Seznamte se: Marek Lipka

Kdy a kde jste se narodil?
Narodil jsem se 11. dubna 2000 v Opavě.

O+

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
V naší rodině se hudbě vždy věnovala velká pozornost. Dá se říci, že pocházím z rodiny s velkou muzikantskou tradicí – dvě z mých prababiček studovaly na konzervatořích, v následujících generacích vyrostl nejeden profesionální hudebník… Odmala jsem byl v kontaktu s krásnou hudbou, mj. na Vánoce se během návštěv vždy hrálo a zpívalo.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Hudbu jsem začal studovat na ZUŠ Vladislava Vančury v Háji ve Slezsku pod vedením Petra Hanouska. Jako mnozí jiní varhaníci, i já jsem začínal hrát nejprve na klavír. Mám dojem, že to bylo v pěti letech, v šesti však zcela určitě. Jaké byly mé výkony, nemohu posoudit, z útržkovitých vzpomínek si vybavuji jednu úsměvnou příhodu. Ta se udála během jakési přehlídky, hrál jsem nějakou přednesovou skladbičku, ale začal jsem o oktávu níž. Židle byla totiž lehce posunutá doleva. Slovy mých příbuzných jsem se tím nenechal rozhodit, a přestože jsem „bručel jako medvěd“, suverénně a nerušeně jsem skladbičku dohrál až do konce. Posluchačům se podle spontánní reakce můj výkon zřejmě líbil. Na varhany jsem začal hrát ve dvanácti letech pod vedením Jiřího Čecha.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Myslím, že k přechodu z klavíru k varhanám mě motivovaly především varhany jako nástroj samotný. Jejich zvuk, technické možnosti a různorodost jednotlivých nástrojů byly pro mě fascinující. Kromě toho jsem postupně poznával varhanní literaturu a přitom jsem si uvědomil, jaké skvosty nám skladatelé v tomto nástrojovém oboru zanechali. To vše mě přesvědčilo, abych se začal varhanám věnovat naplno. 

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Popravdě řečeno, nevzpomínám si, které z mých veřejných vystoupení bylo mé vůbec první. Vím jen, že mi mohlo být okolo šesti let. Kdoví, jestli jsem měl trému a jak to dopadlo, myslím ale, že tréma se objevila, až když jsem byl starší, když jsem už od sebe něco očekával a uvědomoval si, co všechno se může během výkonu stát…

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
V počátcích to byli Petr Hanousek (klavír) a Jiří Čech (varhany), na konzervatoři Marta Toaderová (klavír) a Petr Čech (varhany). Hru na cembalo mě druhým rokem (v rámci Pražské konzervatoře) učí Ivana Bažantová. Všichni jmenovaní jsou jak odborně, tak lidsky velké osobnosti. Až budu někdy učit, chtěl bych se jim přiblížit. V přístupu každého z nich je řada věcí, které bych rád v pedagogické praxi uplatnil.

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Z varhanních soutěží jsem se zúčastnil soutěže v Polsku (Transgraniczny Konkurs Organowy v Ratiboři v roce 2017 – 1. cena a zvláštní cena poroty za nejlepší provedení skladby Petra Ebena) a Mezinárodní varhanní soutěž Petra Ebena v Opavě (2022 – 3. cena). Pro úplnost ještě zmíním cembalovou soutěž konzervatoří a hudebních gymnázií ČR v Brně (2024 – 2. cena). Asi nemůžu říct, které z nich si považuji nejvíce, každá byla v něčem jiná… V Ratiboři jsem získal svou první cenu ve varhanách, která byla zároveň i mou první cenou na mezinárodní úrovni. V Opavě se jednalo o největší z uvedených soutěží a v Brně jsem poprvé hrál veřejně na cembalo, což s sebou neslo mj. i poznání zcela jiné literatury a její interpretace… Velkým přínosem tak byly pro mě všechny soutěže. U soutěží je z mého pohledu největším benefitem nová zkušenost, ať už s nástrojem, repertoárem nebo pohledem na interpretaci (ze strany poroty).

Co považujete za svůj největší úspěch?
Nedokážu říct, co je v mých očích největší úspěch. Za úspěch považuji každý výkon, se kterým mohu být spokojený, když v souvislosti s ním udělám někomu radost (přátelům, rodině, pedagogům, nebo např. novomanželům během svatebního obřadu), vždy říkám, že mé snažení splnilo svůj účel. Vedle těchto aspektů může hrát významnou roli i fakt, zda to pro mě znamenalo nějakou novou výzvu. Příkladně první koncert v rámci varhanního oddělení Pražské konzervatoře, první hudební doprovod mše, první koncert na festivalu v zahraničí atp. Kdybych měl jmenovat poslední z mých „největších úspěchů“, byl by to koncert v rámci varhanního festivalu v polském Chořově.

Jaký je váš profesní vzor?
Mým profesním vzorem by mohl být kterýkoliv z mých současných i bývalých profesorů. A musím dodat, že jsem za to skutečně vděčný. Mít tak dobré zkušenosti se svými učiteli se nepoštěstí každému, v životě jsem nezažil, že bych měl před nějakou hodinou strach či stres. Vedle nich je pro mě profesním vzorem Milan Šlechta, jedinečný příklad spojení vynikající a bezchybné techniky i velké muzikálnosti. Znám některé z jeho nahrávek a troufám si říci, že jsou velice těžko dosažitelné.

Kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Rád bych dospěl do stádia, kdy bych věděl, jak zahrát kteroukoliv skladbu v libovolném stylu. S tím souvisí především znalost daných stylů a jejich historicky poučené interpretace. Varhanní literatura totiž obsahuje spoustu specifických děl, u nichž je zapotřebí znát velmi dobře autorovu hudební řeč. Je pochopitelné, že jsem se za léta své varhanní praxe nesetkal se všemi styly či směry, už jen poznávání nových skladeb barokního stylu různých zemí je proces na celý život.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Zejména takovou, v níž se dá najít a následně ukázat více výrazových poloh. Mám rád výraznější kontrasty, ať už mezi větami cyklické formy, nebo mezi jednotlivými částmi rozsáhlejšího díla. Také z toho důvodu jsou mi blízká varhanní díla programní (mj. Ebenovy Biblické tance…). Vždy se snažím co nejvíce přiblížit autorovu záměru a vystihnout hlavní myšlenku či obsah díla.

Jakou hudbu rád posloucháte?
Nemám vyloženě jeden oblíbený žánr, u výběru hudby záleží na situaci, na náladě. Obecně upřednostňuji při poslouchání nahrávek instrumentální hudbu před zpěvem, ten si užívám o poznání víc během živých koncertů. Rozhodně se coby varhaník nebráním populární hudbě, poslouchám ji hlavně tehdy, když si chci odpočinout. A nejen ji, za vynikající očistu pro duši i uši (v dnešní hlučné době) považuji gregoriánský chorál, párkrát jsem jej slyšel v katedrálních prostorách a nic mě tak neuklidnilo jako jeho soustředěný poslech. 

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Velice rád cestuji a ve volném čase se rád věnuji cyklistice i horské turistice. Rád chodím do přírody, ale také ocením návštěvu krásných památek… V naší republice je celá řada hezkých míst, která bych rád viděl.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Pocit z dobře vykonané práce spojený s vděkem a radostí posluchačů.

Jaké je vaše největší přání?
Mým největším přáním je mít pevné zdraví. Bez něj se (nejen) v našem oboru člověk neobejde…

Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo profesora Petra Čecha:
Je radost učit mladé talentované lidi. Zvláště takové, kteří přistupují ke studiu a hudbě poctivě, zodpovědně a s pokorou. Takovým příkladem je právě Marek. Společné hledání technických a interpretačních řešení je v případě Marka i pro mě obohacením mých vlastních interpretačních náhledů. Rozsah Markovy umělecké činnosti je mimořádný a již nyní si vydobyl své pevné místo mezi našimi předními interprety varhanní hudby. Chtěl bych Markovi popřát, aby ho nadšení pro zvolenou náročnou a inspirativní cestu varhaníka provázelo na všech jeho cestách za novým poznáváním a objevováním krás zvoleného oboru.

Marek Lipka studuje hru na varhany na Pražské konzervatoři pod vedením Petra Čecha. (Přečtěte si více…)