Skaut, který miloval Antonína Dvořáka

  1. 1
  2. 2

Před pětadevadesáti lety, 21. října 1921, se v půvabném jihočeském městě Písku narodil hudební skladatel, dirigent a sbormistr, významný český muzikolog a editor hudebních děl, celoživotní propagátor díla Antonína Dvořáka, Jarmil Burghauser. Ve výčtu jeho aktivit, zájmů a zásluh bychom mohli dlouho pokračovat, za necelých šestasedmdesát let svého života (zemřel 19. února 1997) se stihl zapsat do dějin českého hudebního umění dvacátého století velmi výrazným písmem.

Jarmil Burghauser (zdroj archiv ND Praha)
Jarmil Burghauser (zdroj archiv ND Praha)

Jeho rodiče, František Václav Mokrý a Zdenka Burghauserová, byli významní čeští malíři první poloviny dvacátého století. Zdenka Burghauserová se zapsala dokonce jako scénografka do historie Národního divadla jako autorka výpravy pro inscenaci Turandot Carla Gozziho v režii Karla Dostála z roku 1923. Synovo původní příjmení bylo Mokrý. Jeho rodiče se později rozvedli a syn Jarmil používal příjmení své matky.

Na rozdíl od rodičů malého Jarmila zlákala od raného dětství hudba, které se pilně věnoval už od svých šesti let. Absolvoval Akademické gymnázium v Praze, ale od svých dvanácti let studoval soukromě hudbu u Jaroslava Křičky. Necelý měsíc po jeho dvanáctých narozeninách, 24. listopadu 1933, už zazněla v tehdejším Radiojournalu část z jeho Pěti trií pro dva hoboje a fagot a následovaly další četné skladby. Není od věci připomenout, že měl v té době jednoho konkurenta – vrstevníka, jenž stejně razantně pronikal do světa hudby. Byl jím chlapec, který do Prahy přišel ze vzdáleného Slezska, Ilja Hurník.

V roce 1937 Burghauserovi nakladatel Mojmír Urbánek vydal melodram Dědova mísa. Jednalo s o zhudebněnou známou báseň Jana Nerudy za doprovodu houslí a klavíru. V letech 1937-1939 pokračoval v soukromém studiu skladby u Otakara Jeremiáše a po maturitě studoval na pražské konzervatoři dirigování u profesorů Metoda Doležila a Pavla Dědečka. V letech okupace rovněž spolupracoval s tehdy existující amatérskou pražskou Komorní operou. Ve studiu dirigování pak pokračoval po válce v Mistrovské škole Václava Talicha. Souběžně studoval hudební vědu a psychologii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium úspěšně dokončil v roce 1948, ale po únorových událostech už nebyl jako politicky nespolehlivý připuštěn k rigorosním zkouškám. Doktorátu filosofie se dočkal až v roce 1991.

V roce 1946 se stal sbormistrem Opery Národního divadla, kde setrval do roku 1953. Jako sbormistr nastudoval přes čtyřicet titulů, u některých inscenací stanul i za dirigentským pultem. Bylo to například v inscenacích Smetanovy Hubičky a ve Fibichově Blaníku, kde převzal dirigování po Otakaru Jeremiášovi, jemuž záchvat mrtvice při premiéře tohoto díla 15. listopadu 1949 nenadále ukončil dirigentskou kariéru.

Připomeňme alespoň některé z titulů, pro něž Jarmil Burghauser nastudoval sborové scény. Ze Smetanových oper to byly vedle již zmíněné Hubičky například Prodaná nevěsta, Tajemství a Braniboři v Čechách. Dále se zmiňme o Dvořákově Dimitrijovi, Janáčkově Její pastorkyni, Foersterově Evě a Jessice, Ostrčilově Honzově království a Kubelíkově Veronice.

S velmi náročnými úkoly se setkal i v titulech ruské operní tvorby, v níž obvykle sbory zaujímají velmi důležité místo. Byly to například Musorgského opery Chovanština a Boris Godunov, Glinkův Ivan Susanin, Borodinův Kníže Igor, Sněguročka Rimského-Korsakova či první uvedení Prokofjevovy opery Vojna a mír.

Samozřejmě nesmím zapomenout na Beethovenova Fidelia. Poslední inscenací, pro níž připravil Burghauser operní sbor Národního divadla, byla premiéra Suchoňovy Krútňavy v červnu 1953 pod taktovkou Jaroslava Krombholce a v režii Bohumila Hrdličky.

Sedm let „služby“ Opeře Národního divadla mělo pozitivní vliv na Burghausera – komponistu, který posléze vytvořil několik jevištních děl. Poprvé se pokusil o operu v okupačních letech, když spolupracoval s Komorní zpěvohrou. Za námět mu posloužila hra francouzského symbolisty Maurice Maeterlincka Alladina a Palomid. Dílo nebylo nikdy provedeno.

Burghauserova poválečná jevištní díla byla evidentně ovlivněna jeho působením v Národním divadle a repertoárem oněch let. Obě díla jsou komické opery a vznikla ve spolupráci s libretistou Luďkem Mandausem, dlouholetým sólistou a zkušeným režisérem Opery Národního divadla. V roce 1950 uvedlo tehdejší Severočeské divadlo v Liberci operu Lakomec na námět slavné Molièrovy klasické komedie a o pět let později olomoucké divadlo, kde tehdy šéfem opery byl skladatel Iša Krejčí, operu Karolinka a lhář. Jednalo se o lyrický veseloherní příběh ze středověké Kutné Hory s libretisticky i hudebně vtipně pojednanými charaktery. Dirigentem obou operních premiér byl Josef Staněk.

V podobném duchu je i Burghauserův první balet Honza a čert, který uvedl na podzim roku 1954 pod taktovkou Vladimíra Brázdy v ostravském divadle Emerich Gabzdyl.

Výše uvedená díla svým způsobem dobře ilustrují dobovou atmosféru. Svým quasirealisticky pojednaným příběhem a přihlášením se k nejlepším tradicím českého hudebního divadla (v případě Honzy a čerta to bylo k tradici pohádkových baletů Oskara Nedbala) v podstatných rysech korespondoval s oficiálně prosazovanou linií umělecké tvorby a svým důrazem na komediální prvky spojené s laskavostí přístupu a optimismem se snažil poskytnout divákovi příjemný zážitek.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na