Zahájení festivalu, který proběhl 7. května 2026 na několika místech Malé Strany a Starého Města, se konalo na nádvoří Lichtenštejnského paláce, sídla HAMU. Úvodní hodinku rozčeřila klaunerie nazvaná Julie a Rodeo. Za pedagogického vedení Hany Malaníkové se představili klauni, klaunky a klaunstvo napříč ročníky, zahraničními studenty a fakultami. Humorný kus stál nejen na promyšleném konceptu ve smyslu dramaturgie a práce s prostorem, ale bezesporu také na hereckých výkonech. Dva znesvářené rody, vizuálně odlišené sportovním nátělníkem, se soustředily na klíčovou událost dramatu – na večírek. Atraktivní téma prvního setkání Julie a Romea, jejich nečekané vzplanutí či roztomile neohrabané vyznávání se z citů vystřelil tým suverénně a s nábojem veselosti. Obzvlášť pasáž plesové kolektivní zábavy v atriu budovy U bílého jelena díky skvělému rytmizování roztahovala úsměvy přítomných přihlížejících k vřelému rozpětí. Ovšem ani balkonová scéna nevyzněla naprázdno, ba naopak! V podání Julie (Emma Fiala) se svou nápovědkou (Julie Miadiková) a Romea (Jonáš Snítil) za významné podpory komplice v podání Valentýny Sloupové se stala vrcholem láskyplně humorného klání.
Program pokračoval na Malostranském náměstí, kde díky probíhajícímu trhu výrazně stoupla divácká účast. Blok otevřel duet performerů s hudebními nástroji, atmosféru skvěle navodil Matěj Výborný s kytarou a zpěvem v doprovodu Jakuba Peška na cajon. S číslem na balanční kouli vystoupila posluchačka prvního ročníku Sofia Rakotová. Buskerské osmělování při manipulaci s objektem rozvíjela v rytmu tanga. Mim a akrobat Mates Petrák se uvedl úryvkem ze své poslední inscenace Rumble. Vzal si na paškál sociální sítě, závislost na vnějším hodnocení a neustálý, současně nikdy zcela nevyhraný, boj o přízeň širokého publika. Na chodníku kraloval precizně vedenou technikou, prostor rozpínal hravostí, a také charismatem. Svou ukázkou upozornil i na další ročník festivalu Théseova loď, který se uskuteční na konci srpna na Lodi Tajemství.
Následující stanoviště připadlo na Kampu. V malebném prostředí parku, na trávě mezi stromy, leč za vydatného zvukového podkresu sekáčů, se odehrála další sóla, například prvaček Kateřiny Janků s kruhy či Terezie Kozlíkové s tyčemi. Nápadité způsoby úchopů spojoval rytmus, v zastaveních se dokonce mihly obrazy se symbolickým přesahem. S příběhem vyprávěným z pozice mimky vystoupila Adriana Vlčková, která vsadila na klasicky nabílenou tvář a jemnocit tichého umění. Oproti tomu Kateřina Vernerová své pruhované tričko i tradiční masku mima smyla, zasypal hlínou, pomazala zeminou. Jednalo se o rituální transformaci, anebo náznak obojživelnictví, že bez performera by nebylo mimu? Jako by se aktérka – hybatelka odhodlaná k činu stala jak médiem, tak šamankou, pod jejímiž rukama se snoubila pantomima s ozvěnami butó. Prostor opanovala s pozorností upřenou k expresivně prožívané tělesnosti, aniž by se zabořila do betonu z patosu či naopak levitovala v prachu. V zeleni se pak náhle ozvala kytara, housle. Matěj Výborný a Jakub Pešek se opět uvedli coby hudebníci, tentokrát usazeni ve větvích stromu. Z jedné dokonce visela šála, na niž mj. vystoupala Valentýna Sloupová. V párové akrobacii se představil Jonáš Snítil a Julie Miadiková, toho času z druhého ročníku. Studentky prvního ročníku se následně ujaly předvedení kolektivní práce z pantomimy.
Na Mariánském náměstí festival oproti travnatému zázemí v blízkosti Vltavy čelil dlažebním kostkám v rozlehlém prostranství. Leckdo se ztrácel v dálce, nikdo se však nevzdal a k navyšujícímu se počtu pozastavujících se procházejících tak směřovalo leporelo čísel, dosud nezahraných, ale i opakujících se z předchozích „stanovišť“. Z novinek přibyl flash mob, který napumpoval energii do lidí i okolních zdí. Závěr festivalu s hudbou, hrou a pohybovým uměním hostil Skautský institut.
Studentská iniciativa nejenže samotným účastníkům nabídla prostor k seberealizaci a sběru zkušeností, ale současně také poukázala na potřebnost kultury ve veřejném prostoru. Tímto vyvstala důležitá otázka, jakým způsobem rozžívat městské ulice, co místo – a město – nabízí kejklířům, mimům a hudebníkům a jak se popasovat s realitou pouličního divadla.
