Kdy a kde jste se narodil?
Jmenuji se Jan Švejda a narodil jsem se 6. června 2006 v Brandýse nad Labem.
Jaké byly vaše hudební začátky?
U nás v rodině měla hudba vždy své místo, i když se jí nikdo nevěnoval profesionálně. Skoro každé větší setkání tak končilo s kytarami v rukou. Takže se moji rodiče rozhodli, že mě alespoň nějaké hudební základy neminou a chtěli mě zapsat do ZUŠ na klavír, ten byl už ale „naštěstí“ zaplněný, takže na mě akordeon jaksi „zbyl“. Což udělalo velkou radost mému dědovi, jenž sám od dětství na akordeon hraje. Už od momentu, kdy jsme si zapůjčený nástroj přinesli domů, jsem ale nelitoval.
Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že hudba nebude jen koníček, ale životní cesta?
Docela pamatuji, ono to hodně souviselo s přechodem na větší koncertní akordeon, který není na všech ZUŠ samozřejmostí, a ne všichni žáci mají možnost si ho vyzkoušet. Mně ale jeho možnosti natolik fascinovaly, že jsem svého učitele uprosil a slíbil jsem, že budu opravdu hodně cvičit. Pan učitel byl tak skvělý, že mi půjčil dokonce svůj vlastní nástroj. To vše mě hodně posunulo a přijímací zkoušky na konzervatoř už byly takovým přirozeným pokračováním, jak se v nástroji dál posouvat. Ale nepoznat pana učitele Zabelova, tak ani nevím, že by se mohla vůbec hudba stát mojí životní cestou.
Co vás dokáže na pódiu nejvíc potěšit? A co vás naopak dokáže rozhodit?
Nejvíce potěší z podia vidět pěkně naplněný sál, popřípadě když za vámi po koncertě posluchači přijdou a na něco se vás ohledně provedené skladby nebo hry na akordeon chtějí zeptat, to vždy potěší.
No a vzhledem k mé roztržitější povaze mi k rozhození stáčí vlastní hlava.
Co je to nejdůležitější, co vás dosud Pražská konzervatoř naučila?
Za nejdůležitější považuji kontakty s lidmi, kteří mě to všechno naučili, protože vždy je to o lidech a v mém případě musím říct, že jsem měl povětšinou velké štěstí.
A také mě poměrně vedla k samostatnosti. Na konzervatoři si totiž člověk musí hodně věcí oproti ostatním středním školám rozvrhnout sám.
Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Na ZUŠ v Čelákovicích jsem začal u Milana Řeháka, který je skvělým akordeonistou. Na začátku studia mně akordeon ukázal takovým způsobem, ze kterého jsem těžil dlouho a stále mě to bavilo. Po roce šel studovat do zahraničí, takže jsem se dostal do třídy pana učitele Romana Zabelova.
Pan učitel Zabelov byl opravdu skvělým průvodcem, naučil mě spoustu věcí a nebýt jeho, určitě na konzervatoři teď nestuduji. I dnes si k němu občas zajdu pro radu. V Čelákovicích stále učí, a to jakým způsobem pracuje se současnými žáky, je pro mě velmi inspirující.
Na konzervatoři jsem začal studovat u Ladislava Horáka, později jsem přešel do třídy pana profesora Josefa Hřebíka. Pan profesor Hřebík je při studiu velkou oporou. Je velmi trpělivý a svým lidským přístupem podporuje individuální vývoj všech svých studentů. Hodně mě s ním baví pracovat na skladbách, které nejsou úplně jednoznačné na interpretaci. Je vidět, že tyto výzvy ho baví také.
Často s ním a s ostatními z oddělení jezdíme na různé soutěže a masterclassy. Ty nás při studium velmi obohacují a vzpomínáme na ně i s dalšími studenty z oddělení vždy s úsměvem.
Jakou hudbu rád posloucháte?
Určitě takovou, která je prováděna naživo, ta zanechá nejhlubší dojem. Žánrově si pak najdu zálibu v jakékoliv hudbě, občas překvapím výběrem i sám sebe. Od renesance přes francouzský šanson až po elektronickou hudbu. V tomto ohledu mě nejvíc fascinují ti skladatelé a skladatelky, typu Alfred Schnittke, Sofia Gubaidulina nebo Salvatore Sciarrino, kteří jsou schopni ty zdánlivě nesourodé žánry propojovat. Baví mě neustále hledat nové cesty a neskončit v nějaké bublině.
Co byste chtěl, aby si lidé z vašeho hraní odnesli?
Že je akordeon nástrojem, který má i v klasické hudbě své pevné místo a pro někoho třeba i stále netušené zvukové možnosti, které stojí za to objevovat.
Když připravujete nový program, jak začínáte? Od not, od příběhu, od emocí?
Vybírání nového programu mě moc baví, hlavně to probírání se v notách. Ale vždy je nejdůležitější ho sestavit nějak zajímavě a kontrastně. Také se snažím, aby část repertoáru byla od českých skladatelů. Dost často mě ale musí mírnit pan profesor, který naštěstí poradí vždy správně, za což mu děkuji.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Asi možnost podílet se na projektech mých vrstevníků, studentů skladby z konzervatoře a akademie. Například na operu Marka Cimbála Klenot pana Lacroix nebo na loňskou premiéru skladby Nathana Blažka s kytaristou Ondřejem Hůlou budu vzpomínat dlouho a rád. To byly rozhodně velmi cenné zkušenosti.
Existuje projekt nebo místo, kde byste si jednou chtěl zahrát?
Žádný konkrétní projekt ani místo v hlavě úplně nemám, ale velmi mě láká hra v souborech, které se zabývají soudobou hudbou. A také prezentace české hudby ve světě. V obou případech tam vidím velké šance a možnosti pro uplatnění právě našeho nástroje.
Slovo pedagoga Josefa Hřebíka:
Jan Švejda studuje hru na akordeon na Pražské konzervatoři pátým rokem. Po celou dobu studia podává vynikající výkony. Ve svém repertoáru se zaměřuje především na soudobou akordeonovou literaturu. Velmi rád si vybírá skladby, které nejsou interpretovány úplně často. Skladby, které naplno využívají specifických možností akordeonu a jejichž nastudování je mimořádně náročné.
Na Janovi si velice vážím, že má odvahu jít svou vlastní cestou a nebojí se těžkostí. Má rovněž všeobecný přehled, a to nejen v akordeonové literatuře. Janova hra i výběr repertoáru jsou prosty jakékoliv povrchnosti či podbízivosti. Mám velikou radost, že ve studiu hry na akordeon bude pokračovat na HAMU, na kterou byl přijat. V dalším studiu i v osobní životě mu přeji mnoho úspěchů
