Mohl byste se našim čtenářům blíže představit?
Jmenuji se Tobiáš Balkovský, bude mi brzo 16 let a na Pražské konzervatoři studuji prvním rokem violoncello. Jsem kluk z vesnice, hraji fotbal, florbal, žijeme v domku u lesa, máme psa, slepice, do školy jezdím vlakem. Chodil jsem do vesnické základní školy a do ZUŠ v Řevnicích. Bez violoncella na zádech bych splynul s davem. Cello je moje poznávací znamení. Když jdu bez něj, cítím se divně.
Jaké bylo vaše dětství s hudbou? Byla přirozenou součástí vašeho domova, nebo jste si k ní našel cestu sám?
Ano, byla. Táta hrál doma na kytaru, na klavír, na perkuse, ale nepocházím z takové té klasické hudební rodiny, kde se hudba dědí po generace. Máma na nic nehraje, ale má klasickou hudbu moc ráda. Hodně mě i moje sourozence v hudbě podporovala, zavedla nás do zušky a dohlížela, abychom cvičili. Mám ještě sestru Terezii, která studovala příčnou flétnu na Ježkově konzervatoři, a bratra Alexe, který je také na Ježkově konzervatoři na elektrické kytaře. Nakonec jsme se tedy všichni tři vydali hudební cestou, i když sestra teď nastupuje na scenáristiku na FAMU.
Jaké byly vaše hudební začátky? Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že hudba nebude jen koníček, ale životní cesta?
Pamatuji si, že se mi už od začátku líbily smyčcové nástroje. Možná i proto, že doma žádný nebyl, bylo to něco neznámého, a asi právě proto mě to lákalo. Přemýšlel jsem o houslích nebo violoncellu, protože máma mívala při práci na druhém monitoru puštěný YouTube s videi klasických koncertů. Tam mě zaujalo violoncello, že mělo zvuk tak akorát posazený, ani vysoko, ani nízko. Přesně si pamatuji, jak jsem pak zkoušel tahat klackem přes struny tátovy kytary, kterou jsem si opřel o zem. Aby hudba byla moje životní cesta, jsem si přál tak nějak od začátku. Nevzpomínám si na jeden konkrétní okamžik, spíš to vyplynulo samo.
Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Můj první pan učitel, Marek Novák, tehdy učil na Zbraslavi a na violoncello tam přijímali až od sedmi let. Máma mu ale napsala, jestli bychom si na ten rok, než mi bude sedm, mohli nějaké to malé cello aspoň půjčit, že mám chuť hrát a že rok čekat asi nevydržím. Marek tehdy navrhl, ať k němu přijdu na takové neoficiální talentové zkoušky, večer po všech jeho žácích, že by mě zatím možná učil soukromě. Tehdy mi tam ukázal několik nástrojů – od malých cellíček až po to jeho krásné velké, tak pěkně o celle mluvil, že jeho tón je nejbližší lidskému hlasu ze všech nástrojů, a pak mi zahrál Preludium od Bacha – a tím jsem měl jasno. Řekl jsem, že ano, že chci hrát na cello. Dali jsme si ruku na to, že mě naučí hrát, a já mu tehdy slíbil, že budu cvičit (smích).
Jaké bylo vaše první setkání s Pražskou konzervatoří?
O Pražské konzervatoři jsem věděl už několik let před tím, než jsem se tam hlásil. Můj druhý pan učitel, Tomáš Strašil, ke kterému jsem jezdil od jedenácti let na kurzy do Soběslavi, na Pražské konzervatoři učí, a tak jsem jasně směřoval k tomu, že na této škole chci studovat. Poprvé jsem tam šel na den otevřených dveří v 8. třídě. To bylo moje první setkání.
Co je podle vás na studiu hudby nejtěžší – a co naopak nejkrásnější?
No nejtěžší je asi jít cvičit, když ostatní jdou do hospody (smích). A nejkrásnější je, že vaši spolužáci mají stejný zájem. Chápou hudební vtípky, vždycky si máte o čem povídat.
Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti? Vzpomenete si na osobnost, která vás během studia nejvíce ovlivnila – a čím?
Na Pražské konzervatoři mě učí pan profesor Tomáš Strašil a já jsem si moc přál právě u něj studovat. Chodil jsem k němu během roku sem tam na konzultace už i na ZUŠ. Jeho hodiny jsou vtipné, krásně umí o hraní vyprávět, ale přitom toho i hodně stihneme. Baví mě, že se mě vždycky ptá, co bych chtěl hrát. Já mám totiž stále v hlavě spoustu věcí, na které se těším, až je budeme dělat. Velmi taky oceňuji, když mi problémové místo ve skladbě zahraje a já najednou slyším tu krásu, kterou do toho dá. Pokud bych měl jmenovat člověka, který mě ovlivnil nejvíc, tak to jsou právě oba moji učitelé. Vážím si jich, protože jsou oba velmi inspirativní muzikanti i skvělí lidé.
Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Několikrát jsem byl na Vychytilově soutěži, kterou mám rád, v Poličce na přehlídce Bohuslava Martinů, na Mahlerově violoncellové soutěži, na soutěžích ZUŠ, hodně rád vzpomínám na Heranovu violoncellovou soutěž. Minulý rok se mi tam podařilo stát se jejím laureátem a toho si velmi cením. Byl to krásný pocit, protože na Herance byla vždycky skvělá atmosféra. No a nyní je přede mnou moje dosud největší výzva. Postoupil jsem do finále 60. ročníku soutěže Concertino Praga a v září budu hrát na finálovém koncertě v Rudolfinu. Hrát ve Dvořákově síni byl vždycky můj sen, splnil jsem si ho sice už i na projektu Žáci ZUŠ hrají s Českou filharmonií, ale toto bude sólové vystoupení. Cítím obrovský respekt, ale současně se i moc těším.
Když připravujete nový program, jak začínáte? Od not, od příběhu, od emocí?
Když se začínám učit novou skladbu, tak si nejdřív poslechnu různá provedení od mých oblíbených cellistů a přemýšlím, co se mi u nich líbí a co bych v tom místě zahrál já. Pak si s mým panem profesorem probereme smyky, prstoklady a postupně pracujeme na jednotlivých částech skladby. Pan profesor Strašil umí krásně vyprávět, tak se dostane i na příběhy, jak skladba vznikla, nebo k různým zajímavostem. Taky se pokaždé těším na první korepetici, s klavírem to je vždycky lepší než sám. Proto jsem také vděčný oběma paním klavíristkám. S Pavlou Novákovou jsem hrál celých devět let u Marka a nyní hraji s paní Silvií Ježkovou. Obě jsou úžasné.
Jaký máte vztah k současné hudbě? Hledáte i nové skladatele, nebo se držíte klasického repertoáru?
Zatím se držím klasického repertoáru, protože jsem ještě hodně důležitých a krásných děl nehrál. Ale začínám se zajímat i o současné skladby klasické hudby. Mám třeba moc rád Friedricha Guldu a jeho Koncert pro violoncello a dechový orchestr z roku 1980.
Jaký je váš profesní vzor, kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Moc rád bych byl jednou v budoucnu členem České filharmonie. Ale k tomu bych chtěl mít trio nebo kvarteto a samozřejmě bych se rád věnoval také sólovému hraní. Krásné je i učit nebo víc vidět „do nástroje“, takže i houslařství je zajímavé.
Co vás dokáže na pódiu nejvíc potěšit? A co vás naopak dokáže rozhodit? Máte nějaký rituál před koncertem?
Na koncertě mi asi největší radost udělá, když se moje hraní líbí lidem a současně i já mám pocit, že jsem to zahrál, jak nejlépe umím. Během hraní mám rád klid v sále, to asi každý muzikant, protože hluk dokáže asi nejvíc rozhodit. Proto můj pan profesor někdy na přehrávkách před důležitým koncertem házel židlemi. Mým rituálem je rozhýbat si prsty, protáhnout se a na pódium si beru svůj malý talisman. Je to medvídek, kterého jsem vyhrál na plese v tombole.
Který skladatel nebo hudební období vás momentálně nejvíc fascinuje – a čím?
Miluji Antonína Dvořáka a jeho Violoncellový koncert h moll. To je pro mě naprosto nejdůležitější dílo pro cello. Na tenhle koncert se moc těším. Zatím jsem hrál Dvořákovo Rondo a Klid, v orchestru některé Slovanské tance, ale tenhle koncert, to je pro mě vrchol. Takže jako hudební období mám nejraději romantismus.
Jaký druh hudby posloucháte nebo provozujete jen „pro sebe“? Jak vypadá váš den, když zrovna nehrajete, jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Když mám volný den, tak není nic, co bych dělal raději, než být se svou přítelkyní. Pak jako asi každý kluk trochu sportuji nebo se rád někdy odreaguji třeba na bowlingu.
Sledujete i jiné druhy umění – třeba film, literaturu, výtvarné umění? Ovlivňuje vás to při hraní?
Mám rád filmy, obzvlášť romantické komedie, které mě někdy inspirují k tomu, abych si z nich vzal něco krásného a přetvořil to do hudby. Z výtvarného umění mám nejraději úžasně ztvárněný život zvířat v divočině, který kreslí můj děda Ladislav Kuklík. To mě vždycky dokáže ohromit.
Existuje projekt nebo místo, kde byste si jednou chtěl zahrát?
Mým snem bylo a je pražské Rudolfinum.
Slovo pedagoga Tomáše Strašila:
Tobiáše Balkovského znám již asi čtyři roky, je to úspěšný mladý violoncellista s nepřehlédnutelným nadáním, jehož umění bylo již odměněno množstvím ocenění v národních i mezinárodních soutěžích. Jeho čerstvým úspěchem je postup do finále soutěže Concertino Praga, kde v silné konkurenci uspěl, získal jednu z mimořádných cen a byl vybrán pro finále s orchestrem.
Po počátečním setkávání na letních kurzech Setkání s hudbou v Soběslavi a občasných příležitostných konzultacích jsme již tento školní rok strávili pilnou prací v mé třídě na Pražské konzervatoři, která přinesla první cenu na Vychytilově mezinárodní soutěži i úspěch na Concertinu.
Je ale správné dodat, že Tobiáš nastoupil na tuto školu již ověnčen mnohými cenami, které získal pod vedením svého skvělého učitele Marka Nováka, violoncellisty České filharmonie. Tobiáš pracuje konzistentně a cílevědomě rozšiřuje svůj repertoár, jeho talent, píle a láska k hudbě jsou naprosto mimořádné. Jeho hra podle mého názoru již nyní vyhovuje i nárokům vysokoškolského studia. Práce s takovým studentem je veliká pedagogická radost, ale také zodpovědnost.
Tobiáš Balkovský se narodil v létě roku 2010 a na violoncello začal hrát v šesti letech pod vedením violoncellisty Marka Nováka, člena České filharmonie. (Přečtěte si více…)
