Simon Keenlyside: Nikdo z nás není Bůh

S britským barytonistou o Mozartovi a Verdim, o radostech, strastech i o traktorech 

V úterý 27. ledna 2015 přivítá Smetanova síň Obecního domu další výraznou osobnost světové operní scény, v Praze se představí britský barytonista Simon Keenlyside, umělec, který je jako doma v londýnské Covent Garden, ale do svých produkcí jej pravidelně zvou i ostatní významné operní domy. Věrní diváci přenosů z Met jej znají z titulní role v Thomasově Hamletovi nebo jako Prospera z Adèsovy Bouře. Před svým pražským vystoupením Simon Keenlyside odpověděl na několik otázek pro Operu Plus a na další dotazy bude připraven reagovat ještě dva dny před koncertem, v neděli 25. ledna vpodvečer při setkání se svými příznivci na pražské Novoměstské radnici.

Do Prahy přijíždíte po dvou letech, tentokrát ke společnému vystoupení se Štefanem Kocánem s hudbou dvou nejslavnějších operních skladatelů – Mozarta a Verdiho. Zatímco Verdiho opery patří, vedle děl dalších autorů, k vaší současnosti, mozartovské role pro vás byly charakteristické už dříve. Jak se váš Mozart nebo Verdi v průběhu let mění a vyvíjí?

Součástí přirozeného vývoje každého zpěváka je to, že neustále studuje nové role. Tělo se v průběhu doby proměňuje, schopnosti se rozvíjejí s každou novou zkušeností, hlas se vyvíjí a zpěvák, má-li štěstí, čelí novým a náročnějším výzvám. Nikdo nezvládne v sedmadvaceti letech zazpívat vše, co jej v jeho kariéře později potká. Podíváte-li se na velké pěvce minulosti, zjistíte, že věnovat se těžším a náročnějším dílům je přirozené a zdravé až tehdy, když ve své kariéře dospějete do svých „tučnějších let“. Je sice možné zkoušet to i dříve, výsledek ale bývá velmi často katastrofální. Pokud mladí a výtečně nadaní pěvci začnou zpívat těžké role příliš brzy, nezřídka to vyústí v brzký konec jejich kariéry. A to platí pro hudbu Mozartovu, Verdiho i pro díla mnohých dalších skvělých skladatelů, kteří mě provázejí celým mým životem.

Miluji Mozarta, nikdy mě neomrzí zpívat Hraběte ve Figarově svatbě nebo Giovanniho a také, byť jen příležitostně, Papagena. I kdyby Mozartovy opery neobsáhly všechny možnosti barytonového hlasu, je v nich skutečný život a to je pro mě ještě přitažlivější. Samozřejmě se mé mozartovské role časem vyvíjely a proměňovaly. Objevoval jsem dříve nepoznané, zkoušel, vypůjčoval si, vykrádal a učil jsem se ze všeho a ode všech kolem sebe. Od režisérů i z ulice! Mozartovy opery mně přinášejí pocit štěstí. Poskytují mi tu nejhlubší radost ze zpěvu a hraní. A přestože je to často technicky obtížné zpívání (pro barytony ostatně obdobně píše i Verdi), myslím, že mi prodlužuje život: jako člověku a snad i jako zpěvákovi.

Když člověk zpívá ty nejtěžší verdiovské role, svým způsobem ho to úplně pohltí, v mém případě tomu tak rozhodně je. Role jako Rigoletto přinášejí barytonistovi to největší uspokojení. Je to dokonalé spojení hudby a dramatického umění, jeho vyvrcholení během jednoho večera. Dokonce nacházím mnoho paralel třeba mezi Rigolettem a Shakespearovým Králem Learem.

Můj přítel George Petean, skvělý pěvec s dokonalým verdiovským hlasem, to tak pravděpodobně nepociťuje, jemu taková role možná nespotřebuje všechny síly, ale mně, když odzpívám Macbetha nebo Rigoletta, už nezbude energie ani k tomu, abych se nějak odreagoval, ať už na nějakém večírku nebo při dlouhé procházce přes lesy a hory.

Rozmanitost rolí v operách skladatelů, jejichž hudbu zpívám, mi v každém případě umožňuje žít šťastnější život.

V současnosti je ve vašem repertoáru řada rolí z Verdiho oper – Posa, Rigoletto, Macbeth, Ford nebo Giorgio Germont. Máte v plánu svůj verdiovský repertoár i nadále rozšiřovat?

Teď bych nejraději zpíval stále dokola jen Rigoletta, Macbetha a Posu. I Germont z Traviaty mi přináší radost, zejména po vokální stránce. Čím častěji takové role zpívám opakovaně, tím více potěšení mi přinášejí, protože stále více objevuji jejich technickou i dramatickou hloubku.

V budoucnu mě určitě nemine Simon Boccanegra nebo Maškarní ples. O dalších rolích ještě nemám jasno. Uvidíme, co budoucnost přinese a jak bude mé tělo a můj hlas nadále zvládat všechno, co dělám už dnes. Pro některé z Verdiho rolí není vhodný můj hlasový rozsah, jiné bych sice zpívat mohl, ale nemám pro ně tu správnou barvu.

Pamatuji si váš prosincový pražský koncert před dvěma lety, při němž jste ukázal i něco ze svého výtvarného nadání, když jste na velký list papíru nakreslil postavu Rigoletta a zpíval přitom party několika postav z jednoho výstupu najednou. Máte i letos pro pražské publikum připraveno nějaké překvapení?

Tehdy šlo o scénu, v níž vstupuje také sbor a několik vedlejších postav. A my jsme je neměli! A tak, ve snaze přiblížit scénu blíže realitě, mi Alena Nachtigalová opatřila velkou kreslicí tabuli. A letos? Nic nechystám, ale třeba nás s Rigolettem zas něco napadne… Pokud se nenajdou dobrovolníci, kteří by odzpívali ony vedlejší party, potom možná opět budu nucen požádat o kus papíru!

Kontroverzní operní produkce často vyvolávají protichůdné reakce. Jaké jsou vaše pocity, když se podílíte na takových představeních, jakým byl třeba loňský Macbeth režiséra Martina Kušeje v Mnichově s Annou Netrebko?

Myslím, že když už se pěvec rozhodne práci přijmout, pak by ji měl dělat, jak nejlépe umí. Pokud bychom my, zpěváci, měli odmítat všechny produkce, které se nám nelíbí, obávám se, že bychom brzy byli bez práce.

V mnohých inscenacích se najdou pasáže s „náledím“, místa, která zrovna nemilujeme. Častěji se to stává u reprízovaných produkcí, v nichž zpěvák převezme roli po někom jiném. Jsou v nich ale také skvělé a zajímavé scény, pro které se dokážeme nadchnout. Nejsem arbitrem vkusu druhých lidí. Obecně si myslím, že pokud některou práci opravdu nepřenesete přes srdce, vždycky můžete odejít. Ale pokud se zpěvák rozhodne zůstat, pak je dobré pracovat s optimismem, ve spolupráci s ostatními a nereptat nad tím, jak příšerná ta inscenace je.

Vím, že Macbeth byl kontroverzní, ale strávil jsem při něm s Annou úžasné chvíle. Společně jsme, za režisérova souhlasu, vytvářeli náš vzájemný projev a upřímně řečeno, měl jsem z té produkce velikou radost.

Při prosincové premiéře Rigoletta ve Vídni jste náhle ztratil hlas. Jaký je to pocit, když po týdnech tvrdé práce a zkoušek najednou na scéně před publikem nemůžete zpívat? Udělal byste dnes něco jinak?

Ach… To byly pro mě frustrující chvíle, pocit největšího zmaru v mojí kariéře. Co k tomu říct? Nikdo z nás není Bůh. Každý někdy zažije období velkého zklamání či nesnází způsobených nemocí nebo únavou. Cítím, že svět opery se mění a já se v určitém ohledu nedokážu měnit s ním. Nejen Vídeň, ale všechny operní domy se potýkají s finančními tlaky na své rozpočty. Jedním z možných východisek je uvádění většího počtu titulů současně. Kvůli tomu dochází v divadle každé odpoledne k přestavbě jeviště a scénické zkoušky se tak musejí odehrávat pouze v ranních hodinách. A tak to bylo i ve Vídni. Všechny zkoušky na Rigoletta se odehrávaly ráno. Požadovat po zpěvácích, aby každý den v deset nebo v jedenáct dopoledne zpívali jeden z nejtěžších partů, který kdy byl napsán pro baryton, je ale proti všem pravidlům správného zpívání. Někdo to možná ještě zvládá, já ne. Nedávám to za vinu Vídeňské opeře, všechny operní domy jsou vystavovány takovému tlaku. Je na zpěvákově zodpovědnosti, aby na premiéru přišel připravený. Mně se bohužel stalo, že se mi zanítily hlasivky a zpívat jsem nemohl. Byl to znepokojivý a hodně, hodně frustrující zážitek…

Mohu udělat něco pro to, aby se taková situace neopakovala? Inu, mohu. Pokud nebudu mít záruky, že bude možné alespoň zčásti zkoušet odpoledne nebo večer, nebudu se pouštět do nových produkcí obtížných oper. Zdraví mého hlasu je pro mě mnohem důležitější. V budoucnosti už se mě budou týkat jen reprízované produkce, zejména co se týče velkých Verdiho oper. Prostě není možné tak náročné party zpívat pouze po ránu.

Zpíval jste někdy něco v češtině?

Jen jednou, asi před rokem, jsem ve vídeňském Musikvereinu koncertně vystoupil jako Revírník v ukázkách z Janáčkovy Lišky Bystroušky. Hudba je to nádherná, ale nemám v plánu se k ní ani k češtině vracet. Problém je samozřejmě v jazyce. I kdybych svůj part interpretoval bezchybně, i kdyby můj text zněl přesvědčivě a já bych věděl, co všechna slova i celý text znamenají, stejně bych každou reprízu zpíval jako přes kopírák, byla by to vždy jen přesná kopie minulého provedení, bez jakéhokoli vývoje. Bez znalosti mluveného jazyka, bez tohoto okénka do vaší kultury, nedokážu roli podat přirozeně. Je pro mě proto rozhodně lepší si tuto skvostnou Janáčkovu hudbu vychutnat v hledišti.

Vaše nejnovější album Something’s Gotta Give (Něco je třeba obětovat) je kolekcí písní ze slavných muzikálů. Má ten název nějaký bližší význam?

Je to název titulní písně (napsal ji Johnny Mercer pro Freda Astaira do filmu Daddy Long Legs (poznámka autora: z roku 1955), jež na albu zaznívá poprvé od padesátých let v původní orchestraci, která byla kdysi zničena a již jsme nyní zrekonstruovali v její originální podobě. Dalším, a možná i hlavním důvodem, proč jsem tu desku takto pojmenoval, je zjištění, že se mi nepodaří zazpívat si v životě všechno, co bych rád. Jen dobrý výběr mi umožní, abych se mohl dostatečně kvalitně soustředit na ten či onen repertoár. Kdybych chtěl zpívat vše, potřeboval bych víc než jen jeden život. Titul mého alba tak vychází i z tohoto poznání.

Váš soukromý život vypadá velmi romanticky a vyváženě. Žijete na farmě uprostřed velšských hor společně s manželkou, primabalerínou z Covent Garden, a dvěma malými dětmi. Jste nejen vystudovaný pěvec na plný úvazek, ale také diplomovaný zoolog. Je z vás někdy i opravdový farmář se stádem krav a koní, který jezdí po statku s traktorem?

Nejraději bych byl opravdu doma ve Walesu, na svém báječném traktoru značky John Deere nebo s celou rodinou někde v přírodě. Jenže pokud mi vezmete zpívání, pak mě můžete rovnou utopit v oceánu. Zpěv potřebuji, je to přirozená a podstatná součást mého života. Ale stejně tak toužím procházet se po horách a lesích a u toho se v myšlenkách zabývat stromy, květinami, traktory i dětmi. A vyváženost? Jak jí dosáhnout, toho se stále ještě snažím dopátrat.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Simon Keenlyside je jedním z nejžádanějších a nejcharismatičtějších britských pěvců. Na profesionální operní scéně debutoval v roce 1987 jako hrabě Almaviva v Mozartově Figarově svatbě v Hamburské státní opeře a v letech 1989–1994 byl sólistou Skotské národní opery v Glasgowě. V roce 1989 debutoval v Královské opeře Covent Garden (Silvio v Leoncavallových Komediantech), následovaly debuty v Anglické národní opeře, Velšské národní opeře, v operních domech v San Francisku, Ženevě, Paříži a Sydney. V roce 1993 se poprvé představil v Glyndebourne a v roce 1996 v Metropolitní opeře (Belcore v Donizettiho Nápoji lásky). Vedle operní scény se intenzivně věnuje koncertnímu repertoáru, s nímž vystupuje téměř po celém světě; písňové cykly Mahlera, Brahmse, Schuberta, Wolfa, Faurého a Ravela jsou rovněž významnou položkou v jeho bohaté diskografii. Pěvcovy umělecké závazky v sezoně 2013/2014 zahrnují vystoupení v Bavorské státní opeře v Mnichově (Don Giovanni, Vojcek, Macbeth a Giorgio Germont), v Covent Garden (Valentin ve Faustovi, Giorgio Germont, Vojcek a Rigoletto), ve Vídeňské státní opeře (hrabě Almaviva ve Figarově svatbě a Rigoletto) a v Německé opeře v Berlíně (Macbeth a Giorgio Germont). V březnu a dubnu 2015 se vrátí do Metropolitní opery v roli markýze Posy ve Verdiho Donu Carlosovi. Simon Keenlyside obdržel titul Pěvec roku 2011, udělovaný časopisem Musical America, a dvě ceny legendárního herce Laurence Oliviera.
(Zdroj: www.nachtigallartists.cz)

www.simonkeenlyside.info 
***

Simon Keenlyside & Štefan Kocán – Mozart vs. Verdi
Dirigent: Rastislav Štúr
Simon Keenlyside (baryton)
Štefan Kocán (bas)
PKF – Prague Philharmonia
27. ledna 2015 Smetanova síň – Obecní dům Praha

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna (Die Zauberflöte)
– Der Vogelfänger bin ich ja (Papageno)
Simon Keenlyside
– In diesen heil’gen Hallen (Sarastro)
Štefan Kocán
– Rivolgete a lui lo sguardo, KV 584 (koncertní árie)
Simon Keenlyside

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
– Madamina, il catalogo è questo (Leporello)
Štefan Kocán
– Deh, vieni alla finestra (Don Giovanni)
Simon Keenlyside
– Předehra
– Závěrečná scéna (Don Giovanni, Leporello & Il Commendatore)
Simon Keenlyside, Štefan Kocán
host: Nikola Uramová (Donna Elvira)

=přestávka=

Giuseppe Verdi: Simon Boccanegra
– Plebe! Patrizi! Popolo dalla feroce storia! (Simon Boccanegra)
Simon Keenlyside

Giuseppe Verdi: Don Carlo
– Restate! Al mio regal cospetto (Rodrigo & Philip II)
Simon Keenlyside, Štefan Kocán

Giuseppe Verdi: Síla osudu (La forza del destino)
– Předehra

Giuseppe Verdi: Simon Boccanegra
– A te l’estremo addio… Il lacerato spirito (Jacopo Fiesco)
Štefan Kocán

Giuseppe Verdi: Rigoletto
– Quel vecchio maledivami! – Signor? (Rigoletto & Sparafucile)
Simon Keenlyside, Štefan Kocán
– Povero Rigoletto! – Cortigiani, vil razza dannata (Rigoletto & Marullo)
Simon Keenlyside & Štefan Kocán

Foto Uwe Arens, archiv