Martinem Kasíkem či Jitkou Čechovou, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Praze, Filharmonií Brno a řadou dalších orchestrů u nás i v zámoří. Stala se zakladatelkou Mezinárodní violové soutěže Oskara Nedbala v Praze, od září 2020 vyučuje hru na violu na Pražské konzervatoře. Hraje na cenný italský nástroj Carlo Antonio Testore – Contrada 1745.

Z kompozičního hlediska je pro Rózsův koncert typický kontrast barevných nástrojových ploch. Rozsahem nejdelší první věta – Moderato assai – nabízí mnoho efektů, vyniká zde zejména rozsáhlá sólová kadence violy, k níž se postupně připojují flétna, harfa a další nástroje. Zádumčivé plochy dodávají větě rapsodický charakter. Druhá věta – Allegro giocoso – se díky virtuózním pasážím stává přehlídkou nástrojové náročnosti violové hry, obdobně se lze vyjádřit o spolupráci violy a orchestru. K barevnému efektu přispěly také netradičně dvě pikoly. Po třetí volné větě – Adagio – koncert směle směřoval ve čtvrté části – Allegro con spirito – hudbou vířivě dramatického charakteru až k neočekávaně rychlému nástupu závěrečných tónů. Kristina Fialová hrála krásně, její viola kouzelně zněla, zejména v poetických plochách v hlubších polohách, což je ostatně charakteristický, tajemně působící znak zvukové barevnosti violy jako nástroje. Přesto však ve skladbě docházelo k problematickým plochám, a to právě v rychlých virtuózních violových pasážích, které zůstávaly v pozadí orchestrálního zvuku. Problém zřejmě nebyl v sólistce, ani v dirigentově vedení, ale ve skladateli, který zde ponechával prostor pro velkou hutnost orchestrálního zvuku. Provedení violového koncertu Miklóse Rózsy v podání Kristiny Fialové se setkalo s velkým ohlasem publika v přibližně ze tří čtvrtin obsazeném teplickém koncertním sále, projevy ocenění nešetřili ani členové orchestru.

Kristina Fialová, Petr Vronský, Severočeská filharmonie Teplice, 28. dubna 2022 (foto Magdaléna Jenčíková)
Kristina Fialová, Petr Vronský, Severočeská filharmonie Teplice, 28. dubna 2022 (foto Magdaléna Jenčíková)

Ference Liszta (1811–1886), skladatele maďarského původu, velkého představitele novoromantismu, nedostižného klavírního virtuosa a tvůrce symfonické básně, není třeba v jeho kompozičních zásadách a novátorských krocích blíže představovat. Po přestávce teplického koncertu zazněla dvě jeho známá a posluchačsky oblíbená díla. Skladba Les Préludes vznikla jako třetí v pořadí z cyklu třinácti symfonických básní a premiérově zazněla ve Výmaru v roce 1854. Inspirací ke vzniku kompozice se stala meditace francouzského básníka Alphonse de Lamartina Nouvelles méditations poétiques, kde autor řeší otázky smrti, lásky, bouře, klidu a zápasu. Jako stěžejní hudební inspiraci Liszt převzal onu osudovou otázku „Muss es sein ?“ z posledního Beethovenova smyčcového kvartetu, otázku vtělenou do motivu tří tónů. Tento „osudový“ motiv se potom stává hlavou tří kontrastních verzí tématu odvozeného z uvedeného motivického základu. Poslechovým vyvrcholením je nesporně třetí slavná podoba tématu řešeného ve vznosných paralelních sextách lesních rohů. Témata, respektive jejich již zmiňovaná vstupní otázka poležená osudu, se v průběhu celé skladby střídají v efektech rozdílných nálad, nástrojové barevnosti a dynamických kontrastů.

Na závěr koncertu byla zařazená Lisztova Uherská rapsodie č. 2 cis moll, skladba potvrzující autorovu zálibu v tanečních principech, tak typických pro kompoziční komplety tanců skladatelů druhé poloviny devatenáctého století (příkladně Smetana, Brahms a další). Citovaná rapsodie je dílem přímo jiskřícím tanečními rytmy a melodiemi těžícími z cikánských improvizací, zejména z hudebního náboje verbuňků. Ve spojení s kontrastně poetickými, folklorně laděnými plochami rapsodie ve vrcholném hudebním reji končí.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments