Seznamte se: Vojtěch Podroužek

Kdy jste se narodil a odkud pocházíte?
Narodil jsem se v roce 1990 v Českém Krumlově, vyrůstal jsem však v Českých Budějovicích, odkud pochází i má rodina.

Má vaše rodina nějaký vztah k hudbě?
S hudbou máme u nás doma co do činění úplně všichni. Oba rodiče, ačkoli sami profesionální hudebníci nejsou, navštěvovali jako děti základní uměleckou školu a chodili do pěveckého sboru. Vztah k hudbě mají dodnes, po revoluci založili komorní soubor Cantus Firmus, v současnosti se již několik let pravidelně účastní Mezinárodní letní školy staré hudby ve Valticích, kde zpívají ve sboru. Ve svém volném čase během roku pořádají koncerty v Jihočeské vědecké knihovně a koncerty v rámci festivalu Hudba na soutoku v Českých Budějovicích. Můj mladší bratr se věnuje hře na kytaru, kterou vyučuje na dvou základních uměleckých školách. Nejmladší bratr studuje hru na housle.

Jak jste se začal hudebně rozvíjet?
Když rodiče zjistili, že mám hudební nadání, rozhodli se, že budu chodit soukromě na hodiny hry na zobcovou flétnu a na klavír. Začátky byly občas komické, jako malý jsem prý jednou své učitelce po několika minutách hraní oznámil, že mě to už nebaví, sbalil si flétnu a řekl, že už půjdu. I přesto jsem však po týdnu přišel znovu na další hodinu. Později se mě rodiče zeptali, zda bych nechtěl hrát na hoboj. Líbil se jim jeho zvuk a zároveň hledali hudební nástroj, který není úplně obvyklý. Mě se ten nápad docela zamlouval, a tak mě přihlásili na základní uměleckou školu. V Českých Budějovicích však v žádné škole tento nástroj nepůjčovali, a proto jsem dojížděl do školy v Českém Krumlově, kde jsem pokračoval také ve hře na klavír a chodil do pěveckého sboru.

Proč jste si nakonec vybral právě skladbu?
Pro studium skladby jsem se rozhodl relativně pozdě, v době, kdy jsem končil svá studia hry na hoboj na vysoké škole. Vždy mě bavilo hrát na klavír, aranžovat a pracovat s partiturou, což mě právě ke skladbě nakonec přivedlo. Moje první kompozice vznikla v létě roku 2015, byla to taková drobná, vtipná skladba pro hoboj, housle, violu a violoncello inspirovaná Orientem a jazzem.

Vzpomněl byste si na své první veřejné vystoupení?
Na úplně první vystoupení si nepamatuji, muselo to být se zobcovou flétnou. Mám vzpomínky na koncerty žáků Základní umělecké školy v Českém Krumlově, tou dobou jsem hrál už na hoboj. Vybavuji si některé skladby a také dueta, která jsem hrál se starší hobojistkou z naší třídy, máme i několik společných fotek z koncertů, třeba z Maškarního sálu českokrumlovského zámku.

Jak vás ovlivnili vaši učitelé?
V oboru skladba jsem měl a stále ještě mám zatím jediného učitele, pana profesora Eduarda Doušu. Ten mě také připravoval k přijímacím zkouškám na Pražskou konzervatoř, kam jsem nastoupil v roce 2018 do druhého ročníku. S panem profesorem Doušou se znám již dlouho, poprvé jsme se potkali na konzervatoři během mého studia hry na hoboj, později jsem navštěvoval jeho přednášky na katedře hudební vědy na FF UK v Praze. Již dopředu jsem věděl, že bych rád studoval v jeho třídě, jeho styl výuky mi vyhovoval a blízká je mi i jeho vlastní autorská tvorba. Na našich společných hodinách se snažíme pro konkrétní skladbu hledat vždy to nejlepší řešení, ať už jde o stavbu či charakter věty, kompoziční techniku nebo instrumentaci. Jeho zkušenosti jsou pro mě velmi cenné, vážím si také volnosti, kterou svým studentům při komponování dává.

Jakých soutěží jste se zúčastnil a které pro vás měly zásadní přínos?
Jako skladatel jsem se několikrát účastnil Mezinárodní skladatelské soutěže Opus ignotum, která je zaměřena na skladby pro pěvecké sbory. Na základě ocenění mého středoškolského sboru Vynálezy vyšla stejnojmenná skladba v roce 2021 tiskem. Velmi si vážím také uvedení mého melodramu na koncertě vybraných skladeb přihlášených do Mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v kompozici melodramů 2021. Takováto prezentace je dozajista přínosem pro každého skladatele, který se tak dostává do širšího povědomí veřejnosti.

Jaký je váš největší úspěch?
Kromě již zmíněného ocenění se mi v roce 2019 naskytla příležitost pořízení zvukového snímku mé skladby Imprese pro anglický roh a harfu v nahrávacím studiu Českého rozhlasu Ostrava. Vznikl tak záznam díla, který byl ještě téhož roku vysílán na stanici Český rozhlas Vltava v pořadu Soudobá hudba. Velmi mě potěšil i výsledek konkurzu o absolutorium s orchestrem na Pražské konzervatoři, na základě kterého uvedu 4. května letošního roku v koncertním sále školy v premiéře svou absolventskou skladbu Concerto brevis pro hoboj a komorní orchestr za doprovodu Karlovarského symfonického orchestru pod taktovkou Miriam Němcové.

Koho považujete za svůj profesní vzor?
Stylově mám velmi blízko k francouzské hudbě 20. století. Je to dáno do určité míry i tím, že jsem hobojista a zajímám se o francouzskou kulturu jako takovou. Neomezuji se však pouze na francouzské autory, mezi mé oblíbené skladatele 20. století patří například Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Arthur Honegger, Dmitrij Šostakovič či Olivier Messiaen a další. Za svůj profesní vzor bych označil dva soudobé komponující instrumentalisty, kterými jsou Heinz Holliger a Gilles Silvestrini.

Jaký je váš profesní cíl?
V nadcházejících měsících se chystám napsat komorní operu na téma umělecké inspirace obecně. Na libretu se již pracuje, jeho autorka si klade otázku, kde se u umělců bere a odkud k nim inspirace přichází. Je to tak trochu filozofické téma, ústřední postavou je hudební skladatel, který hledá inspiraci pro svou skladbu, nejedná se však o autobiografii, takovému spojení bych se bránil. Pokud se nám tento nelehký úkol podaří, rád bych se v budoucnu věnoval komorní instrumentální tvorbě, přemýšlím i o nějaké rozsáhlejší symfonické skladbě. Nerad bych však upřednostňoval skládání na úkor hraní na hoboj, takže půjde o to, jak skloubit obojí dohromady.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Co se vážné hudby týče, nebráním se žádnému slohovému období, pokud jde o kvalitní a zajímavá díla. Mou profesí je hra na hoboj v komorní filharmonii, kde se setkávám jak s hudbou starší, tak i současnou psanou v nejrůznějším nástrojovém obsazení, od skladeb pro malé komorní ansámbly, přes skladby pro komorní, výjimečně i symfonický orchestr. Spolupracujeme také s operními sólisty či sbory. Líbí se mi pestrost repertoáru, který filharmonie svým posluchačům nabízí. Mým snem je naučit se hrát jazz na klavír.

Jakou hudbu rád posloucháte?
V poslední době rád poslouchám hudbu interpretovanou na kopie dobových nástrojů, ať už se jedná o Händela, Mozarta nebo třeba Debussyho. Zvuk těchto nástrojů je totiž ve srovnání s těmi dnešními jiný. Taková hudba mě vždy nabije zvláštní energií. Rád poslouchám také jazz, často navštěvuji i živé koncerty. Mezi mé oblíbené interprety patří třeba Oscar Peterson, Miles Davis, Bill Evans, Chet Baker, Dianne Reeves nebo Diana Krall.

Máte nějaké mimohudební koníčky?
Zajímám se o film, divadlo a literaturu, ve volném čase rád cestuji a chodím na výlety do přírody.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Čas strávený s přáteli nebo dobrý pocit po povedeném koncertě.

Jaké je vaše největší přání?
Aby mé zaměstnání zůstalo i nadále mým koníčkem.

Slovo profesora Eduarda Douši:
Kolega Podroužek je všestranný hudební umělec v oblasti interpretační i tvůrčí a spolupráci s ním nelze vnímat na principu rovnice učitel a žák. Pojímám naši spolupráci jako starší kolega, který dle potřeby přispěje při společných konzultacích radou, doporučením, podnětem, jak konkrétní místo v partituře řešit. Moc se těším na premiéru jeho Koncertu pro hoboj a orchestr, kde autor bude hrát sólový part, která se kvapem blíží. Myslím, že Podroužkova hudební řeč se postupně konstituovala do soudobé dikce, ale velmi přirozené, srozumitelné a komunikativní. A to považuji za velký vklad pro jeho skladatelskou budoucnost.

Vojtěch Podroužek absolvoval studia hry na hoboj na Pražské konzervatoři a Fakultě umění Ostravské univerzity se dvěma semestry na konzervatoři v Utrechtu, kde navštěvoval také hodiny hry na barokní hoboj. (přečtěte si více…)