Silná osobnost Marthy Argerich zvedla Rudolfinum ze židlí

Asi nepřekvapí, že bylo beznadějně vyprodáno. Sál ale „nepraskal ve švech“ jenom kvůli množství posluchačů, „natlakován“ byl hlavně díky obrovské energii, která z této jednaosmdesátileté argentinské klavíristky a jejích kolegů – trumpetisty Sergeje Nakariakova, klavíristky Marii Meerovitch a Ukrajinsko-České Sinfonietty pod vedením Radka Baboráka – prýštila z podia. Neutuchající mladistvý elán se snoubil s interpretační vyzrálostí. Co víc si přát.

Martha Argerich je vzácný fenomén v hudebním světě. Koluje o ní mnoho historek, například o tom, za jaké situace vyhrála v roce 1965 slavnou Chopinovu soutěž ve Varšavě, nebo jak o několik let později na téže soutěži odstoupila z poroty, protože nesouhlasila s výsledkem jednoho ze soutěžících. Také se hodně mluví o jejích psychických stavech. Fakt je ovšem to, že se už více než půlstoletí drží na světové špičce mezi klavíristy. Nevyprodává ale sály pouze díky své dávné slávě jako někteří z jejích kolegů. Ona je vážně stále skvělá! Člověku může připadat až biologicky nemožné, že v tomto věku jsou její prsty schopny takové hybnosti, a tak se posluchač ani v náznaku nedostává do trapné situace, jak zhodnotit slavného umělce, na jehož rukou se už však zub času podepsal.

Za úspěch samozřejmě vděčí také vhodně vybranému repertoáru a jejímu celkovému způsobu prezentace na podiu. Martha Argerich už nehraje samostatné recitály. Buď se jedná o výstup s orchestrem jakožto dílčí program koncertu, nebo si k podpoře na podium přizve své hudební kolegy. Dnešní koncert byl o to netradičnější, že se jednalo v podstatě o spojení obou variant. Ale tím nevšednosti nekončí. Vyslechli jsme úpravy pro křídlovku, hru na dva klavíry i sólový výstup se smyčcovým orchestrem. Přesto program nepůsobil rozkouskovaně, coby silné pojítko pravděpodobně zafungovala silná osobnost Marthy Argerich.

Ta se hned v úvodu představila s misionářem užívání křídlovky na koncertních pódiích ve smyslu sólového nástroje, Sergejem Nakariakovem, v jehož úpravě pro tento nástroj zaznělo sedm Beethovenových Variací na duet „Bei Männern, welche Liebe fühlen“ a Schumannovy Fantastické kusy op. 73. Slyšet křídlovku je vskutku zážitek. Tento nástroj totiž se svou specifickou a pro žestě netypickou měkkostí dokáže vykouzlit opravdu originální zvukovost jinak již známým skladbám. A Nakariakov ovládá svůj nástroj zcela mistrně.

Popravdě řečeno jsem na koncert šla s velkou zvědavostí, jak ve svých aranžích zohlední hratelnost některých technických jevů (například velkou „běhavost“ některých částí nebo záležitosti rozsahu), které jsou přizpůsobeny nástroji, pro který byla skladba původně určena (to je violoncello a klarinet). Říkala jsem si, že původní zápis přece nemůže křídlovka zvládnout! Ale zvládla – bravurně a virtuózně. Přesto by však posluchač mohl namítnout, že skladatelova původní volba nástroje skladbám sluší přece jen víc: křídlovka (i přes její mistrné vedení) není schopna vykouzlit natolik zpěvný tón v ladných a táhlých melancholických melodiích, není přirozeně tak pohyblivá jako violoncello nebo klarinet a v některých polohách se za klavírem dynamicky ztrácí, což se poté v celkovém vyznění samozřejmě promítá. Například Schumann nebyl tak romanticky rozervaný, jak jsme u této skladby zvyklí (a to i v interpretaci Argerich s mnohými violoncellisty). Byl ale originální a zvukově neobvyklý.

Nakariakov si byli s Argerich vyrovnanými a podporujícími se partnery (společně dokázali vytvořit například nádherně jemná „pianka“), přesto však byla Argerich za svým kolegou poněkud upozaděna. Větší pozornosti (i když i zde zastávala roli „pouze“ druhého klavíru) se jí dostalo u Mozartovy Sonáty D dur pro dva klavíry, kterou tentokrát provedla s klavíristkou Mariou Meerovitch. Píšu „tentokrát“, protože tento kus má Argerich ve svém repertoáru už hodně dlouho a hrála ho nesčetněkrát s různými klavírními kolegy.

Je však až neskutečné, že ji jeho hra pokaždé baví. Nebo to tak aspoň vypadá, protože každá interpretace vždy působí nově a svěže a dokáže do ní dát neuvěřitelné množství energie a zápalu. To všechno s podtextem „tady a teď“. Nebojí se riskovat a jít až na hranu hratelnosti. Často tento kus provádí – zvlášť s mladšími kolegy – ve velice rychlých tempech, která ale nejsou samoúčelná, nýbrž dodávají provedení jiskru a kýžené napětí.

Tak tomu bylo i dnes. Obě klavíristky jsou výborně sehrané, a to nejen ve smyslu přesné časové synchronizace, ale také schopnosti na sebe reagovat, ať už z hlediska dynamiky, barvy zvuku nebo zrychlení/zpomalení na delších úsecích. Kdyby posluchač zavřel oči, mohl mít pocit, že hraje pouze jeden člověk. A to vše na opravdu vysoké úrovni technické úrovně hry obou pianistek, která plně respektovala mozartovskou stylovost.

Naprosto odzbrojující byly technické pasáže interpretované jemným zvukem, který zároveň zachovával precizní špičku. Druhá věta nepostrádala zpěvnost ani potřebný tah, natolik důležitý k udržení pozornosti posluchače při neustálém opakování. Vysoké tempo rychlých vět nepůsobilo nijak zběsile, ale jako s přehledem zvládnuté. Nebyla to natolik hravá interpretace jako s Barenboimem, ale byla to interpretace dvou velkých osobností, které mají stejný vysoký cíl a jsou schopny k němu společně dojít.

Maria Meerovitch se nám po přestávce představila i sólově, se schumannovským repertoárem. Nejprve to byla známá Arabeska C dur, poté Lisztova čistě klavírní úprava Schumannovy písně Widmung z cyklu Myrthen. Výše naznačené umělecké kvality zde jen potvrdila, hlavně mě zaujal obrovský nadhled, se kterým skladby interpretovala. Ukázala zde precizní jemnou techniku při nízké dynamice (krásně znělé „ševelení“) i schopnost zprostředkovat posluchači Schumannovu ne vždy přímočarou texturu tak, aby se v díle vyznal a mohl ho pochopit. Přese všechny tyto kvality se však nedokážu ubránit pocitu, že by se jí po doznění posledních tónů nedostalo tak burácejícího potlesku, kdyby nevystupovala na koncertě s Marthou Argerich, jejíž už pouhá přítomnost dokázala strhnout diváky k pozitivnímu a nadšenému naladění.

Večer zakončil Koncert č. 1 pro klavír, trubku a smyčcový orchestr c moll Dmitrije Šostakoviče. Ten umožnil Nakariakovo znovuobjevení se na pódiu, přestože tentokrát vyměnil křídlovku za trubku. Hlavní slovo ale v této skladbě má klavír, a tak jsme se dnes naposledy setkaly s hlavní aktérkou dnešního večera. Argerich přistoupila i k Šostakovičovi s nadhledem a dokázala, že i toho má opravdu v krvi. Její uchopení, včetně způsobu úhozu a frázování, podtrhlo stylově surové vyznění skladby, zatímco Ukrajinsko-Česká Sinfonietta v čele s Radkem Baborákem přidala Šostakovičův typický cynismus. Přestože jsem ze začátku měla z orchestru pocit určitého respektu vůči dílu, rychle se nechal strhnout ke společnému tvoření a spolu s Argerich a Nakariakovem s grácií – včetně logicky vystavěných změn metra – dospěl až ke grandióznímu závěru, který byl nakonec zařazen i jako přídavek. Diváci bouřili – právem. Ne kvůli tomu, že mají před sebou významnou osobnost, a tak se přece tleská vstoje, ale díky jedinečnému hudebnímu zážitku těch nejvyšších kvalit.

Beethoven. Schumann, Mozart, Liszt
24. září 2022, 20:00 hodinRudolfinum, Dvořákova síň

Program:
Ludwig van Beethoven: 7 variací na duet „Bei Männern, welche Liebe fühlen“, WoO 46 (úprava pro klavír a křídlovku Sergei Nakariakov)Robert Schumann: Fantastické kusy, op. 73 (úprava pro klavír a křídlovku Sergei Nakariakov)Wofgang Amadeus Mozart: Sonáta D dur pro dva klavíry, K. 448Robert Schumann: Arabeska C dur, op. 18Robert Schumann / Franz Liszt: Widmung, op. 25/1Dmitrij Šostakovič: Koncert č. 1 pro klavír, trubku a smyčcový orchestr c moll, op. 35

Účinkující:
Martha Argerich – klavír
Maria Meerovitch – klavír
Sergei Nakariakov – trubka
Ukrajinsko-Česká Sinfonietta
Radek Baborák – dirigent