Simon Boccanegra v Národním divadle

  1. 1
  2. 2

Simon Boccanegra v Národním divadle – další stopa toho nešťastného bývalého šéfa „spojených“ pražských operních souborů Roka Rappla (Rocca), kterého si vybral ještě nešťastnější bývalý ředitel Národního divadla Ondřej Černý! Kolik ještě kostlivců po nich najde nové vedení této instituce ve skříních Národního divadla a Státní opery!? K uvedení Verdiho Simona Boccanegry nemělo vůbec dojít. Mezinárodní domluva zněla, že Národní divadlo přiveze z Welsh National Opera v Cardiffu novou inscenaci opery Albana Berga Lulu, režírovanou jejím nynějším uměleckým ředitelem a intendantem Davidem Pountneyem. Tvůrčí tým inscenace představil v Praze svůj projekt, ale potom došlo ke změně – prý by byla Lulu pro Národní divadlo příliš drahá (mimochodem: na v pořadí již čtvrté hostování Roberta Wilsona, které věru není levné, se peníze vždycky našly). A tak se inscenace Bergovy opery Lulu, kterou jsme v Praze na jevišti ještě neviděli, odsunula někam do budoucnosti a v již určeném termínu byl z Cardiffu transportován šestnáct let starý Simon Boccanegra od téhož režiséra. Stáří inscenace není u Davida Pountneyho směrodatné – sáhneme-li například do jeho rejstříku českých oper, pak legendární Rusalka vznikla v English National Opera v Londýně přesně před třiceti lety (1983), Dalibor ve Skotské opeře v Glasgow před patnácti lety, nádhernou Juliettu Bohuslava Martinů z roku 1997 jsme v koprodukci Národního divadla a Opera North Leeds viděli o tři roky později, velezajímavá první verze Řeckých pašijí Bohuslava Martinů (Bregenz 1999) zavítala v lednu roku 2005 z londýnské Covent Garden do Brna, a mohli bychom pokračovat dál. Letos je ovšem Verdiho výročí, tak proč si nevypomoci ze zahraničí. Vznikl „žalovatelný“ Don Carlo ve Státní opeře v koprodukci s Finskou národní operou v Helsinkách a také Simon Boccanegra, který měl 25. a 26. října premiéru v Národním divadle. Simon Boccanegra je historická operní freska a udělat ji v nápaditě jednoduché a funkční scéně Ralpha Koltaie historizujícím režijním rukopisem musí být radost, máme-li k dispozici odpovídající obsazení a věnujeme-li jí veškeré tvůrčí úsilí. Za režiséra Davida Pountneyho inscenaci připravil v Praze jeho spolupracovník Robin Tebbutt (David Pountney přijel až na závěrečné zkoušky) a obsazení bylo šito horkou jehlou (čípak horká jehla to konkrétně byla?). Pro tuto operu, jak názorně předvedly obě premiéry, nemáme v Národním divadle odpovídající sólisty – proč ji tedy uvádíme? Patrně proto, že musíme dodržet smlouvu, kterou uzavřeli naši předchůdci.

Roli Amélie Grimaldi dostaly jako danajský dar Maria Kobielska a Marina Vyskvorkina. U obou z nich odhalilo značné intonační rozpětí role obtíže s výškami, nepropojené rejstříky a také intonační problémy. Hostující Španěl Luis Cansino (jehož znají v Brně ze Sicilských nešpor a v příští sezoně mu nabídli Amonasra a Nabucca) předvedl svým znělým hlasem bezpočet pěveckých manýr (glissanda!) včetně posunkového operního herectví z předminulého století. Při první premiéře naplno, podruhé v zastoupení Vladimíra Chmela v méně výrazné podobě. Fieska zpíval a hrál Jiří Sulženko, který této roli viditelně věnoval své nejlepší síly, avšak sonorní hloubky jeho hlas, bohužel, postrádá. Při druhé premiéře byl Peter Mikuláš Fieskem matným a bez znělých hlubokých tónů. Gabriele Adorno v podání Rafaela Alvareze zazpíval po překonání počátečních obtíží svou hlavní árii zklidněně a zněle, jeho rumunský alternant Adorján Pataki měl zjevný respekt před výškami, ale zapůsobil jako příslib do budoucna. Zloduch Paolo Albiani spočíval v rukou Ivana Kusnjera, který obě premiéry odzpíval na své obvyklé dobré úrovni.

Dirigent Jaroslav Kyzlink (dříve šéfdirigent již zmíněných spojených operních souborů pražských, zvaných teď Opera Národního divadla) odvedl svou standardní práci – orchestr zvládl své party na jedničku, ale divadelnost nastudování se nedostavila. Všechno šlo svou nevzrušenou cestou, jako by ani neprobíhala premiéra nové inscenace. Večeru dominovala scénografická složka Ralpha Koltaie, která na zavěšené kovové konstrukci nesla dvě pohyblivé stěny – jednu průhlednou plexisklovou pojednanou bílými aplikacemi, druhou zrezivělou „železnou“ s klikatou průrvou, jíž pronikalo do scénického prostoru všechno zlo a připravované intriky. Vznikla staticky řešená inscenace, která obsahuje působivé momenty (obraz opuštěné Amelie, nad níž visí na tahu zavěšena na lávce její zemřelá matka a jsou zpočátku propojeny jen vzdušným závojem, soupeřící plebejci a patriciové v nadživotní velikosti – na chůdách, zásadní odosobnění Simona a jeho blízkých ve prospěch monumentálního humanistického závěru inscenace) a která by mohla přesvědčivě vyznít jen v tom případě, že by dirigent dokázal vystavět dramaturgii večera skutečně dramaticky ve vzájemně propojených i záměrně rozpojených částech, které udržují diváky v neustálém napětí. Koltaiova průběžně proměnlivá scéna tento přístup naprosto bezproblémově umožňovala. Dirigent by však musel mít k dispozici jen takové sólisty, pro něž není jejich role obtížným úkolem nad jejich síly. Nemáme-li pěvecké obsazení pro některou z oper (ať už z domácích, nebo z cizích zdrojů), neměli bychom být takoví hazardéři, abychom ji uváděli. Tedy pokud chceme být na úrovni skutečného Národního divadla.

Inscenaci Simona Boccanegry chybělo to hlavní – společné tvůrčí zaujetí všech zúčastněných, byť sbor vedený sbormistrem Pavlem Vaňkem podal zejména na první premiéře obdivuhodný a vyrovnaný výkon a také orchestr odvedl respektu hodnou práci. Naštěstí dodala první premiéře dodatečné „brio“ dojemná přítomnost významného stařičkého scénografa Ralfa Koltaie, který si zjevně s velkým potěšením užil svou přítomnost na jevišti pražského Národního divadla.

Hodnocení autorky recenze: 65 %

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Simon Boccanegra (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="77871" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
10 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments