Talich byl pro Karajana velkým vzorem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Texty Ivana Medka (20)

Když byl Václav Talich v červnu 1945 propuštěn z pankrácké věznice, kde strávil pět týdnů v podezření z kolaborace s nacisty (nikdy, nijak a nikým neprokázané), mnozí se od něj drželi v bezpečné vzdálenosti. Česká filharmonie ani Národní divadlo, s nimiž spolupracoval před válkou i během ní, se neodvážily největšího českého dirigenta pozvat. Mezi lidmi, kteří se Václavu Talichovi stali oporou, byl také Ivan Medek. V něčem se to může jevit jako dost nečekaná opora – Ivanu Medkovi bylo v roce 1945 dvacet roků. A přesto byla jeho role pro tuto dobu i Talichovy další roky zásadní. O čtyři desítky let mladší Medek byl hlavním činitelem Českého komorního orchestru, s nímž Talich mohl – poprvé po válce – pokračovat v umělecké práci. Medek byl do jisté míry manažerem Talichovy poválečné činnosti, ale zároveň byl i dirigentovým rádcem. A věrným mladým přítelem, který dodává sílu a víru. Medek byl Talichovi do jisté míry nejblíž a nejvíc mu rozuměl. Jak? O tom už více v rozhovoru, který vznikl v listopadu 2001. Do medkovského seriálu – v roce, kdy by Ivan Medek oslavil 90. narozeniny – samozřejmě patří.
Jaké bylo vaše první setkání s Talichem?

Dodnes si pamatuju, jak jsem byl v Národním divadle na premiéře Její pastorkyně v únoru roku 1941, kterou Talich dirigoval. Když jsem šel po představení domů, měl jsem pocit, že jsem opilý. Úplně jsem se motal a Janáček byl pro mě naprostým zjevením. Talichovy koncerty jsem ale navštěvoval už předtím na abonmá mojí tety Herberty Masarykové. Osobně jsem se s Talichem seznámil koncem roku 1944 a byl s ním v pravidelném kontaktu. Když byl potom na jaře 1945 zatčen, vyvinuli jsme s kamarády maximální možné úsilí, abychom ho z toho vězení dostali. Já jsem se tehdy ohlásil u prezidenta Beneše, ale dostal jsem se k němu v době, kdy už byl Talich propuštěn.

Jak probíhalo založení Českého komorního orchestru? Bránil mu někdo?

Vedení konzervatoře s tím pochopitelně nechtělo mít nepříjemnosti. Asi tři Talichovi žáci a já jsme se rozhodli, že v té věci uděláme nějaké zásadní kroky. A šli jsme za tehdejším ministrem školstvím Zdeňkem Nejedlým. Audience měla kuriózní charakter – všichni jsme stáli v sekretariátu, Nejedlý byl ve svojí pracovně a komunikoval s námi přes sekretářku. Naše ústřední otázka byla, jestli jsou proti Talichovi nějaké zásadní námitky ze strany ministerstva školství. Nejedlý řekl, že Talich je záležitostí ministerstva vnitra. Na to jsem já řekl: „Vážený pane ministře, záležitostí ministerstva vnitra jsme my všichni. Do té doby, dokud příslušný orgán ministerstva vnitra neřekne, že ten nebo onen člověk je nebezpečný, je takový člověk volný.“ Na to Nejedlý neodpověděl, měl asi pocit, že je to arogantní, což myslím nepochybně bylo. My jsme pak šli s touto zprávou za ředitelem konzervatoře dr. Holzknechtem a ten nám na základě toho dovolil, aby soubor začal pracovat.

Existovalo něco jako duchovní příslušnost k Českému komornímu orchestru?

Český komorní orchestr vznikl jako dobrovolná instituce a nikdo za to zpočátku neměl žádný plat. Vycházel z přesvědčení, že se chceme něco naučit a zároveň chceme panu profesorovi dát možnost, aby mohl dál pracovat. Vycházel z principů, které zjednodušeně řečeno charakterizují dobrou společnost: demokracie, tolerance, gentlemanství, slušnost. Dalo se to pozorovat například ve způsobu práce, v tom co Talich po těch mladých chtěl a jak oni reagovali.

Neustále akcentoval požadavek pracovitosti, poctivosti a úcty k detailu. I k takovému, který takzvaně není slyšet. Pořád zdůrazňoval, že se hráči musejí navzájem poslouchat. Říkal třeba: „Teď poslouchejte hobojistu pana Tancibudka a dávejte pozor, jak hraje, a jděte s ním. Nedívejte se pořád jenom na mě!“ To byl přístup, který si přinesl z práce s Českým kvartetem a je to nakonec i princip veškeré komorní hry, na který se ve velkém orchestru často úplně zapomíná. Talichovi šlo o to, aby orchestr hrál jako celek, ne aby všichni jenom přehráli svoje party.

Můžete srovnat Talichovy zkoušky s Českým komorním orchestrem s jeho prací v České filharmonii nebo v Národním divadle?

Talich měl v Českém komorním orchestru to, po čem celý život toužil – neomezený počet zkoušek. Získat od něho příslib termínu koncertu bylo nesmírně náročné. Vždycky říkal: „Termín stanovím, až to budeme umět.“ On sám byl typickým příkladem kumštýře, kterému se při práci otvíraly stále nové možnosti a také nové problémy. Takže kdyby měl být vůči sobě zcela upřímný, tak by zkoušel pořád. Česká filharmonie i Národní divadlo měly určitý počet zkoušek a tím to končilo. Práce s ČKO tak mohla jít po nejmenších detailech zvuku, u houslí zkoušel i to, který smyk by byl nejlepší. Tedy věci, které můžete těžko vysvětlovat symfonickému orchestru, protože se na vás budou dívat takoví ti povznesení hráči a říkat: To přeci každý ví. – V komorním orchestru si to všechno mohl dovolit a těm mladým klukům se to vrylo do paměti. Takže když z orchestru vznikaly různé komorní soubory, například Vlachovo kvarteto, všechno se tam uplatnilo. Myslím, že si všichni udrželi neobyčejně pěkný vztah k hudbě a to, co zdědili po Talichovi, považovali za zcela mimořádný dar svého mládí.

Proč přesně Český komorní orchestr v roce 1948 zanikl?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat