Mohl byste se našim čtenářům blíže představit?
Jmenuji se Jindřich Zýka, je mi dvacet let a hudba mě provází doslova od dětství. Dá se říct, že jsem k ní měl nakročeno už rodinnou tradicí – všichni moji předci, kam až sahají tátovy vzpomínky a rodinné dokumenty, se hudbě věnovali alespoň amatérsky. Nikdo z nich sice nepropadl lesnímu rohu tak jako já, ale hráli na heligonku, klarinet, později také na saxofon a klavír. Hudba byla u nás doma vždy přirozenou součástí života, a tak mě k ní to prostředí vlastně nenápadně, ale vytrvale vedlo.
Jaké bylo vaše dětství s hudbou? Byla přirozenou součástí vašeho domova, nebo jste si k ní našel cestu sám?
Hudba byla součástí mého života od úplného začátku. Od dětství jsem poslouchal, jak si táta pro radost hraje na klavír a babička mi zpívala lidové písničky, které se mi dodnes vybavují. Později jsme s tátou společně začali chodit do ZUŠ Hořovice. Ve stejném roce jsme oba vzali lesní roh do rukou. To prostředí, ve kterém byla hudba přirozenou součástí každého dne, mě k ní přivedlo naprosto nenásilně a s velkou radostí.
Jaké byly vaše hudební začátky? Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že hudba nebude jen koníček, ale životní cesta?
Moje hudební začátky byly docela typické. Začínal jsem na zobcovou flétnu, a jakmile mi narostly druhé přední zuby, mohl jsem konečně přejít k nástroji, který mě lákal nejvíc: k lesnímu rohu. Zlom přišel v roce 2018, kdy jsem získal 1. místo ve své kategorii a zároveň titul absolutního vítěze v ústředním kole soutěže žáků ZUŠ ČR. Krátce poté jsem byl vybrán do projektu Společný orchestr žáků ZUŠ s Českou filharmonií. Právě tam, pod taktovkou Petra Altrichtera, jsem si poprvé naplno uvědomil, že hra v symfonickém orchestru je něco, co mě naplňuje natolik, že bych se tomu chtěl věnovat celý život.
Jaké bylo vaše první setkání s Pražskou konzervatoří?
Moje první setkání s Pražskou konzervatoří bylo plné očekávání, ale i nejistoty. Nevěděl jsem přesně, co mě čeká, jaké bude prostředí ani jak rychle do něj zapadnu. Velmi brzy jsem ale zjistil, že v našem oboru panuje skvělá atmosféra, a to jak mezi spolužáky, tak s profesory na seminářích i na koncertech. Potkal jsem tam spoustu fajn lidí a rychle jsem získal pocit, že jsem na správném místě.
Co je podle vás na studiu hudby nejtěžší – a co naopak nejkrásnější? Co vám studium na konzervatoři dalo a v čem vás naopak nutí hledat vlastní cestu?
Na studiu hudby je pro mě nejtěžší udržet každodenní disciplínu. Soustavné cvičení, práce na nátisku a technice, ale také skloubení mimoškolních hudebních aktivit a praxe v Akademii Prague Philharmonia s povinnostmi na konzervatoři. To všechno vyžaduje velkou organizaci i vytrvalost.
Nejhezčí chvíle přichází po povedeném koncertu. Když všechno do sebe zapadne, orchestr hraje jako jeden celek a publikum nás odmění silným potleskem, člověk má pocit, že veškerá práce měla smysl.
Studium na konzervatoři mi dalo široký hudební rozhled, možnost pracovat s inspirativními pedagogy a také spoustu přátel i profesionálních kontaktů. Zároveň mě vede k tomu, abych si hledal vlastní cestu – jak v interpretaci, tak v tom, jak si organizovat práci a čas.
Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte? Nebo je nějaké vystoupení, které vám utkvělo v paměti víc než ostatní? Co pro vás znamenalo?
Na svá první veřejná vystoupení vzpomínám s úsměvem. Paradoxně jsem byl na začátku překvapivě klidný. Možná proto, že jsem ještě tolik nepřemýšlel o tom, co všechno se může stát. Až když jsem se hráčsky posunul dál a začal víc vnímat detaily, přišla i větší tréma a nervozita před koncerty.
Nejsilnější zážitek mám z vystoupení s FOK, kde jsem jako host hrál v Mahlerově 2. symfonii v Obecním domě. Síla sboru stojícího přímo za hornovou sekcí byla ohromující. Doslova mi běhal mráz po zádech a měl jsem pocit čistého štěstí. Byl to okamžik, který mi připomněl, proč tuhle práci miluji.
Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti? Vzpomenete si na osobnost, která vás během studia nejvíce ovlivnila – a čím?
Nejvíc mě během studia ovlivnil pan profesor Hernych. Jeho přístup, muzikálnost, důraz na dechová cvičení i velká trpělivost pro mě byly zásadní. Dokázal mě vést tak, abych se zlepšoval technicky i hudebně, ale zároveň si zachoval vlastní způsob vyjadřování.
Díky němu jsem měl také možnost jako host vystoupit na několika koncertech s FOK. Byla to zkušenost, která mě profesně posunula a zároveň mi potvrdila, že orchestrální hra je cesta, kterou chci jít.
Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Zkušenosti mám z řady českých soutěží. Ocenění jsem získal například v Pardubicích (Pardubické dechy 2022), Ostravě (Pro Bohemia Ostrava 2022) nebo Brně (XIV. Mezinárodní interpretační soutěž dechových nástrojů Brno 2024). Nejvíce si ale cením soutěže v Brně v roce 2024. Byla početně nejobsazenější, povinný repertoár byl náročnější než obvykle a konkurence opravdu silná. O to víc si vážím toho, že jsem v konkurenci dalších sedmnácti účastníků získal 1. cenu. Byl to pro mě důležitý moment, který mi dodal sebevědomí a potvrdil, že cesta, kterou jdu, má smysl.
Když připravujete nový program, jak začínáte? Od not, od příběhu, od emocí?
Když připravuji nový program, začínám vždy poslechem. Nejprve si pustím nahrávky známých hornistů, abych získal představu o charakteru skladby, jejím tempu, frázování a celkové atmosféře. Teprve potom otevřu noty a zkusím si skladbu přehrát od začátku do konce, abych zjistil, jak na mě působí pod rukama.
Následuje fáze, která je pro mě nejdůležitější – systematická práce na místech, která mi napoprvé nejdou.
Jaký je váš profesní vzor, kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Mým dlouhodobým profesním vzorem je Radek Baborák. Obdivuji jeho dokonale kultivovanou hru, lehkost tónu, přirozené frázování i to, jak samozřejmě působí na pódiu. Jeho nahrávky i živá vystoupení jsou pro mě neustálou inspirací.
Z osobní zkušenosti mě také zaujala hra Jana Vobořila staršího, se kterým jsem měl možnost se setkat při orchestrální praxi. Jeho jistota, zvuková kultura a profesionální přístup jsou pro mě velkým vzorem v tom, jak by měl orchestrální hornista znít.
Do budoucna bych rád směřoval k tomu, abych se stal stabilní součástí špičkového symfonického orchestru a mohl se hudbě věnovat naplno.
Co vás dokáže na pódiu nejvíc potěšit? A co vás naopak dokáže rozhodit? Máte nějaký rituál před koncertem?
Na pódiu mě nejvíc potěší publikum, které působí otevřeně a vstřícně. Když vidím, že se lidé na koncert těší a že pro ně hudba představuje slavnostní okamžik, dodává mi to energii a chuť hrát co nejlépe.
Rozhodí mě naopak nepředvídatelné situace. Jedna z těch nejvýraznějších se stala před koncertem s Prague filharmonia v Dvořákově síni Rudolfina, kdy jsem pět minut před nástupem zjistil, že je můj nástroj zamčený o tři patra níž. Musel jsem běžet pro klíč a měl jsem obrovský stres, že na mě orchestr i dirigent čekají, přestože jsem byl v šatně včas a jen jsem si během pauzy odskočil na toaletu.
Není mi příjemné ani to, když se na pódiu víc potím, mám pak pocit, že mě to rozptyluje od soustředění.
Před koncertem žádný složitý rituál nemám. Snažím se být v klidu, soustředit se na dech a projít si v hlavě místa, která jsou pro mě technicky nebo výrazově důležitá. Pomáhá mi i krátká chvíle ticha těsně před nástupem, kdy se naladím na atmosféru koncertu.
Jak si udržujete radost ze hry, když se hudba stane i každodenní prací?
Radost z hraní mi zůstává díky tomu, že objevuji nové skladby a setkávám se s lidmi z oboru, kteří mě inspirují a posouvají dál. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se musím přemlouvat. Třeba když je zkouška naplánovaná brzy ráno a tělo by ještě rádo spalo. To je asi největší zkouška disciplíny.
Pomáhá mi vědomí, že každý den se můžu někam posunout, něco si ujasnit nebo vylepšit. A také to, že se kolem mě pohybují lidé, kteří mají hudbu stejně rádi jako já. To je obrovská motivace. Nedávno jsem byl přijat do Akademie komorní hudby vedené Tomášem Jamníkem a těším se, že si zahraju se špičkovými umělci nový komorní repertoár
Který skladatel nebo hudební období vás momentálně nejvíc fascinuje – a čím?
V poslední době mě nejvíc fascinuje Beethoven, především jeho symfonie. Přitahuje mě jejich mimořádná hudebnost, práce s harmonií a síla emocionálního účinku, který dokáže vyvolat i po tolika letech. Jeho hudba má v sobě obrovskou energii, dramatičnost i lidskost. Pokaždé, když ji hraji nebo poslouchám, objevuji v ní něco nového.
Ze sólového repertoáru se teď věnuji Koncertu pro lesní roh od Reinholda Gliera. Je to nádherná, zpěvná a hluboce lyrická hudba, která mě opravdu bere za srdce. Baví mě hledat v ní vlastní výraz a postupně ji „osidlovat“ tak, aby se stala mojí.
Jaký druh hudby posloucháte nebo provozujete jen „pro sebe“? Jak vypadá váš den, když zrovna nehrajete, jaké jsou vaše mimohudební koníčky? Co vám pomáhá udržet rovnováhu mezi hudbou a osobním životem?
Když zrovna nehraji, snažím se trávit čas tak, abych si vyčistil hlavu a načerpal energii. Nejraději si jdu zaběhat do lesa. To je pro mě ideální způsob, jak si odpočinout od ruchu města i od hudby. Když jsem v Praze, chodím cvičit do fitka, večer se občas potkám s přáteli u piva a dobrého jídla. Tyhle chvíle mimo hudební svět mi pomáhají udržet rovnováhu a připomínají mi, že je důležité mít i obyčejné radosti a vztahy mimo profesi.
Hudbu pro sebe poslouchám podle nálady – někdy klasiku, jindy úplně jiný žánr, který mě zrovna osloví. Důležité je pro mě to, aby mě to bavilo a abych si odpočinul od každodenního cvičení a koncertů.
O čem momentálně sníte – hudebně i osobně? Jaké je vaše největší přání?
Mým největším přáním je být v životě spokojený a mít pocit, že dělám práci, která mě naplňuje. Osobně i profesně bych chtěl žít vyrovnaný život, mít jisté zázemí a možnost dál růst.
Hudebně je mým snem stát se členem kvalitního symfonického orchestru, kde bych mohl dlouhodobě pracovat na repertoáru, který mě baví, a být součástí velkých hudebních projektů. Líbí se mi představa, že bych mohl spojit každodenní práci s něčím, co mě opravdu těší, a zároveň mít kolem sebe lidi, kteří to cítí podobně.
Existuje projekt nebo místo, kde byste si jednou chtěl zahrát?
Jedním z míst, kam bych se rád vrátil, je Japonsko. Na podzim jsem měl to štěstí absolvovat zájezd s Prague philharmonie a japonské publikum na mě udělalo obrovský dojem – bylo nesmírně pozorné, vnímavé a zároveň nadšené. Atmosféra koncertů byla výjimečná a rád bych ji ještě někdy znovu prožil, ideálně opět se symfonickým orchestrem.
Slovo pedagoga Petra Hernycha:
Jindřich Zýka patří mezi nejlepší hráče na lesní roh ve své generaci. Studium na Pražské konzervatoři zahájil v roce 2020 a již velmi brzy na sebe upozornil svými úspěchy v interpretačních soutěžích, a to nejen v oboru sólový lesní roh – je např. absolutním vítězem mezinárodní soutěže Pro Bohemia (2022), dále získal první cenu ve své kategorii v mezinárodní soutěži Žestě Brno 2024 – ale i jako člen dechového kvinteta Aura, které získalo absolutní vítězství v soutěži komorních souborů Camerata Teplice v roce 2024.
Přes své mládí je velmi ceněn jako orchestrální hráč – již druhým rokem je členem Orchestrální akademie Prague Philharmonia a jeho kolegové – zkušení hornisté – chválí jeho schopnost perfektního přizpůsobení se práci ve skupině lesních rohů.
V lednu tohoto roku úspěšně složil přijímací zkoušky na hudební fakultu Akademie múzických umění, kde bude od září pokračovat ve studiu svého oboru.
Velmi si cením jeho pracovitosti a považuji za důležité, že je velkou inspirací pro své mladší spolužáky na Pražské konzervatoři.
Jeho budoucí kariéru budu i nadále sledovat a přeji mu hodně uměleckých úspěchů.
Jindřich Zýka (2005) je český hornista studující na Pražské konzervatoři pod vedením prof. Petra Hernycha (Přečtěte si více…)
