Seznamte se: Kateřina Valášková

Opera PLUS představuje současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře. Tentokrát je to Kateřina Valášková z harfové třídy MgA. Lydie Härtelové.

Kdy a kde jste se narodila?
Narodila jsem se v březnu roku 1997 v Praze.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Ve čtyřech letech jsem nastoupila do sboru, od šesti let jsem potom hrála na klavír. S harfou jsem začala o rok později. Dodnes si pamatuji, jak mně i všem zúčastněným bylo zdůrazňováno, že se jedná o druhý nástroj, a že tím hlavním zůstává klavír. Když si na to vzpomenu, je poměrně úsměvné, jak to vlastně nakonec celé dopadlo.

Proč jste si nakonec vybrala právě svůj obor?
Během návštěv základní umělecké školy, po hodinách klavíru nebo sboru, jsme se s mámou občas stavily pozdravit paní učitelku, se kterou se znala ještě ze svých dětských let na základní umělecké škole. A shodou okolností to byla také učitelka harfy. Jak to tak bývá, dospělácké debaty malé děti dlouho nebaví, a tak jsem měla dovoleno si zatím vyzkoušet několik harfiček, které ve třídě stály, a něco si zabrnkat. Povzbuzená rychlým úspěchem v podobě vcelku obstojné interpretace písně „Kočka leze dírou“ jsem se ve svých sedmi letech rozhodla přibrat si ke hře na klavír také hru na harfu. Od tohoto momentu uplynulo hodně času, než přišel nápad podat si přihlášku na konzervatoř, a ještě víc před finálním rozhodnutím zanechat mimohudebních studií a věnovat se harfě naplno. Ale právě díky různým oklikám a slepým uličkám jsem si jistá, že opravdu dělám to, co chci.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Předpokládám, že své úplně první vystoupení jsem musela absolvovat se sborečkem, ale na to už se moc nepamatuji. Když zapátrám v paměti, utkvěl mi tam jeden koncert. Možná nebyl ani jedním z prvních, ale pro mé malé já byl zřejmě významný. Hrála jsem na klavír na koncertě v sále Martinů. Skladbu si nevybavím, ale vím, že se v ní používal pedál. Speciální pedálová stolička, kterou jsme na koncert přivezli, se ale cestou rozbila a nefungovala. Na koncertě jsem tedy u klavíru zpola seděla, zpola stála. A kromě hraní jsem se musela úpěnlivě soustředit hlavně na to, abych se celá nesvezla pod klavír. Dohrála jsem ale naštěstí bez pádu a úspěšně tak překonala svůj první před koncertní stresík.

Je krásné se teď po letech na stejné podium vracet v pozici studenta Hudební akademie múzických umění. Jeden pedál jsem vyměnila za sedm, ale upřímně řečeno, dělají mi stále tak velké starosti jako tehdy.

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Upřímně si myslím, že jsem tak trochu vyhrála učitelský jackpot. Na základní umělecké škole jsem nastoupila k Janě Střížkové, která je opravdu úžasná paní učitelka. Naprosto nenásilně mi vštípila zásady, technické i interpretační, které si s sebou nesu dodnes, a které mi mnohdy velmi zjednodušují práci. A co je hlavní, naučila mě, že hudba není jen vážná věc, ale že by měla hlavně potěšit nás i posluchače.

Dále jsem pokračovala ve třídě paní profesorky Lydie Härtelové na Pražské konzervatoři. Paní profesorce vděčím za mnohé – a to z pohledu hráčského i lidského. Díky paní profesorce jsem se mohla rozvíjet technicky i muzikálně, utvářet si vlastní styl, který mi ale vždy na těch pravých místech umírňovala a směrovala tou správnou cestou. Pod vedením paní profesorky Härtelové jsem se také začala věnovat hře v orchestru, se kterou jsem do té doby neměla žádné zkušenosti. Jen díky všem jejím radám, připomínkám a času obětovanému nácviku orchestrálního partu jsem zvládla naskočit do orchestrů. S většinou z nichž více či méně pravidelně hraji dodnes. Kromě příprav sólových skladeb na různé soutěže jsem s paní profesorkou absolvovala také přípravu na rozličné koncerty a konkurzy. Po celou dobu studia mi byla neocenitelnou oporou po stránce pedagogické i psychické.

Současně s posledním rokem studia na konzervatoři jsem začala studovat na Hudební akademii múzických umění ve třídě paní profesorky Jany Bouškové. K paní profesorce jsem nastoupila v náročné covidové době, kdy většina hodin musela probíhat online, což ale nezabránilo, aby mi i takto na dálku předala naprosté maximum. Paní profesorka Boušková má obrovský dar vydolovat z člověka veškerou energii a soustředit ji na výkon. Po jejích hodinách jsem sice vždycky vydaná ze všech sil, ale zároveň plná nových informací a cenných rad. A tak se zase hrozně těším na další práci na skladbách i na sobě. Studium u paní profesorky Bouškové mě nutí stále se snažit o co nejvýraznější zlepšení, což může být někdy psychicky vyčerpávající. Paní profesorka je ale neskutečně milý člověk, a tak člověk nepropadá frustraci, ale naopak odchází z hodin s obrovskou motivací a odhodláním.

Účastnila jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce? A jaký pro vás měly přínos?
Všeobecně vnímám soutěže velice pozitivně. Otázka, nakolik se srovnávat s ostatními, je samozřejmě nanejvýš sporná. Ale soutěže pro mě skrývají mnohem víc. Nabízí hráčům prostor projevit svůj pohled na věc a zároveň dostat zpětnou vazbu hned od několika kapacit z oboru. A když člověk naslouchá, může si toho odnést opravdu hodně – ať už se jedná o konkrétní připomínky k daným skladbám, anebo ke hře na harfu všeobecně. Také je pro mě velice zajímavé, když si můžu poslechnout interpretaci povinné skladby v podání ostatních soutěžících. Obzvlášť, když se jedná o skladby nové nebo neznámé, ke kterým ještě nelze dohledat nahrávky.

Vzhledem ke svému pohledu nemůžu říct, že by jedna soutěž byla přínosnější než jiná. Jediný rozdíl je v mém vnitřním pocitu z konkrétního odvedeného výkonu. Někdy se zkrátka zadaří a jindy zas ne.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Dosavadními největšími úspěchy jsou pro mě dvě provedení Glierova Harfového koncertu Es dur se dvěma českými orchestry. První provedení zaznělo v Karlových Varech v rámci nahrávaného koncertu absolventů Pražské konzervatoře s Karlovarským symfonickým orchestrem.

Možnost druhého provedení pro mě byla ještě mnohem větší čest. Hrála jsem totiž v rámci abonentního koncertu se Západočeským symfonickým orchestrem Mariánské Lázně. Koncert měl původně proběhnout již v březnu 2020, ale z důvodu omezení kulturního života musel být několikrát přeložen. Koncert jsme v květnu 2021 nakonec opravdu odehráli a dokonce nahráli pro Český rozhlas.

Kam byste to chtěla ve svém oboru „dotáhnout“?
Určitě je mi velmi blízká hra v orchestru, takže svou cestu vidím v tomto směru. Každopádně ale stále pracuji na plný výkon i na sólovém hraní, nevyhýbám se ani komorní hře. Zkrátka nezavírám si žádné dveře.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
I když je to trochu prvoplánové, na harfu hraji nejraději skladby romantické. Teprve romantické skladby byly také psány pro takovou harfu, na jakou hrajeme dnes, takže opravdu využívají veškeré její možnosti a nechávají nástroj znít v celé jeho kráse!

Postupně přicházím na chuť také hudbě modernější, včetně té soudobé. Mám ráda, když je zachovaná melodičnost a krásný zvuk harfy. Některé skladby ale se zvuky harfy hodně experimentují a to mě osobně zase tak moc nebaví.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Jsem celkem společenský člověk, takže volný čas trávím s přáteli. Od malička taky ráda čtu, a když mám čas, baví mě i něco dobrého uvařit.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Když jsem s lidmi, které mám ráda. A když je k tomu něco dobrého k jídlu, jsem spokojená a nic mě nemůže rozhodit!

V profesním životě mi dělá radost, když vidím výsledky. A nemusí to být vlastně nic velkého. Když se na hodině něco daří lépe, než na té minulé. Když vypomáhám v orchestru a oni příště zavolají znovu, protože byli spokojení. Mám zkrátka radost, když dělám, co mě baví. A jestli to dělám dobře, jsem potěšená o to víc.

Jaké je vaše největší přání?
Přeju si hrát a spolupracovat s milými lidmi. Zatím se to daří, za což jsem moc vděčná. A tak si úplně nejvíc přeju, aby tomu tak bylo i nadále!

Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo MgA. Lydie Härtelové:
Kateřinu – Kačku Valáškovou jsem sledovala z povzdálí už docela dlouho předtím, než se rozhodla pro studium na konzervatoři. Sympatická dívka, která získávala ceny v harfových soutěžích a v souvislosti se kterou mě občas prosila o další a další noty její učitelka ze ZUŠ MgA. Jana Střížková: “Já už nevím, co mám dát tý Valáškový hrát. Už přehrála skoro všecko.”

Když udělala Kačka skvělým způsobem přijímačky na konzervatoř a nastoupila ke mně do třídy, bylo to tak: neuvěřitelně rychle se učila nové a nové věci. Jeden týden dostala skladbu zadanou, příští už ji uměla skoro zpaměti. Pracovala velice samostatně, cílevědomě, měla přesnou představu, co chce. Takového nadaného studenta, navíc skvělého člověka, si přeje každý kantor.

Jsem ráda, že jsem s Kačkou mohla prožít krásných pět pracovních školních let a moc mě těší, že přešla do rukou Jany Bouškové na pražské HAMU. Přeju jí, aby jí hudba byla v životě zdrojem radosti i naplnění.