Mohl byste se našim čtenářům blíže představit?
Pocházím z Kamenného Přívozu, malé vesnice v dolním Posázaví. Studuji skladbu a hudební vědu a přivydělávám si jako učitel hudební výchovy na základní škole. Kromě uměleckých aktivit rád trávím čas v přírodě s přáteli.
Jaké bylo vaše dětství s hudbou? Byla přirozenou součástí vašeho domova, nebo jste si k ní našel cestu sám?
Svým způsobem mě hudba provázela odjakživa. Vždycky jsem měl např. nutkání broukat si písničky, které nám táta pouštěl při cestách autem z rádia, nebo vymýšlet si vlastní „texty” na existující melodie. Prvních pár let v ZUŠce jsem ale vyloženě trpěl. Hrát na kytaru ani flétnu mě nebavilo a rodiče mě museli hodně nutit, abych si alespoň na 10 minut k nástroji sedl a „cvičil”. Zlom nastal, když jsem našel zálibu ve filmových soundtracích a později v rockové a metalové hudbě. Všechno jsem si musel zahrát a díky tomu jsem se i naučil na elektrickou kytaru.
Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Asi hlavně proto, že samotné hraní mi nestačilo. Cítil jsem v sobě potřebu produkovat něco vyloženě „svého”, něco, na co lze ukázat a co mi přitom nikdo nemůže vzít a co může přinést radost i ostatním. Tvorba mě zkrátka naplňovala.
Jaké bylo vaše první setkání s Pražskou konzervatoří?
Za docela zvláštních okolností. Na základní škole mě rodiče zapsali do jakéhosi kroužku, v jehož rámci se chodilo do různých vysokých a středních škol a představovali se dětem nejrůznější obory a profese. Došlo i na návštěvu konzervatoře. Už si nepamatuji na přesný průběh oné večerní prohlídky, nicméně vím, že při pohledu na učebny, kde se žáci museli drtit stupnice a hudební nauku, jsem se zatvrdil, že hudbu nikdy studovat nebudu. Opravdu ironie.
Co je to nejdůležitější, co vás dosud Pražská konzervatoř naučila?
Naučila mě o nutnosti vystoupit ze své komfortní zóny. Možná by bylo trochu přehnané všechny zásluhy za toto poznání připsat právě studiu, ale z většiny za ním rozhodně stojí riziko, které s sebou vlastní umělecká tvorba a její sdílení např. se spolužáky přináší.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Pokud se bavíme o soutěžích, tak rozhodně 2. místo (při neudělení 1. ceny) v mezinárodní soutěži Generace 2024. Velkou radost mi také udělalo, když v návaznosti na ocenění v soutěži dětských sborů se agentura NIPOS rozhodla vydat mou skladbu Neříkejte teleti na text Pavla Žišky. Nicméně na každodenní bázi je pro mě vždy největší úspěch dokončení právě rozdělané kompozice. Dokončování je nejnáročnější aspekt jakékoliv upřímně míněné práce.
Který skladatel nebo hudební období vás momentálně nejvíc fascinuje – a čím?
Poslední dobou hodně poslouchám amerického skladatele Aarona Coplanda, hlavně jeho opusy napsané po roce 1940. Ačkoliv umí být hodně upovídaný a často se spokojí s poměrně banálními nápady, jeho skladby mají emocionální náboj, který se mnou prostě nějakým způsobem rezonuje. Asi nemá cenu snažit se pochopit jak… Poslední dobou také víc poslouchám Leoše Janáčka, jehož genialitu mi pomohl poodkrýt můj profesor Štědroň.
Jaký je váš profesní vzor, kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Jednou bych se chtěl hudbou živit. To činí každého, komu se něco podobného podařilo, mým vzorem (smích). Každopádně ve skladatelské branži oceňuji lidskost, nadhled a zápal. Všichni učitelé, které jsem zatím měl, splňovali tyto parametry.
Co vám dokáže udělat největší radost?
Když vidím, že to co dělám má pozitivní dopad na lidi kolem mě. Bez druhých bych asi nedokázal ve své práci pokračovat.
Kdybyste měl popsat, co pro vás hudba znamená jedním slovem – jaké by to bylo a proč?
Smysl. Prakticky veškerá moje seberealizace je na hudbu nějakým způsobem navázána. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem velmi brzy zjistil, co mě naplňuje.
Slovo pedagoga Miloše Orsona Štědroně:
Daniel Vrbovec je studentem 4. ročníku oboru skladba v mé kompoziční třídě na Pražské konzervatoři. Během svého dosavadního studia prokázal výrazné tvůrčí schopnosti, velkou míru invence a především mimořádnou muzikálnost.
Je velmi šikovným a kreativním skladatelem, který má vlastní hudební cítění a dokáže k tvorbě přistupovat s nápaditostí a osobitostí. Oceňuji jeho cit pro hudební výraz, schopnost hledat vlastní řešení a otevřenost k novým podnětům. Ve své práci se postupně rozvíjí a je patrné, že má dobré předpoklady pro další umělecký růst.
Na Danielově dalším vývoji mě bude zajímavé především to, jak své dosavadní schopnosti uplatní při práci s rozmanitějšími a postupně také většími nástrojovými a vokálními obsazeními. Právě zkušenost s různými typy ansámblů a komplexnějšími kompozičními úkoly může jeho talent dále výrazně rozvinout.
Daniela považuji za talentovaného a perspektivního mladého skladatele a na jeho další umělecký vývoj se velmi těším.
Daniel Vrbovec (2003) je začínající hudební skladatel. Hudbě se věnuje již od dětství. (Přečtěte si více…)
