Simona Houda Šaturová: Zpěvák k sobě musí být upřímný
Osobní setkání se sopranistkou Simonou Houdou Šaturovou je stejně tak příjemné a obohacující jako slyšet její pěvecký výkon na jevišti či koncertním pódiu. Neexistuje žádná bariéra – je přirozená, bezprostřední, milá, má šarm a co víc – je s ní zábava. Volně přechází od vážnějších věcí k humorným, zvážní, když hovoří o zásadách operního zpěvu a zvládnutí techniky, o nezbytnosti práce s dechem a o zodpovědnosti a sebekontrole pěvce. V červnu povede spolu s Margreet Honig již devátý ročník Pěveckých kurzů na zámku v Litni a vy si při rozhovoru, který se právě kolem kurzů a pěvecké techniky točil, říkáte, jak báječné pedagogické vlohy Simona Houda Šaturová má. Pěvecké kurzy vyvrcholí 18. června v 18:00 hodin Open air koncertem Dotek lásky pořádaný ve spolupráci s Operním studiem Slovenského národního divadla. Zazní na něm árie romantismu, které budou zpracovány ve scénických obrazech zachycujících lásku v různých podobách. Námět koncertu je inspirován verši Sonetů Williama Shakespeara.
Jaké byly vaše pěvecké začátky, jak jste začínala a jaká byla cesta na vrchol?
Pokud přeskočíme lidovou školu umění a konzervatoř, tak byly moje začátky velice pozvolné. Po ukončení konzervatoře jsem chtěla dál spolupracovat s mojí pedagožkou, takže jsem se neucházela o studium na VŠMU. Po škole jsem získala stipendium Ministerstva kultury Slovenské republiky a Hudebního fondu, což znamenalo, že spolupráce s paní Miloslavou Fidlerovou Sopirovou mohla pokračovat další dva roky. V té době jsem na dvoutýdenních kurzech intenzivně pracovala s Ileanou Cotrubas, to pro mne bylo moc důležité setkání. Otevřelo mi obzory, co se interpretace týče, a její rady mě dlouho provázely. Po ukončení stipendia jsem chtěla odjet studovat na Mozarteum, ale plány mi změnilo moje první angažmá v Opera Mozart v Praze, kde jsem se hned první den seznámila s mojí další lektorkou docentkou Soňou Kresákovou. To setkání způsobilo, že jsem se nakonec v Praze usadila a místo studia v Rakousku jsem začala spolupracovat s ní. Také mě velmi zajímala pedagožka Ruthilde Boesch, se kterou po emigraci do Vídně pracovala Edita Gruberová. K té jsem jezdila na konzultace asi dva roky. Sama jsem si byla vědoma toho, že mě čeká spousta práce, takže jsem celkem trpělivě snášela, když jsem pak v angažmá ve Státní opeře zpívala Papagenu, Frasquitu, Jana a všechna možná pážata. Hlas v klidu dozrával. Když mi pak novým vedením smlouva nebyla prodloužena a já měla pocit, že se mi zbortil svět, svoji práci jsem ještě zintenzivnila a za pár let přinesla ovoce v podobě Ceny Thálie a navázání spolupráce s mojí zahraniční agenturou. Po delší době jsem znovu pocítila potřebu posunout se dál. Měla jsem obrovské štěstí, že mě korepetitor Národního divadla Bronislav Procházka doporučil Margreet Honig. Toto setkání bylo pro mne zásadní jak po pěvecké, tak i lidské stránce.
Sama máte zkušenost s chybným pedagogickým vedením. Jak zásadní je kvalitní pedagog zpěvu v začátcích profesní dráhy?
Mít v začátcích kvalitního pedagoga je velké štěstí, ale nemělo by se očekávat, že je to samospasitelné. Vklad studenta by měl být aktivní a už velmi brzo by si měl vytvořit ideál, kterému by se chtěl přiblížit. Nemyslím najít si vzor a bezmyšlenkově ho napodobovat, ale zamýšlet se na tím, proč mě zaujal, co se mi líbí na jeho práci s hlasem, jak pracuje s dechem, jaký repertoár zpívá. Pak je snazší vnímat své zpívání a hledat svůj ideální projev a zpozornět, když je něco nepříjemné, nebo když dokonce způsobuje bolest.
Vy jste vyhledala jiné pedagogické vedení sama. Nakolik je v silách mladého, ještě nezkušeného pěvce chybné vedení poznat?
Po druhém ročníku konzervatoře jsem si uvědomila, že se při zpěvu trápím, že mi už nepřináší radost, kterou jsem měla jako dítě, a že moje představa, jak by mé zpívání mělo znít, se mi vlastně vzdaluje. Náhoda tomu chtěla, že jsem měla tři suplované hodiny s paní Fidlerovou a vše v tom týdnu se pro mne změnilo. Setkání s ní mi otevřelo úplně jiný svět. Věděla jsem, že to je cesta, kterou chci jít. Bylo mi šestnáct let, takže si myslím, že i v tomto věku může mladý pěvec odhadnout situaci, v klidu si vše zhodnotit a rozhodnout se pro řešení. Byla to pro mne velice náročná a stresující situace, ale měla jsem štěstí, že mne v mém rozhodnutí změnit pedagoga naprosto podpořila moje maminka.
Zastavme se u Miloslavy Fidlerové, slavné sopranistky pražského Národního divadla. Když jste k ní začala chodit, uvědomovala jste si její někdejší kariéru?
Věděla jsem o ní v té době jen to, že to byla sólistka Národního divadla a ona sama nebyla typem dámy, která by o své kariéře neustále mluvila. Vůbec jsem netušila, s jakou legendou pracuji. Zjistila jsem to až po mém odchodu do Prahy. Zakládala si na tom, že odešla od divadla v době, kdy byla na vrcholu. O její silné osobnosti vypovídá i skutečnost, že se v pozdním věku zamilovala, vdala a odešla z Prahy, kde byla známá hvězda, kterou poznávají lidé na ulici, do Bratislavy, kde ji nikdo neznal. Pro ni to byla zásadní životní změna a pro nás velké štěstí. Miloslava Fidlerová byla úžasná dáma – lehce sarkastická, vtipná, noblesní. I když jsem pak odešla do Prahy, zůstaly jsem spolu v kontaktu až do konce jejího života.
Co když se se špatným pedagogem setká pěvec naopak později? Může mít dobré základy, ale pak se změní pedagogické vedení a místo zlepšení se vývoj zhorší. Také se říkává, že vztah mezi pedagogem zpěvu a jeho žákem je užší, než je tomu u jiných hudebních oborů. Proto může být pro pěvce těžší pedagoga změnit. Co si o tom myslíte?
Pro mne i v tomto případě platí pravidlo, být k sobě naprosto upřímný. Nikdo vás nezná lépe. A vy musíte rozhodovat sama za sebe – vždy a už od studia. Když je studentovi něco nepříjemné, měl by to řešit. Nebát se oponovat. Máte pravdu, že vztahy pěvců a jejich pedagogů jsou užší a změny bolestnější, ale nakonec vy se musíte rozhodnout, jestli chcete mít dobré vztahy, nebo dobrou kariéru. Čím dříve se to naučíte, tím lépe pro vás. Celou kariéru provází spousta rozhodování – někdy i nepříjemných.
Co je podle vašich zkušeností při výuce zpěvu nejobtížnější?
Myslím, že nejnáročnější je zvládnout správnou techniku dechu. Pochopit, jak správně s dechem pracovat, naučit se ho používat flexibilně, nevnímat oporu jako něco pevného a neměnného. Pro ty, kteří nemají dar ovládat dech intuitivně správně, je to náročné. Když se naučíte s dechem správně pracovat, začnete jej vnímat celým tělem. Pak teprve začnete mít požitek ze zpívání. Ale je to běh na dlouhou trať. Já ani po sedmnácti letech, když jsem začala měnit techniku dechu, si nedovolím říct, že už to umím. Musíte být pořád ve střehu – a čím je člověk starší, tím více. Pěvec musí v první řadě hledat problém vždy nejdříve u sebe, ne u svého okolí.
Řešíte na pěveckých kurzech se studenty také trému? Jak moc může ovlivnit pěvecký výkon a co na ni platí?
Trému speciálně neřeším. Když zpěvák zvládne techniku správného dechu, hodně problémů se vyřeší samo. Když si je jistý tvorbou tónu, tím, jak pracuje s dechem, a když má přesnou představu o pěvecké lince, není už důvod, aby velký, až panický strach výkon negativně ovlivnil. Samozřejmě vědomí zodpovědnosti za kvalitu výkonu – to vás nikdy neopouští.
Co všechno ovlivňuje pěvce v počátcích jeho kariéry? A co během ní?
Je to spousta věcí. Samozřejmě záleží především na osobnosti pěvce, protože krásný hlas bez nadšení, disciplíny a píle vám na dlouho nevydrží. Jak na začátku, tak i v průběhu kariéry je důležité mít kolem sebe lidi, kterým důvěřujete a kteří jsou pro vás přínosem. Musíte ale počítat i s tím, že se časem vaše potřeby mění a některé z nich opustíte, jiné naopak vyhledáte a navážete spolupráci. Taky je pro pěvce nesmírně důležité si uvědomit, že časem se začne měnit i samotný hlas. Nemusí to hned znamenat změnu oboru, ale člověk by měl zpozornět. To, co vám léta dobře fungovalo, najednou nefunguje a vy musíte flexibilně reagovat. Když se nesnažíte křečovitě držet techniky, kterou jste používala posledních 15-20 let a naopak sama, nebo s pomocí hledáte řešení, můžete se vyhnout pověstným krizím a prodloužit si kariéru. A na závěr nemůžu nevzpomenout štěstí. To i u mě hrálo významnou roli. Potřeba je být vždy připraven.
Kdy zasáhlo ve vašem případě štěstí? Když vám náhoda přinesla do cesty Miloslavu Fidlerovou?
Ano, to bylo moje první zásadní pěvecké štěstí. Stalo se mi pak vícekrát, že v okamžiku, kdy jsem cítila, že potřebuji nějakou změnu, že se naplnil čas, že potřebuji jít dál, jsem najednou potkávala nové, zajímavé lidi.
Profilujete se především jako mozartovská pěvkyně. Přitom jedna z vašich prvních rolí v Čechách a v pražské Státní opeře byla v inscenaci opery Proces Gottfrieda von Einema z roku 1994. Setkáváte se i nyní se současnou hudbou?
Mozart je sice můj klíčový skladatel, ale zdaleka neinterpretuji jenom jeho hudbu. Na Proces si pamatuji, vzpomínám si, že se mi hudba líbila a představení jsem si užívala. Hudbu dvacátého století jsem zpívala mnohokrát a zpívám ji stále – Igor Stravinskij, Franz Schmidt, Walter Braunfels, Karol Szymanowski, Bohuslav Martinů, Zbyněk Matějů a další autoři. Ze všech děl ale vyčnívají Pašije sv. Lukáše Krzysztofa Pendereckého, které jsem zpívala pod vedením samotného autora. Sice jsem byla na začátku jejich nastudování vyděšená a nemyslela jsem si, že se je můžu někdy naučit, ale nakonec jsem si toto monumentální dílo oblíbila a zpívala ho s nadšením.
Jak moc si může pěvec dovolit střídat obory? Například Edita Gruberová si po celou dobu své pěvecké kariéry držela koloraturní obor. Když pomineme samozřejmě vývoj hlasu se změnou věku, zdá se mi, že je v současnosti poměrně dost zpěváků, kteří uměle tak zvaně barví hlas, aby dosáhli i na jiné role. Jaký na to máte názor?
To, že paní Gruberová zpívala dlouho a ve skvělé kondici, je právě zásluhou toho, že si pečlivě vybírala role a svůj obor nikdy neměnila. Myslím, že umělé střídání oboru je krátkozraké. Možná vám to na určité období rozšíří repertoár a přinese nové nabídky, ale barvení, nebo „dělání“ velkého hlasu hlasivkám vůbec neprospívá. Naopak vede k jejich rychlému opotřebování. Je to zjevné na spoustě pěvců, kteří svou kariéru museli ukončit zbytečně předčasně. Jako kdyby lehký atlet začal dělat vzpírání.
Udržet se ve skvělé formě není snadné. Co všechno to obnáší?
Pro mne to znamená být k sobě naprosto upřímná, stále se kontrolovat, pracovat, konzultovat s lidmi, kteří mají moji absolutní důvěru. Přiznám se, že bych nečekala, že pěvec může i po třiceti letech stále objevovat nové možnosti svého hlasu.
A co vše zvažujete, když přijímáte roli nebo koncertní part?
Za léta praxe už obyčejně umím odhadnout, které dílo pro mě vhodné je a které ne. Což v některých případech úzce souvisí i s představou dirigenta o interpretaci. Samozřejmě, že se může podle všeho ideální dílo časem vyjevit jako nevhodné. Potom je důležité názor změnit a k dílu se už nevracet.
Když se setkáte se s dirigentem, s jehož koncepcí se obtížně ztotožňujete, jak situaci řešíte?
Asi jsem měla štěstí, v naprosté většině jsem problémy s dirigenty neměla. Ale zažila jsem jeden takový případ. Byly to protrpěné zkoušky. Myslím, že problém byl kuriózně způsoben nejistotou dirigenta s dílem. Dospělo to až tak daleko, že jsem se musela s koncertním mistrem tajně domluvit na tempu mé árie. Pan dirigent byl nakonec po koncertě velmi spokojený.
A v případě režisérů – když by pro vás bylo obtížné ztotožnit se s koncepcí režiséra, přela byste se? Nebo jste měla štěstí na samé kvalitní režiséry a dirigenty?
V případě režisérů si také nemohu stěžovat. Ve dvou produkcích po mně ale byla vyžadována akce při náročné koloraturní árii, která byla neslučitelná se zpíváním. Byly to vyhrocené situace, v nichž nakonec režiséři ustoupili, ale jinak jsem byla připravená na premiéře režijní pokyny mírně upravit. Kvalitní režiséři vám obyčejně nabídnou otevřenou komunikaci, která vede rychleji k cíli a přináší pro všechny radost a uspokojení.
Ke kterým svým rolím nebo koncertním partům se ráda vracíte? Preferujete některé?
Mám dojem, že po pandemii se pro mne mnohé změnilo. Stát na pódiu a dívat se do tváří diváků, to je největší štěstí a jiné preference už nemám. Stále zpívám role a koncertní party, které mě nesmírně těší, a to vnímám jako nejdůležitější.
Co vás čeká v nejbližší době za představení? Na co se těšíte?
Těším se například na Donnu Annu v Aalto Theater v Essenu s Tomášem Netopilem, na koncert k poctě Edity Gruberové ve Slovenském národním divadle, na Violetu pod vedením Roberta Jindry tamtéž, na Vitellii v Opéra de Rouen Normandie pod vedením Bena Glassberga, na koncerty v Holandsku pod vedením Krzysztofa Urbańskiho, na první spolupráci s Riccardem Chaillym na festivalu v Luzernu nebo na opětovnou spolupráci s Českou filharmonií a Tomášem Netopilem. A těším se také na kurzy – kromě těch v Litni také na letní akademii v německém Schlitzu nebo podzimní interpretační kurzy organizované Slovenským institutem v Praze. Vnímám to jako velké štěstí, že se člověk má nač těšit. Není to samozřejmost. A v dnešní době zvlášť.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
