Seznamte se: Natálie Hrdová

Kdy a kde jste se narodila?
Narodila jsem se v roce 2002 v Ústí nad Orlicí, ale své dětství jsem strávila v Králíkách.

Má vaše rodina nějaký vztah k hudbě?
Mám úžasnou rodinku plnou muzikantů, takže hudba mě obklopovala ze všech stran už od malička. Oba moji rodiče studovali na konzervatoři (maminka kytaru, tatínek fagot), babička s dědečkem a strejda taktéž. Vybavuji si, jak jsme doma neustále něco poslouchali (a teď nemyslím „klasiku“), koukali na filmy s dobrou hudbou, hodně jsme s rodiči cestovali „za doprovodu CD“ a pár let zpět jsem se začala vracet ke konkrétním albům různých interpretů, které mám právě spojené s dětstvím a vyvolává to ve mě takovou hodně příjemnou nostalgii. Mohu zpětně říct, že rodiče poslouchali opravdu kvalitní hudbu a jsem hrozně ráda za to, že mi ten hudební vkus úplně nenásilně navedli tímto směrem. Ani klasika mě v dětství rozhodně neminula, dědeček hrál na fagot v Moravské filharmonii, strejda na violoncello v divadle v Ostravě, takže jsme často navštěvovali koncerty v Olomouci a doteď si vybavuji, jak jsme se šli s babičkou podívat na veřejnou generálku opery Dalibor do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Hudba je pro mě tedy od malička takovou nejhezčí samozřejmostí.

Jak jste se začala hudebně rozvíjet?
Pamatuji si, že rok před nástupem na základní školu jsem začala docházet do Základní umělecké školy v Králíkách na dopolední hodiny zobcové flétny (zatím neoficiálně) a hrozně moc mě to bavilo. Na školku nemám nejlepší vzpomínky, takže tahle „hodinka“ týdně v ZUŠ pro mě byla obrovskou úlevou a opravdu jsem si ji užívala. Ve flétně jsem pokračovala do 2. třídy základní školy, současně s ní jsem chvíli hrála i na kytaru u svojí maminky, učitelky kytary. Ve 3. třídě začal můj „boj“ s klarinetem. Začátky byly opravdu náročné, doteď nechápu, že se naši sousedi neodstěhovali, protože moje počáteční cvičení musel být takový kulturní zážitek, po kterém nikdo netouží. Doteď jsem vděčná svým rodičům, kteří mě do toho sice nikdy nijak nenutili, ale nebýt jejich trpělivosti, tak netuším, čemu bych se momentálně věnovala a ani nad tím moc přemýšlet nechci. Kromě hudby jsem na ZUŠ navštěvovala i hodiny tance, na které mám plno krásných vzpomínek, převážně v souvislosti s různými akcemi a soutěžemi. Tanec byl pro mě vždy příjemným odreagováním od všech ostatních povinností.

Proč jste si nakonec vybrala právě svůj obor?
Klarinet se mi líbil jak barvou zvuku, tak i vizuálně – kombinace tmavého dřeva a stříbrných klapek je přece jen opravdu docela atraktivní. Kromě toho učila na ZUŠ klarinet sympatická paní učitelka Eva Malínková, která mě na to tenkrát, myslím, taky hodně nalákala, aniž by o tom věděla. Dlouho mi hraní opravdu nešlo, takže mě ani nenapadlo, že bych se tím mohla v budoucnu živit, ale z ničeho nic nastal po pár letech obrovský zlom a začal mě klarinet extrémně bavit.

Vzpomněla byste si na své první veřejné vystoupení?
Úplně první veřejné vystoupení, na které si vzpomínám, bylo, když jsem na závěr vánočního koncertu základní umělecké školy zpívala „sólově“ na mikrofon Narodil se Kristus Pán. Doteď nechápu, jak jsem mohla někdy někde zpívat na veřejnosti, ale tenkrát jsem si to užila, a ještě jsem na pódiu nečekaně dostala dárek k narozeninám (tuším, že mi bylo pět nebo šest), takže to mi opravdu nemohlo neutkvět v paměti.

Jak vás ovlivnili vaši učitelé?
Moje úplně první učitelka na flétnu byla Denisa Hejtmanská, která je skvělá všestranná muzikantka a hodiny s ní probíhaly vždy zábavnou formou a nikdy jsem neměla pocit, že by pro mě bylo povinností na flétnu chodit, ale brala jsem to opravdu jako koníček, který chci dělat. U výuky klarinetu to bylo pestré, tenkrát se mi během pár let vystřídali tři učitelé, Eva Malínková, David Serbousek a František Uhlík, ke kterému jsem chodila nejdéle. Každý mě o něco obohatil, avšak nejvíce toho můžu říct k panu Uhlíkovi, protože nejen, že jsem s ním strávila nejvíce času, ale zažil se mnou pubertu, různé hrací krize, kdy to opravdu nešlo, ale zároveň i přípravu na konzervatoř, kdy jsem začínala tušit, že se budu chtít hudbě do budoucna plně věnovat. Přiznám se, že jsem měla z pana Uhlíka vždy respekt, ale dokázal mě tak namotivovat, že jsem to tenkrát sama nechápala. Připravil mě na konzervatoř nejen po hráčské stránce, ale předem mě psychicky připravoval na umělecký život jako takový a prokládal výuku různými příhodami z muzikantského prostředí, což mě ještě víc nalákalo. Vzpomínám na to moc ráda.

Momentálně studuji na konzervatoři u pana profesora Milana Poláka, bez kterého si svoje studium neumím představit. Díky němu mohu hudbu vnímat daleko víc do hloubky a zážitky z koncertů, ať už z pohledu interpreta nebo posluchače, jsou pro mě daleko silnější než dříve. Těžko se to popisuje, ale neumím si představit, jak bych hudbu vnímala, kdybych jeho školou neprošla. Krom toho mě naučil mít z hudby opravdovou radost a ne stres, nebát se zkoušet i to, z čeho má člověk strach, a sbírat zkušenosti, kde se dá. Jsem mu za to neskutečně vděčná a nikdy by mě jeho výuka neomrzela, jak ze studijního, tak i z lidského hlediska.

Od roku 2021 studuji na JAMU u pana doc. Víta Spilky, který mě taktéž obohacuje každý měsíc o nové informace, poznávám hudbu zase z pohledu jiného skvělého muzikanta, dostávám od něj jiné užitečné rady, se kterými mohu dále pracovat, moc si jich vážím a těším se na další roky s oběma profesory.

Jakých soutěží jste se zúčastnila a které pro vás měly zásadní přínos?
Na základní umělecké škole jsem se soutěžím spíše vyhýbala. Byly pro mě jen obrovským stresem, neviděla jsem na nich nic pozitivního a bohužel na ně mám převážně špatné vzpomínky. Na konzervatoři se to ve mě úplně zlomilo a začala jsem na soutěže chodit ráda. Člověk má motivaci pracovat na skladbách opravdu co nejdetailněji, setká se s přáteli, se kterými má možnost se vidět jen výjimečně a podívá se na nová místa, seznámí se s novými muzikanty… Snažím se úplně přehlížet jakoukoliv rivalitu, protože to je jedna z věcí, která mě přece jenom od soutěží trochu odrazuje. Ale myslím, že se na tom dá najít i to hezké a užitečné a člověk tím získá spoustu zkušeností. Na konzervatoři jsem se zúčastnila poměrně mnoha soutěží, ať už národních nebo zahraničních, a mohu říct, že každá z nich mě něčím obohatila a každý malý úspěch mě dělal šťastnější. Momentálně už mě baví více koncertovat, ať už sólově, v orchestrech nebo v komorních souborech, ale i tak se jednou za čas nějaké soutěže ráda zúčastním.

Jaký je váš největší úspěch?
Mám radost z každého malého úspěchu, ale za úplně ten největší považuji to, že jsem před šesti lety vůbec byla přijata na konzervatoř, protože to pro mě bylo do té doby něco nepředstavitelného, ale čeho si vážím ještě více, je ta neustálá radost z hudby, láska k hudbě a to, že mě hudba baví čím dál více. Bude pro mě největším úspěchem, když mě tenhle pocit nikdy neopustí.

Koho považujete za svůj profesní vzor?
Profesních vzorů mám mnoho, téměř každý výborný muzikant mě něčím inspiruje, a jedním z nich je určitě můj pan profesor Polák, který je pro mě obrovskou inspirací jak po hudební, tak i lidské stránce. Co se týče zahraničních umělců, jmenovala bych například klarinetistu Paola Beltraminiho a jeho neskutečnou pracovitost, klarinetistku Sharon Kam a její osobitou interpretaci nebo Françoise Bendu a jeho muzikálnost a pohodovou povahu, kterou jsem poznala na jeho masterclassech.

Jaký je váš profesní cíl?
Chtěla bych být schopná zahrát cokoliv kdekoliv pro kohokoliv a mít z toho vždy maximální radost.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Nejradši hraji od každého něco. Naplňuje mě jak sólová, tak i komorní a orchestrální hra a co se týče historického hudebního období, baví mě přelom 19. a 20. století, i 20. století celkově. Ale vždy jsem spokojená, když to mohu proložit i klasicismem nebo čistým romantismem. Rozhodně není nic, co by mě nelákalo.

Jakou hudbu ráda posloucháte?
Tak jako ráda hraji od každého něco, tak i poslouchám různé žánry. Kromě klasiky zbožňuji jazz, funk a soul a často poslouchám i české interprety provozující alternativní hudbu.

Máte nějaké mimohudební koníčky?

Miluji dobrou kávu a kavárny obecně, takže když mám chvilku, vím, kam zamířit. A i když „nemám chvilku“, tak i káva s sebou mi dokáže naprosto zlepšit náladu, a i když někam spěchám, kávu vždycky nějak zázračně stihnu. Krom toho ráda cestuji a trávím čas jen tak s rodinou.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Užitý koncert, možnost sdílet radost z hudby s přáteli a vidět tu jiskřičku v očích muzikantů nebo posluchačů. Pořád mě nepřestává fascinovat, jak moc záhadnou sílu v sobě hudba má.

Jaké je vaše největší přání?
Je to asi klišé, ale přála bych si, aby se k sobě lidé chovali hezky, měli se rádi a neměli potřebu jeden druhému ubližovat. Tak bude na světě krásně.

Slovo profesora Milana Poláka:
Natálie Hrdová patří mezi nejlepší studenty Pražské konzervatoře a HF Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Její mimořádné hudební nadání se projevovalo již v 1. ročníku Pražské konzervatoře a velmi brzy se dostala na tak vysokou hráčskou úroveň, že se mohla úspěšně zúčastňovat interpretačních soutěží. Mezi její největší úspěchy patří 1. cena a titul absolutního vítěze na soutěži Pardubické dechy, 1. cena na soutěži OPUS v Polsku, 1. cena na soutěži Constantine Great v Srbsku, čestné uznání na soutěži Silverstein Contest v USA a 2. cena na Medici International Music Competition ve Velké Británii.

Svůj krásný kultivovaný zvuk, virtuózní techniku a vyzralý hudební projev letos Natálie předvedla na sólových koncertech, kde zahrála skladby L. Spohra a C. M. von Webera za doprovodu Pražské komorní filharmonie a Symfonického orchestru Pražské konzervatoře. Oba koncerty zvládla skvěle a obecenstvo ji odměnilo bouřlivý potleskem.

Přestože Natálie v tomto školním roce na Pražské konzervatoři absolvuje a končí studium, naše spolupráce bude pokračovat na HF JAMU. Doufám, že se jí bude i nadále dařit na soutěžích a držím ji palce, aby uspěla na některém z konkurzů do orchestrů, které ji v budoucnu čekají.

Natálie Hrdová se narodila roku 2002. Od roku 2017 je studentkou Pražské konzervatoře pod vedením pana profesora Milana Poláka. (přečtěte si více…)