Seznamte se: Anna Talácková

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Anna Talácková – příčná flétna

Kdy a kde jsem se narodila 
Narodila jsem se 27. října 1993 v Chrudimi.

Moje rodina a její vztah k hudbě 
Moji rodiče se hudbě věnují jako amatéři, maminka hrává v kostele na varhany a tatínek příležitostně na housle či kytaru. Mám čtyři sourozence a všichni jsme odmala chodili do základní umělecké školy. Starší sestra hrála na klavír a později na varhany, bratři a mladší sestra na housle a klavír. Také jsme všichni zpívali v pěveckém sboru. Dnes už se kromě mě a mladší sestry hudbě nikdo pravidelně nevěnuje, ale aspoň o Vánocích zpíváme a hrajeme koledy.

Jaké byly moje hudební začátky
Ve druhé třídě mě rodiče přihlásili do Základní umělecké školy Vítězslava Nováka ve Skutči na zobcovou flétnu a klavír, o rok později jsem přešla na příčnou flétnu a v klavírní hře jsem taktéž vytrvala až do maturity. Flétna mě hrozně bavila, vzpomínám si, že jsem na zobcovku chtěla pořád cvičit, a protože už to jednou nebylo k vydržení, zavřeli mě rodiče na záchod (příprava na studium na konzervatoři?). 🙂

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor
To by mě také zajímalo! Já ani rodiče si nedovedeme vybavit, při jaké příležitosti se zrodila myšlenka hrát na příčnou flétnu. Avšak dnes jsem za toto rozhodnutí upřímně ráda! My flétnisté máme spoustu výhod a privilegií: sami o sobě vypadáme elegantně a něžně, oproti houslistům či klavíristům nemusíme cvičit osm hodin denně (ono to ani dost dobře není možné vydržet), v orchestru máme tu nejvyšší pozici, skladatelé nám věnovali snad ta nejkrásnější sóla… 🙂Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj
První vystoupení si bohužel vůbec nedovedu vybavit, ale určitě jsem hrála nějaké lidové písničky ze školy Ladislava Daniela a byla jsem děsně nervózní…

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi
Mojí první učitelkou příčné flétny byla Pavlína Divošová. Byla na mě vždycky moc hodná, a čím déle jsem k ní do hodin chodila, tím větší kamarádky se z nás stávaly, ke konci studia jsem přesně věděla, které cukroví ze skutečské cukrárny mám přinést, když jsem neměla nacvičeno. Díky ní jsem se dozvěděla o Gymnáziu Jana Nerudy (dnes Gymnázium a Hudební škola hl. m. Prahy), kam jsem v deváté třídě nastoupila do třídy pana profesora Jana Nováka. Musím se přiznat, že nám celý první rok trvalo, než jsme si na sebe zvykli, já jsem byla tvrdohlavá a nechtělo se mi cvičit a pan profesor byl nekompromisní a přísný (jak jsem mu teď vděčná, že po mně chtěl pořádně stupnice a etudy!). Díky němu jsem se však do flétny zamilovala, a nejen do ní, ale do hudby vůbec. Nosil mi cédéčka s nahrávkami, vyprávěl mi o interpretech i skladatelích, bral mě s sebou na koncerty. Vedl mě ke hře precizní technicky, ale vždycky byla na prvním místě hudba sama, s emocemi a srdcem na dlani. To byla ta největší škola, jakou mi mohl dát. Mým současným profesorem je Jan Ostrý, v jehož třídě jsem na Pražské konzervatoři a zároveň na Fakultě umění Ostravské univerzity. Je pro mě velkým vzorem, a to nejen jako interpret, ale také jako pedagog. Díky jeho nasazení, znalostem a schopnostem máme každoročně příležitosti poznávat profesory a významné osobnosti flétnového světa ze zahraničí, a tak se vzdělávat a vyrovnávat světové konkurenci. Toho si velice vážím.

Soutěže, kterými jsem zatím prošla a co hlavně mně daly
V roce 2011 jsem získala čestné uznání na soutěži Flautiada v Bratislavě, o rok později třetí cenu na soutěžní přehlídce konzervatoří a hudebních gymnázií České republiky a v loňském roce čestné uznání na Mezinárodní dechové soutěži ve Wrocławi. Osobně na soutěže nejezdím ráda, ačkoli jim nemohu upřít fakt, že člověka motivují a vybízejí k precizní práci. Pro mě jsou však neosobní záležitostí spojenou s velkým stresem kvůli pár minutám na pódiu. Mnohem radši svoji přípravu směřuji ke koncertům, k posluchačům.

Co považuji za svůj největší úspěch
Za svůj největší úspěch považuji vydařenou hodinu u profesora Philippa Bernolda na Mezinárodních interpretačních kurzech v Ostravě na podzim roku 2012, na které jsem hrála Ibertův Flétnový koncert. Pochvala od takové osobnosti pro mě byla hodnotnější než první cena ze soutěže. Dále mám pak velikou radost z úspěšného konkurzu o absolvování se symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře.

Jak hodně na svůj nástroj cvičím
Obvykle cvičím okolo tří hodin denně, ale důležitější, než jak hodně, pro mě je, jak cvičím. Na popud mého pana profesora jsem si zvykla zapisovat si přesný čas, který strávím ryzím cvičením. Lépe si tak rozvrhnu, co a jak dlouho potřebuji cvičit, více se koncentruji a šetřím si tak čas i síly.

Můj profesní vzor
Skvělých flétnistů jsou mraky, někteří vynikají v soudobé hudbě, jiní v orchestrální hře, další v interpretaci staré hudby (mám velký obdiv k hráčům na traverso), ale pro mě osobně je největším vzorem Philippe Bernold, francouzský flétnista, dirigent a pedagog. Když poslouchám jeho nahrávku Debussyho Syrinx, mám pocit, že v hudbě nemůže být větší dokonalosti a niternosti.Kam až bych to ve svém oboru chtěla dotáhnout
Ráda bych jednou učila na hudebním gymnáziu či konzervatoři, kdybych se vedle toho mohla věnovat sólové či komorní hře nebo získala místo v orchestru, byla bych spokojená. V hudbě se těžko vytyčují nějaké mety… Úspěchem pro mě budou nadšení posluchači a schopní, motivovaní studenti.

Jakou hudbu hraju nejraději
Nejblíže je mi hudba první poloviny dvacátého století (zejména francouzská), a to jak v komorní, tak v orchestrální tvorbě. V této době došlo k jakési renesanci flétny, dostává se na roveň houslí, klavíru, violoncella, byla pro nás napsána spousta krásných skladeb, navíc je hudba této doby blíže naší současnosti a našemu chápání, ale nepostrádá melodičnost a logiku. Samo sebou ráda studuji díla Bacha, Mozarta, v orchestrální tvorbě například Beethovena nebo Dvořáka.

Jakou muziku ráda poslouchám
Kromě klasické hudby, z níž mám oblíbené dříve zmíněné dvacáté století, ráda poslouchám swing a jazz, oddechový pop a filmovou hudbu.

Co dalšího mám ráda, jak trávím volný čas
Volný čas trávím nejradši u kávy a dortu nebo piva a vepřového kolena s kamarády a ráda se vracím na vesnici domů, kde si užívám ticha a klidu s rodinou. Jindy mám zase chuť nikoho nevidět a s nikým nemluvit, zalezu do postele a pustím si nějakou hezkou nahrávku nebo film.

Co mně dokáže udělat největší radost
Vydařená hodina, koncert nebo nové šaty! 🙂

Moje největší přání
Přeji si, abychom všichni dovedli s pokorou přijímat všechno, co nás v životě potkává, abychom byli zdraví, radostní a spokojení. A taky, abych sama nikdy nezapomněla, že právě hudbou můžu k radosti své i druhých přispívat.***

Jan Ostrý, pedagog Pražské konzervatoře
Anna přestoupila do mé třídy z Hudebního gymnázia Jana Nerudy, kde studovala pod vedením  vynikajícího pedagoga profesora Jana Nováka. Ten ji skvěle připravil nejen po flétnové stránce, ale díky svému zájmu o veškeré hudební a kulturní dění, přenesl toto své nadšení i řadu znalostí na Aničku. Těchto jejích vlastností jsem si všímal již během našich prvních konzultací a všeobecný kulturní rozhled tak jednoznačně násobí její muzikantské kvality, podpořené „rozumnou” pílí.

V současné době se připravuje na absolventský koncert, kdy bude hrát náročný a krásný koncert Jacquese Iberta s orchestrem Pražské konzervatoře (srdečně zveme, 30. dubna, Koncertní sál Pražské konzervatoře) a zároveň studuje první ročník na Fakultě umění Ostravské univerzity. Studium na obou školách zvládá, jak jinak, bez sebemenších problémů.

Osobně u Anny oceňuji, že již v tomto „raném” studentském období zvládá základní principy v rozdílu interpretace osmnáctého, devatenáctého či dvacátého století a byla mi také několikráte inspirativním partnerem na koncertním pódiu či spolehlivou výpomocí v našich orchestrech. Moji kolegové ze zahraničních vysokých škol opakovaně Aničku lákají do svých tříd, a tak jí přeji, aby byla její budoucí volba tou správnou, a těším se, že ještě uslyšíme o řadě jejích úspěchů.

Anni, držím palce a hodně štěstí!!!!

www.prgcons.cz

Foto archiv Anny Taláckové