Show Anny Netrebko

Ve zcela zaplněné Smetanově síni Obecního domu uvedla jedna z největších pěveckých hvězd současnosti Anna Netrebko 15. listopadu 2018 recitál, ve kterém pouze s doprovodem klavíristy Malcolma Martineau a dvěma dalšími hosty představila svůj nový koncertní program.
Anna Netrebko a Malcolm Martineau (foto Petr Dyrc / Nachtigall Artists)

Není mnoho sólistek, které by si mohly dovolit takový hudební pel-mel. Anna Netrebko. v recitálu zkombinovala různé žánry – písně, operní árie, ba i dueta –, a nahromadila různé styly, národnosti i jazyky. Dominovala ruská hudba – romantiky Nikolaje Rimského Korsakova a Petra Iljiče Čajkovského doplnil Sergej Rachmaninov. Francouze zastupoval Jacques Offenbach a trojice vrstevníků Claude Debussy, Gustav Charpantier a Gabriel Fauré. Z Italů se dostalo na Ruggera Leoncavalla a v přídavku na Luigiho Arditiho. Němce reprezentoval písňový velikán Richard Strauss, Brity Frank Bridge a americké skladatele Douglas Moore. Netrebko zařadila do programu i Antonína Dvořáka.

Tmelící linií takto hudebně různorodého koncertu se stala témata: První část vyplnila milostná a přírodní lyrika, druhou, zádumčivější, motivy večera, noci s hvězdnou oblohou a sny.

Koncert začal erupcí rozjásaných pocitů – voňavé šeříky a orosená tráva při hledání vzácného štěstí, rozkvetlá třešeň, která zpívá o lásce beze slov, pestrá louka se starou sosnou jako zdroj klidu (Rachmaninovovy písně Šeřík, Před mým domem, Je tu dobře). V písní Rimského-Korsakova  Zvoní zpěv skřivánka nejen jeho podmanivý hlas, ale jarní květy lámaly smutek a rozjasnily srdce. Píseň Zítra Richarda Strausse, ve které se v emotivně zahraném sólu k Netrebko přidal houslista Giovanni Andrea Zanon, otevřela lyričtější zasněné nálady šťastného mlčení, zatímco Debussyho Slzy mi padly do srdce na text Paula Verlaina byly prodchnuty melancholií pláče a smutku. Jako Charpentierova Luisa pak Netrebko stupňovala okouzlení z prvního dne lásky, nádhery života a štěstí hrdinky této opery. Jarní náladu vrátila Čajkovského píseň Bylo to na jaře v ambivalenci štěstí a slz a jeho apoteózu lásky v písni Pověz, o čem v stínu větví sní slavíček, dívka nebo unavený muž vystřídal muzikálový sound „prskavky“ Franka Bridge Šťastný dni, neodcházej. První část pak uzavřelo Leoncavallo Ráno s vizí zrození lásky.

Giovanni Andrea Zanon, Malcom Martineau, Anna Netrebko (foto Petr Dyrc / Nachtigall Artists)

„Večerní“ část programu s uhasínajícími paprsky, hvězdami a bezesnými nocemi (Čajkovského sladkobolný duet Už je večer Lízy a Pavlíny v Pikové dámě a píseň Noci bláhové vedle Rimského-Korsakova Letící oblaka na obloze řídnou) naplnil Richard Strauss stíny noci, ukolébavkou i veselým zastaveníčkem. Nad Dvořákovou písní Když mne stará matka z jeho vrcholného cyklu Cigánské melodie Netrebko vyklenula nádherné legato, Offenbachova barkarola v duetu Giulietty a Nicklausse se houpala v sladkém opojení noci, zazářilo i zlato v árii Douglase Moorea z jedné z nejpopulárnějších amerických oper The Ballad of Baby Doe, než závěr koncertu rozjasnila píseň Čajkovského píseň Když vládne den. A v jediném přídavku – Polibku Luigiho Arditiho  – Netrebko předvedla, že stále dokáže zazpívat odlehčené koloratury. V duetech se hlas Netrebko pojil s hlubokým mezzosopránem Zlaty Bulychevy a klavírista Malcom Martineau svým souzněním s Netrebko znovu přesvědčil, proč je tak žádaným partnerem pěvců.

Anna Netrebko stále patří ke světové špičce, jak se o tom můžeme opakovaně přesvědčovat i u nás při z přenosech z Metropolitní opery nebo salcburského festivalu. Netrebko má ovšem hlas, který ani nahrávací, ani reprodukční technika stále ještě nedokáže v úplnosti zprostředkovat. Smetanova síň se zaplnila barevností, plasticitou jejího nyní temnějšího podmanivého sopránu bohatého na alikvóty. Jenže to zdaleka nebyla jediná přednost, kterou Netrebko dostávala publikum do varu. Okouzlovala nádherně znělými pianissimy, přechody dynamiky, oblými liniemi legat. Celkově však koncertu dominoval její styl přednesu a verva plnokrevného výrazu, takže před charismatem Netrebko ustoupily do pozadí stylové nuance jednotlivých skladatelů.

Anna Netrebko, Malcom Martineau (foto Petr Dyrc / Nachtigall Artists)

Recitál byl na hony vzdálený akademicky vážnému přednesu písní. Netrebko z něj udělala show. Opanovala celý prostor jeviště, nezapomínala ani na posluchače na varhanní empoře a prověřila tak akustiku Smetanovy síně, jak se její hlas na různých místech měnil s různými dopady na menší srozumitelnost textu. Show podpořila Netrebko i svými „kostýmy“, když si pro první „květinovou“ část oblékla šaty evokující rozkvetlou louku, zatímco téma druhé, „večerní“ poloviny podtrhla černou róbou se stříbrným leskem. A využívala i rekvizity – v první části kytici bílých květů na závěr rozhodila do prvních řad publika, do večerní části si Netrebko přinesla pouťovou nafukovací stříbrnou hvězdu na provázku a vypustila ji pod strop, Offenbachovu sentimentální barkarolu „ovívala“ vějířem.

Anna Netrebko, Zlata Bulycheva, Malcom Martineau, Giovanni Andrea Zanon (foto Petr Dyrc / Nachtigall Artists)

S touto písňovou show pokračuje Netrebko do Lyrické opery v Chicagu a newyorské Carnegie Hall. Třebaže lze diskutovat o změti zvolené dramaturgie, charakteru recitálu jako show, o dominanci naturelu Netrebko nad stylovými detaily a nad ne zcela perfektní deklamaci, je dobře, že jsme měli možnost se s tímto jejím novým projektem v Praze seznámit a slyšet magický soprán Netrebko živě.

 

Hodnocení 75 %

Reklama

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na