Skaut, který miloval Antonína Dvořáka

Před pětadevadesáti lety, 21. října 1921, se v půvabném jihočeském městě Písku narodil hudební skladatel, dirigent a sbormistr, významný český muzikolog a editor hudebních děl, celoživotní propagátor díla Antonína Dvořáka, Jarmil Burghauser. Ve výčtu jeho aktivit, zájmů a zásluh bychom mohli dlouho pokračovat, za necelých šestasedmdesát let svého života (zemřel 19. února 1997) se stihl zapsat do dějin českého hudebního umění dvacátého století velmi výrazným písmem.

Jarmil Burghauser (zdroj archiv ND Praha)
Jarmil Burghauser (zdroj archiv ND Praha)

Jeho rodiče, František Václav Mokrý a Zdenka Burghauserová, byli významní čeští malíři první poloviny dvacátého století. Zdenka Burghauserová se zapsala dokonce jako scénografka do historie Národního divadla jako autorka výpravy pro inscenaci Turandot Carla Gozziho v režii Karla Dostála z roku 1923. Synovo původní příjmení bylo Mokrý. Jeho rodiče se později rozvedli a syn Jarmil používal příjmení své matky.

Na rozdíl od rodičů malého Jarmila zlákala od raného dětství hudba, které se pilně věnoval už od svých šesti let. Absolvoval Akademické gymnázium v Praze, ale od svých dvanácti let studoval soukromě hudbu u Jaroslava Křičky. Necelý měsíc po jeho dvanáctých narozeninách, 24. listopadu 1933, už zazněla v tehdejším Radiojournalu část z jeho Pěti trií pro dva hoboje a fagot a následovaly další četné skladby. Není od věci připomenout, že měl v té době jednoho konkurenta – vrstevníka, jenž stejně razantně pronikal do světa hudby. Byl jím chlapec, který do Prahy přišel ze vzdáleného Slezska, Ilja Hurník.

V roce 1937 Burghauserovi nakladatel Mojmír Urbánek vydal melodram Dědova mísa. Jednalo s o zhudebněnou známou báseň Jana Nerudy za doprovodu houslí a klavíru. V letech 1937-1939 pokračoval v soukromém studiu skladby u Otakara Jeremiáše a po maturitě studoval na pražské konzervatoři dirigování u profesorů Metoda Doležila a Pavla Dědečka. V letech okupace rovněž spolupracoval s tehdy existující amatérskou pražskou Komorní operou. Ve studiu dirigování pak pokračoval po válce v Mistrovské škole Václava Talicha. Souběžně studoval hudební vědu a psychologii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium úspěšně dokončil v roce 1948, ale po únorových událostech už nebyl jako politicky nespolehlivý připuštěn k rigorosním zkouškám. Doktorátu filosofie se dočkal až v roce 1991.

V roce 1946 se stal sbormistrem Opery Národního divadla, kde setrval do roku 1953. Jako sbormistr nastudoval přes čtyřicet titulů, u některých inscenací stanul i za dirigentským pultem. Bylo to například v inscenacích Smetanovy Hubičky a ve Fibichově Blaníku, kde převzal dirigování po Otakaru Jeremiášovi, jemuž záchvat mrtvice při premiéře tohoto díla 15. listopadu 1949 nenadále ukončil dirigentskou kariéru.

Připomeňme alespoň některé z titulů, pro něž Jarmil Burghauser nastudoval sborové scény. Ze Smetanových oper to byly vedle již zmíněné Hubičky například Prodaná nevěsta, Tajemství a Braniboři v Čechách. Dále se zmiňme o Dvořákově Dimitrijovi, Janáčkově Její pastorkyni, Foersterově Evě a Jessice, Ostrčilově Honzově království a Kubelíkově Veronice.

S velmi náročnými úkoly se setkal i v titulech ruské operní tvorby, v níž obvykle sbory zaujímají velmi důležité místo. Byly to například Musorgského opery Chovanština a Boris Godunov, Glinkův Ivan Susanin, Borodinův Kníže Igor, Sněguročka Rimského-Korsakova či první uvedení Prokofjevovy opery Vojna a mír.

Samozřejmě nesmím zapomenout na Beethovenova Fidelia. Poslední inscenací, pro níž připravil Burghauser operní sbor Národního divadla, byla premiéra Suchoňovy Krútňavy v červnu 1953 pod taktovkou Jaroslava Krombholce a v režii Bohumila Hrdličky.

Sedm let „služby“ Opeře Národního divadla mělo pozitivní vliv na Burghausera – komponistu, který posléze vytvořil několik jevištních děl. Poprvé se pokusil o operu v okupačních letech, když spolupracoval s Komorní zpěvohrou. Za námět mu posloužila hra francouzského symbolisty Maurice Maeterlincka Alladina a Palomid. Dílo nebylo nikdy provedeno.

Burghauserova poválečná jevištní díla byla evidentně ovlivněna jeho působením v Národním divadle a repertoárem oněch let. Obě díla jsou komické opery a vznikla ve spolupráci s libretistou Luďkem Mandausem, dlouholetým sólistou a zkušeným režisérem Opery Národního divadla. V roce 1950 uvedlo tehdejší Severočeské divadlo v Liberci operu Lakomec na námět slavné Molièrovy klasické komedie a o pět let později olomoucké divadlo, kde tehdy šéfem opery byl skladatel Iša Krejčí, operu Karolinka a lhář. Jednalo se o lyrický veseloherní příběh ze středověké Kutné Hory s libretisticky i hudebně vtipně pojednanými charaktery. Dirigentem obou operních premiér byl Josef Staněk.

V podobném duchu je i Burghauserův první balet Honza a čert, který uvedl na podzim roku 1954 pod taktovkou Vladimíra Brázdy v ostravském divadle Emerich Gabzdyl.

Výše uvedená díla svým způsobem dobře ilustrují dobovou atmosféru. Svým quasirealisticky pojednaným příběhem a přihlášením se k nejlepším tradicím českého hudebního divadla (v případě Honzy a čerta to bylo k tradici pohádkových baletů Oskara Nedbala) v podstatných rysech korespondoval s oficiálně prosazovanou linií umělecké tvorby a svým důrazem na komediální prvky spojené s laskavostí přístupu a optimismem se snažil poskytnout divákovi příjemný zážitek.

Nejúspěšnějším jevištním dílem Jarmila Burghausera se stal balet Sluha dvou pánů na námět populární komedie Carla Goldoniho. Burghauser poskytl choreografům příležitost nápaditě roztančit jeviště a sólistům prezentovat širokou škálu svých charakterizačních schopností především v komickém žánru, ale nejen v něm, a technických dovedností. Této nabídky jak choreografové, tak sólisté dokonale využili a Sluha dvou pánů se dočkal více než dvacítky provedení na domácích i zahraničních scénách. Premiéra tohoto baletu byla 9. května 1959 v Tylově (nyní Stavovském) divadle. Tvůrcem představení byl Jiří Němeček. Hudební nastudování bylo svěřeno dirigentovi tehdejšího činoherního orchestru Národního divadla, zkušenému divadelnímu praktikovi Miroslavu Poncovi. V titulní roli Truffaldina exceloval Miroslav Kůra.

Ještě v listopadu téhož roku se konaly další dvě premiéry. 5. listopadu byl balet uveden v Ústí nad Labem, kde autorem choreografie byl Pavel Šmok a dirigentem premiéry byl hudební skladatel Zbyněk Vostřák. O dva dny později uvedl Sluhu dvou pánů v Ostravě Emerich Gabzdyl. V této inscenaci dostal příležitost uplatnit své mimořádné schopnosti v titulní roli Jaroslav Čejka. Je zajímavé, že jak v Ústí, tak v Ostravě se k dílu znovu vrátili. V Ústí to bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech dokonce dvakrát a v Ostravě byl v roce 1987 Sluha dvou pánů v choreografii Ivana Hurycha zatím uveden naposled.

V poměrně rychlém sledu následovaly tři další inscenace tohoto baletu. V Liberci jej nastudovala Věra Untermüllerová, v Olomouci Josef Škoda a v Brně Luboš Ogoun. Zejména Ogounova brněnská inscenace se setkala s velkým ohlasem jak u publika, tak u kritiky. Skladatel vysoce ocenil Škodovu nápaditou choreografii olomouckého představení a zejména jeho mimořádný výkon v titulní roli, kterým Škoda i ve své čtyřicítce dokázal svou mimořádnou pohybovou zdatnost a obratnost, díky kterým se zařadil mezi nejlepší interprety charakterních a komických rolí ve své době. Brněnské Ogounovo představení, které dirigoval neúnavný propagátor nových cest v hudebním divadle Václav Nosek, se stalo pilotní inscenací nové etapy brněnského baletního souboru. V titulní roli v něm výtečně završil své brněnské působení Milan Hojdys, který se zakrátko poté stal šéfem baletu českobudějovického divadla.

V roce 1971 byl Sluha uveden díky Gustavu Voborníkovi i v Plzni. Představení, v němž opět kraloval jeden ze skvělých Truffaldinů, vynikající a dodnes nedoceněný všestranný plzeňský sólista Zdeněk Sudek, dirigoval jako svou první premiéru v nové funkci bývalý houslista plzeňského orchestru Petr Vronský.

Šedesátá léta poskytla umělcům možnost inspirovat se v daleko větší míře moderními hudebními trendy a uplatnit je ve své tvorbě. Bylo tomu tak i v případě Jarmila Burghausera a jeho „antiopery“ Most na libreto Josefa Pávka, kterou uvedli v Národním divadle dirigent Albert Rosen a režisér Ladislav Štros. V hlavních rolích vystoupili Alena Míková a Viktor Kočí.

Jarmil Burghauser: Most - Alena Míková (Alena), Viktor Kočí (Jiří) - ND Praha 31.3.1967 (foto archiv ND Praha/Jaromír Svoboda)
Jarmil Burghauser: Most – Alena Míková (Alena), Viktor Kočí (Jiří) – ND Praha 31. 3. 1967 (foto archiv ND Praha/Jaromír Svoboda)

Posledním jevištním dílem Jarmila Burghausera byl jeho Příběh o Tristanovi a Isoldě. O realizaci tohoto baletu se zasloužil další z baletních šéfů, kteří se věnovali soustavnému uvádění původní tvorby, Zdeněk Prokeš. Dílo, jež na svou realizaci čekalo více jak čtvrtstoletí, dirigoval v Prokešově choreografii Jiří Pinkas. V dvojici titulních hrdinů alternovali Hana Litterová se Simonou Fišerovou a Karel Littera s Ferdinandem Holevou.

Cílem tohoto článku bylo především seznámit čtenáře s Burghauserovými aktivitami v oblasti opery a baletu. Nicméně, dovolte mi, abych připomenul alespoň některé jeho významné skladby. Na prvním místě jmenujme jeho kantátu Utrpení a vzkříšení z roku 1946, kantátu Česká na slova Viléma Závady, jeho symfonickou fantazii V zemi české anebo komorní kantátu Země zamyšlená.

Dlouhá je řada jeho vokálních a komorních skladeb a písňových cyklů. Často se vracel ke svým starším dílům a podroboval je revizi. Dlouhá léta byl sbormistrem chrámového sboru v kostele sv. Markéty v Praze-Břevnově. Zejména v závěrečné fázi života se cílevědomě věnoval komponování vokální a instrumentální chrámové hudby.

Jméno Jarmila Burghausera je rovněž spjato s filmem. Byl autorem hudby ke třem úspěšným filmům režiséra Václava Kršky – Legenda o lásce, Labakan a film Jarní vody na námět prózy Ivana Sergejeviče Turgeněva. Významně participoval na hudební podobě životopisných filmů o Bedřichu Smetanovi (Z mého života) a Antonínu Dvořákovi (Koncert na konci léta), a to jak výběrem hudby obou Mistrů, tak dokomponováním vlastního hudebního podkresu díla.

Významné místo zaujímají v Burghauserově biografii jeho teoretické práce. Pilně se věnoval studiu díla Antonína Dvořáka. Zde sehrál nepochybně velkou roli vliv jeho tchána, autora stěžejního díla o Dvořákově díle, Otakara Šourka, v jehož odkazu Burghauser pokračoval. Věnoval se rovněž tvorbě Leoše Janáčka stejně jako otázkám interpretační praxe (například orchestrace Dvořákových Slovanských tanců anebo publikace Akustické základy orchestrace, kterou napsal v šedesátých letech s plzeňským profesorem Antonínem Špeldou a která posléze vyšla i v Německu). Je rovněž autorem knihy Nejen pomníky, v níž populární formou přibližuje čtenářům tvorbu Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Zdenka Fibicha.

Jarmil Burghauser se nevzdaloval nikdy veřejné činnosti, ale jako hluboce věřící katolík se často dostával do nepřízně někdejších mocných stejně jako pro své skautství. Byl přítelem Jaroslava Foglara a posléze jedním z čelných funkcionářů skautského hnutí.

Jarmil Burghauser (zdroj archiv ND Praha)
Jarmil Burghauser (zdroj archiv ND Praha)

V osmdesátých let se stal předsedou Společnosti Antonína Dvořáka a zastával funkci viceprezidenta Dvořák Society ve Velké Británii. Byl rovněž členem výboru Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Jarmil Burghauser zemřel v Praze 19. února (v některých pramenech se udává datum 20. února) 1997.

Mohlo by vás zajímat