Simon Boccanegra a Verdi

redakce, 06.02.2010 1:00

Simon Boccanegra je historickou osobností. Po místních vzpourách v okolí Janova, jejichž důvodem byly špatné hospodářské a neurovnané politické poměry, byla vláda aristokratických rodin ukončena povstáním lidu a do čela svobodného státu byl postaven právě Simon Boccanegra. Byl sice sám šlechtického původu, ale jako odvážný mořeplavec a zkušený i spravedlivý politik bránil vždy zájmy prostého lidu.
Boccanegra vládl v Janově i na území, které k němu patřilo, od září 1339 do prosince 1344, kdy se svého úřadu dobrovolně vzdal. O dvanáct let později, když se Janov ocitl v nové krizi, byl opět zvolen dóžetem. Po sedmi letech zemřel v březnu 1363, několik dnů po velkolepém banketu, který vystrojil na počet krále kyrského. Pověst říká, že byl při této příležitosti svými nepřáteli otráven.
Za své vlády v janovském státě Boccanegra zavedl demokratickou ústavu, zvýšil bojeschopnost armády a loďstva a podrobil své vládě téměř všechna oprávněná místa a zámky na obou březích Riviéry. Boccanegrovo hlavní úsilí patřilo zajištění a obraně míru i zlepšování životních podmínek lidí. Proto také skončil rychle a vítězně dlouhotrvající námořní boje proti Turkům, Maurům i Tatarům.

Antonín Švorc (Simon Boccanegra – ND Praha 1971)

Operu zdaleka nejen o lásce vytvořil Verdi na pozadí těchto historických skutečností. Určitý úsek z Boccanegrova života zpracoval zcela volným, romantickým způsobem španělský dramatik García Gutiérrez, Verdiho současník, který za dobu své služby jako španělský konzul v Janově studoval dějiny města a narazil na zajímavou osobnost Boccanegry. Gutiérrez byl ve své době oblíbeným autorem, Verdi podle jiného jeho dramatu napsal svého Trubadúra. Skladateli proto nebylo za těžko navrhnout svému libretistovi Piavemu, aby pro další operu využil Gutiérrezova dramatu o Boccanegrovi.

Antonie Denygrová (Amelia Grimaldi – ND Praha 1971)

Z historických faktů zůstalo pochopitelně v libretu opery jen málo. Volbu Boccanegrovu, který je v opeře příslušníkem lidu a nikoli šlechticem, připomíná první obraz. Pak zasahuje dějinná skutečnost ještě jednou do děje, a to ve třetím obraze, kdy dóže Boccanegra předkládá radě města k řešení spor s Benátkami a uvádí, že velký italský básník Petrarca se obrátil zvláštními listy na dóžete janovského i dóžete benátského s výzvou, aby “ukončili spor bratrských republik, které jsou syny téže matky Itálie”.

Eva Zikmundová (Amelia Grimaldi – ND Praha 1971)

Naposledy zmíněná scéna byla do opery vsunuta později na zvláštní přání Verdiho, jenž se předtím sám jako politik a umělec zúčastnil sjednocování a osvobozování Itálie, a jemuž jednota státu až do smrti ležela stále na srdci.

Eduard Haken a Jindřich Jindrák (Jacopo Fiesco a Simon Boccanegra – ND Praha 1971)

Samotný začátek Verdiho opery je o nešťastném vztahu mladého Boccanegry k dceři šlechtice Fiesca, jenž jí brání ve sňatku s tímto mužem z lidu. O pětadvacet let později pak nachází Boccanegra, nyní již dóže janovský, svou pohřešovanou nemanželskou dceru. Maria, žijící pod jménem Amelia Grimaldi, je sama milována jak Boccanegrovým kancléřem, tak mladým šlechticem Gabrielem, jehož náklonnost dívka opětuje. Následuje pokus o únos Boccanegrovy dcery, soud nad spiklenci, kancléřova msta na vládci a pokus o atentát na Boccanegru, jehož chce Gabriele usmrtit, protože ho omylem považuje za svého soka v lásce.

Zdeněk Švehla, Jindřich Jindrák a Marcela Machotková (Gabriele Adorno, Simon Boccanegra a Amelia Grimaldi – ND Praha 1971)

Nakonec však láska vítězí – starý Fiesco se smiřuje se svou vnučkou a jejím otcem, Boccanegra odpouští atentátníkovi a dává mu dceru za ženu. Sám pak ale umírá na zhoubné následky jedu, který mu jeho uražený kancléř nasypal do vína.

Teodor Šrubař (Simon Boccanegra – ND Praha 1971)

Příběh zaujal Verdiho natolik, že volil v té době dost neobvyklý postup při jeho zpracování. Především ve druhé, přepracované verzi Simona Boccanegry (první provedení roku 1857 v benátském La Fenice se nesetkalo s úspěchem) jsou árie, duety i ansámblové scény začleňovány do celkového hudebního proudu, přechody od arióza k recitativu jsou plynulé. Verdi se při tom hodně věnuje hudebnímu líčení pozitivních i negativních duševních pohnutek, v druhé verzi také více propracovává part Amelie a zbavuje jej řady virtuózních ozdob. Zajímavá a pro Verdiho nezvyklá je také inspirace přírodou, stejně jako i začlenění mluveného slova do sborové scény. Ostřejší rysy dává Verdi v přepracované verzi také kancléři Paolovi, zcela nově koncipuje třetí obraz. Teprve provedení druhé verze Simona Boccanegry roku 1881 v milánské La Scale se setkává s úspěchem. I tak ale dílo patří k méně hraným Verdiho operám.