Seznamte se: Milan Řehák

  1. 1
  2. 2

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře:
Milan Řehák
akordeon


Kdy a kde jsem se narodil
Narodil jsem se 22. června 1994 v Brandýse nad Labem.

Moje rodina a její vztah k hudbě
V mé rodině je muzikant pouze děda, který hraje také na akordeon, ovšem jako samouk. Jinak rodiče nejsou hudebníci, ale maximálně mě v hudbě podporují.

Jaké byly moje hudební začátky
Na akordeon jsem začal hrát v šesti letech u paní učitelky Hany Mikové na Základní umělecké škole v Čelákovicích. A byl to můj první nástroj, u kterého jsem zůstal dodnes (pokud nepočítám flétnu ve školce a na základní škole bicí soupravu v podobě školních lavic). Pamatuji si, že jsem chtěl hrát zprvu na klavír, ale k akordeonu jsem měl nejblíže, protože jsem jako malý poslouchal právě dědu, jak hraje, byť jen polku nebo valčík, a tak akordeon zvítězil.

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor
Od mládí jsem se paralelně věnoval dvěma činnostem – akordeonu a malování. Tyto zájmy byly pro mě celkem rovnocenné, a když jsem se měl na konci základní školy rozhodnout, zcela jednoznačně vyhrála konzervatoř, poté jaký dojem na mně zanechali profesoři a Pražská konzervatoř celkově a hlavně když jsem poprvé začal slýchat naživo opravdu vynikající akordeonisty, kteří se pro mě stali vzory a dávali mi ohromnou motivaci.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj
Bohužel nemám vzpomínky na úplně první vystoupení, ale bylo to na Základní umělecké škole v Čelákovicích, měl jsem pod nohama stoličku, protože výška židle převyšovala mé fyzické parametry, a asi jsem vypadal roztomile.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi
Na Základní umělecké škole v Čelákovicích to byla tedy paní profesorka Hana Miková, která mi dala základ a dokázala mi předat maximum toho, co jsem byl tehdy schopen pobrat. Na Pražské konzervatoři jsem ve třídě pana profesora Josefa Hřebíka, za což jsem ohromně vděčný. Cením si hlavně jeho plně profesionálního přístupu k výuce, za většinu věcí, které dnes umím, vděčím právě jemu a mám k němu plnou důvěru. A v neposlední řadě je to pan profesor Ladislav Horák, který mi pomáhá zase z trochu jiného ohledu, jako je koncertní vystupování, soutěže, a jeho nápomocí se mi naskytla řada příležitostí, které mi pomáhají se prosadit.

Soutěže, kterými jsem zatím prošel a co hlavně mně daly
Nejprve to samozřejmě byly soutěže základních uměleckých škol, na kterých jsem získal povětšinou první ceny jak v sólové hře, tak jako člen komorního souboru. Na konzervatoři pak tyto soutěže:
– Soutěžní přehlídka konzervatoří Pardubice 2010 – 1. cena
– Mezinárodní akordeonová soutěž Pula 2011 – 1. cena
– Mezinárodní akordeonová soutěž Castelfidardo 2011 – postup do finále
– Mezinárodní akordeonová soutěž Pula 2012 – 1. cena a absolutní vítězství a nejvyšší bodové ohodnocení ze všech sólistů
– Mezinárodní akordeonová soutěž Klingenthal 2012 – 4. místo
– Mezinárodní akordeonová soutěž Ostrava 2013 – 1. cena
– Soutěžní přehlídka konzervatoří Pardubice 2013 – 2. cena a zvláštní cena za interpretaci soudobé hudby
Ze soutěží jsem si vždy odnesl nové zkušenosti, sebevědomí a hlavně pokoru. Pokoru před všemi, kteří umí něco víc než já a vždy jsem se snažil něco se od nich přiučit. Na soutěžích je také důležité navazování kontaktů a vytváření nových přátelství s lidmi z oboru.Co považuji za svůj největší úspěch
Možná právě vítězství v Pule roku 2012. Přineslo mi spoustu nových příležitostí a krásných koncertů. A právě každého takového krásného koncertu si vážím asi ještě více než cen ze soutěží.

Jak hodně na svůj nástroj cvičím
Nyní cvičím přibližně dvě až čtyři hodiny denně, někdy víc a někdy vůbec. Nepočítám to. Dříve jsem cvičil i osm hodin denně, ale dnes se pokouším hrát více hlavou a nespoléhat se jen na ruce po mnoha hodinách cvičení.

Můj profesní vzor
Vzorem by měl být někdo, komu bych se chtěl podobat a chtěl být jako on, proto nemám jeden konkrétní vzor, protože nemůžu být stejný, jako už někdo je nebo byl, ale mám mnoho vzorů a snažím se si vzít od každého něco a to nejen hudebně, ale i lidsky. Vzorem mi tak jsou nejen výborní akordeonisté, ale rovněž slavní klavíristé, houslisté, zpěváci, komorní uskupení nebo také moji profesoři.

Kam až bych to ve svém oboru chtěl dotáhnout
To je otázka, nad kterou přemýšlím prakticky neustále, a sám ještě přesně nevím, jakou cestou bych měl svoji dráhu směřovat. Ale vím jistě, že bych chtěl hrát a hrát hodně a hlavně pro lidi. U akordeonistů je to těžké, nemůžeme čekat, že si sedneme na pódium, zahrajeme náš absolventský program a všichni nám padnou k nohám, takhle to prostě nefunguje. O to víc je důležité vymyslet něco originálního, neotřelého, někdy třeba i trošku bláznivého, ale přitom pořád na vysoké umělecké úrovni. Vždy prorazili lidé, kteří přišli právě s něčím novým a s něčím, co lidi zaujme. Akordeon nabízí ohromné množství možností a je použitelný v tolika žánrech jako jen málokterý nástroj. A právě toho bych chtěl využít a vždy se zaměřit na určitou skupinu posluchačů, protože ne každý poslouchá všechno. Největší potenciál vidím v komorní hře, a právě tam, dle mého, toho má akordeon před sebou ještě hodně.

Jakou hudbu hraju nejraději
Hlavně silnou, energickou hudbu, která přináší potěšení mně i publiku. Velmi rád hraji samozřejmě i klasické či moderní umělecky kvalitní skladby, ale vždy nejraději hraji to, z čeho má radost i ten, kdo mě poslouchá. Nikdy nemůžu mít skutečně radost z něčeho, co si hraju jen sám doma v pokoji, ale nikdo jiný než já sám to neocení.

Jakou muziku rád poslouchám
Vždy to byla výhradně jen klasika, ale postupem času čím dál více poslouchám i některou populární či filmovou hudbu a samozřejmě cokoli, co se mi zalíbí, ať je to klasika nebo něco populárního. Zatím jsem ovšem nenašel cestu ke stylům, jako je hip hop či techno, z toho se mi stále dělá špatně.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na