Skladatel a dirigent Petr Kotík o Ostravských dnech, soudobé hudbě i provinčnosti

Rozhovor s uměleckým ředitelem Ostravského centra nové hudby   

Prakticky už jen pár týdnů zbývá do zahájení bienále Ostravské dny. Na jakých programových pilířích je postavena jejich letošní dramaturgie? 

Ostravské dny nemají ideologii, nesnaží se prosadit „styl“ nebo postavit program tak, aby vyjádřil nějaký záměr. Takže opravdu nevím, jak mám odpovědět na otázku pilířů. Děláme to, co v hudbě považujeme za živé, aktuální a autentické. To znamená, že se snažíme vyhnout napodobeninám, vyumělkovanému projevu, který většinou předstírá, že je „dokonalý“. Vedle toho všeho jsou na Ostravských dnech vždy dveře otevřeny autorům mladé generace, a co ti přinesou, je vždy otázka. Pilíře by tu spíš měly být pro posluchače a to v poznání, že to či ono nelze jen tak slyšet někde jinde (myslím v živém provedení), a přijít si to poslechnout. Téměř na každém programu něco takového najdete.

Zdaleka ne každý v onom devítidenním maratonu a dvou desítkách programů vše stihne. Na které konkrétní osobnosti a kompozice z letošního programu byste chtěl především upozornit?

Richard Buckminster Fuller upozorňoval na nešťastný záměr stavět priority. A to z toho důvodu, že když má člověk prioritu, znamená to, že posune další věci na druhou kolej. Jak ale může předem člověk vědět, že zrovna to, co stojí na druhé koleji, není to nejdůležitější? Každý z programů má potenciál stát se velmi podstatnou zkušeností, jak pro posluchače, tak pro hráče. Přijďte na festival a snažte se navštívit co možná největší počet koncertů. A nechte se vést vlastní intuicí. Je samozřejmé, že velké produkce, jako je zahájení festivalu v Trojhalí Karolina 23. srpna by si nikdo neměl nechat ujít. Nebo 28. srpna večer dvou oper, který pokračuje nočním koncertem. To jsou ale jasné věci.

Poprvé u nás Ostravské dny nabídnou „afroamerickou operu“ profesora Columbijské univerzity v New Yorku, George Lewise Afterword, tedy Doslov. Co o ní můžete prozradit?

Prozradit o Afterword nemohu nic, je to právě dokončená práce, která bude poprvé uvedena koncem května v New Yorku a poté v Chicagu. Když jsem naposledy s Georgem mluvil (dirigoval jsem koncem dubna newyorskou premiéru jeho Memex pro velký orchestr), nebyla opera ještě dopsaná. Pokud berete operu jako žánr, tak jak ho známe z devatenáctého století, tak mně připadá, že dnes všichni píšeme opery úplně jiného charakteru. Nějak nám nejde vytvořit klasické drama, které by bylo relevantní k naší době. Takže já sám neočekávám od Afterword  drama, nýbrž divadelní situaci, danou do hudební formy. A divadelní situace naší doby není Shakespeare, ale Beckett.

Po roce se do Ostravy znovu vrátí vaše opera Mistrovská díla. Nově jste ji revidoval – bude hodně odlišná?

V něčem je opera jiná, ale v podstatě je stejná. Pokud jste Master-Pieces viděli v červnu 2014, okamžitě poznáte, co to je. Jaké jsou tam změny? Přidal jsem tři narátory, kteří čtou texty z dalšího textového zdroje od Gertrudy Stein. Původní libreto sestávalo pouze z materiálu přednášky o mistrovských dílech a úvaze, proč je jich tak málo.  Proto ten podtitul Téměř přednáška. Co z této „přednášky“ poskytlo materiál pro libreto, byly úvahy a konverzace významu tvorby, věci které přesahovaly rámec přednášky. Přidaný materiál, který je čtený, zasazuje scénu do období posledních let druhé světové války, jak ji Steinová prožívala v podalpské vesničce Culoz. A podtitulek Téměř přednáška už tam samozřejmě není. To jsou změny co do libreta, tedy jakéhosi děje.

Změny hudební sestávají z přidaných nástrojů a z přidaných částí pro vedlejší nástroje – tedy, jedná se pořád o sólové housle/violu a soprán (jakási „role“ Gertrudy Stein). Už v původní verzi byly perkuse a hoboj – ty mají teď více hraní. Přidanými nástroji jsou trubka a violoncello. Orchestr tedy tvoří sólové housle/viola, hoboj/anglický roh, trubka, violoncello a jeden perkusionista (původně byli tři), vedle toho je tu soprán, tři mužští pěvci a tři narátoři.Které další svoje kompozice letos v Ostravě uvedete?

Musím přiznat, že rozhodnutí uvést na Ostravských dnech obě mé velké kompozice bylo uděláno poté, kdy to navrhla třetí osoba. V případě Master-Pieces  to byla Dita Eibenová a Variace pro 3 Orchestry navrhl skladatel z Prahy, se kterým již několik let spolupracujeme.

Dělat programy koncertů a do nich zařazovat vlastní kompozice je na jednu stranu složité, na druhou to je ale celkem jednoduché. Jednoduché je to v tom, že koncerty, které provozuji a sestavuji jejich program, se skládají z hudby, která je v kontextu mé práce nebo se vztahuje k tomu, co mě zajímá (jinak bych to nedělal). Složité je to v tom, že když se jedná o vlastní skladby, jsem velmi zdrženlivý. Mám fobii z pocitu někam se vnucovat – nikdy jsem neoslovil jediného interpreta, aby hrál na svých koncertech něco, co jsem složil.

Master-pieces byly dány na program, protože jsou a) prakticky připraveny k provedení, b) minulá inscenace nebyla úspěšná (umělecky) – letos se divadelní stránky ujme režisér Jiří Nekvasil se svým ostravským týmem, c) festival Ostravské dny hledal další komorní operu pro operní večer, d) zvenčí přišel návrh provést Master-Pieces znovu, ve finální verzi a za e) nakonec v tom hrálo roli moje přesvědčení, se se hudba musí opakovaně poslouchat. Pouze opakovaným poslechem lze získat porozumění pro jakoukoliv hudbu.

Nápad tří orchestrů vznikl v momentě, kdy jsem uviděl poprvé nově zrekonstruované Trojhalí Karolina, což je zastřešené náměstí asi pro tři tisíce lidí. Následovala diskuse jaké skladby vybrat. Stockhausenovy Gruppen byly samozřejmě na prvním místě. Přicházela v úvahu řada dalších skladeb a po návrhu, že by se měly hrát Variace, jsem samozřejmě nebyl proti. Naposledy se Variace hrály před deseti lety, tak jsem zvědav, co s tou skladbou udělal čas.

Jak dlouho jste letošní program dávali dohromady? Většina jmen v něm je o osobních vazbách, je to tak?

O některých skladbách se uvažuje s předstihem mnoha let a čeká se jen na příležitost, kdy je zařadit na program, například koncert pro trombón od Xenakise. Nebo koncert pro trubku a orchestr Bernarda Aloise Zimmermanna Nobody knows the trouble I see – tento koncert jsme už chtěli hrát v roce 2013. Finální program je mozaikou různých impulzů, návrhů, diskusí, praktických úvah a toho, co bychom chtěli dělat, co u nás ještě nezaznělo a tak dále. A k tomu všemu ještě přibude více jak třicet skladeb mladých, neznámých skladatelů, kteří přijíždějí na Ostravské dny jako studenti. To vše z nich dělá to, co jsou.

Můžete prosím přiblížit činnost Institutu Ostravských dnů? Kolik lidí do něj bude letos zapojeno a v čem hlavně vidíte jeho přínos?

V chodu institutu nejsou od samých počátků prakticky žádné změny. Skupina (plus mínus) třiceti pěti mladých skladatelů z různých částí světa (od Austrálie po Japonsko, Čínu, Jižní Afriku, Irán…od Evropy po Ameriku – největší počet přijíždí pravidelně z USA) se denně schází a poslouchá prezentace skladatelů (letos budou mezi nimi Christian Wolff, Richard Ayres, Helmuth Oehring, Alvin Lucier, Peter Ablinger, Jeniffer Walshe a další), diskutují s nimi a též mají možnost setkat se s nimi osobně.

Vedle toho studenti sami dělají prezentace svých prací. Toto prostředí pokračuje neformálně mimo institut, při společných obědech, večeřích, o přestávkách koncertů nebo u piva. Jaký je z toho přínos, těžko říct. Pro někoho nulový, pro někoho zásadní. Institut Ostravské dny není žádná škola, nehodnotíme jednotlivé skladby, nesnažíme se „vyučovat“. Naučit stát se skladatelem nelze někoho, to se člověk musí naučit sám, třebaže za pomoci druhých, a k tomu Ostravské dny dávají příležitost.Co všechno obnáší vaše funkce uměleckého ředitele Ostravských dnů?

Snažím se vyhýbat se této funkci, jak mohu. A musím říct, že se mi to daří víc a víc. Nejlepší situace je ta, když se věci dějí, aniž by člověk do toho moc zasahoval.

I tak se zeptám: jak náročné je skloubit funkci organizátora a skladatele?

Je to náročné hlavně časově. Ale zas to není nic nového pod sluncem. Každý skladatel před devatenáctým stoletím musel mít schopnost organizovat hudební produkce, jestli to byl Monteverdi, Händel, Mozart nebo Beethoven. Průmyslová revoluce devatenáctého století přinesla hudebníkům velkou konjunkturu, hlavně skladatelům, a zajistila jim bezstarostnou existenci, co se týče hudebních produkcí. I když ve výjimečných případech, jako třeba u Wagnera, tomu tak nebylo.

Dnešní zvuková technologie převrátila naruby hudební život, jak ho známe z minulosti. Jeden z prvních, kdo to pochopil, byl John Cage, který začal na počátku padesátých let komponovat pouze to, co mohl sám s Davidem Tudorem hrát. Nečekal, až se někdo ujme jeho skladeb a začne je hrát. To byla velké inspirace pro generaci, která přišla po něm. Já jsem to již považoval za samozřejmost.

Produkce koncertů je do určité míry blízká práci skladatele nebo umělce vůbec – chce to nápaditost, fantazii a smysl pro realitu. Vše ostatní přijde pak samo. Je to náročné, ale má to jednu kladnou stránku: dává vám to nezávislost.

Zkuste prosím trochu bilancovat: co všechno se od startovního roku 2001 do dnešních dnů na Ostravských dnech změnilo?

Mnoho se změnilo a mnoho zůstalo stejné. Já jsem nikdy nepochyboval o (uměleckém) úspěchu Ostravských dnů, pokud by byl dostatek prostředků projekt realizovat. Jedna věc, která mě ale překvapila, byl nárůst publika, ohromná změna v počtu lidí, kteří navštěvují naše koncerty. Bez nadsázky mohu říct, že je dnes v Ostravě srovnatelně dobré a do jisté míry stejně početné publikum pro novou hudbu, jako je ve velkých metropolích. Dokonce bych řekl, že ostravské publikum je zkušenější, poslouchá s větším porozuměním než pražské. Není také divu. Patnáct let práce zanechala stopy.

Jakým vývojem prošla za deset let svojí existence Ostravská banda?

Ostravská banda prošla vývojem ansámblu, na jehož počátku jsou vynikající hráči a který je každým koncertem lépe a lépe sehrán. Ostravská banda není soubor v konvenčním slova smyslu. Je to okruh hráčů, od Budapešti po New York. A snad ten největší vývoj je šíře tohoto okruhu hráčů, se kterým pravidelně pracujeme.Když pracujete s vynikajícími hráči, tak to jde samo. Ostravská banda není lokální soubor. To znamená, že nehraje pravidelně. Pouze ve spojení s Ostravskými dny, Festivalu NODO (New Opera Days Ostrava) nebo turné. Když se banda sejde, většina členů je připravena intenzivně zkoušet, protože jejich denní závazky zůstaly tam, odkud přijeli. Takže se za poměrně krátkou dobu udělá hodně práce. Další specifikum je určitá energie celého kolektivu. Hráči se vidí jednou za čas a všichni se na sebe těší, což je cítit nejen v průběhu zkoušek, ale hlavně na koncertech.

Odhlédnuto od Ostravských dnů – na čem novém v současné době pracujete?

V tomto momentě se snažím nabrat energii a ponořit se do práce na dokončení opery (Master-Pieces) a paralelně se připravovat na dirigování skladeb na programu Ostravských dnů. Potom bych si rád na pár dní odpočinul, ale to se může ukázat ještě jako fantazie.

A na závěr ne úplně snadná otázka, nicméně prosím, zkuste odpovědět: jak se daří soudobé hudbě v České republice? A jak dopadá v tomto směru naše srovnání se zahraničím?

Hudba je jen soudobá. I historická hudba, tak jak se dnes hraje, je spojena s naší dobou. A hudbě, tedy jak říkáte „soudobé“, se v České republice nedaří. Praha je asi na tom nejhůře – ne že by tam byla malá aktivita, ale pro svoji provinčnost. Provinčnost Prahy je jiná než provinčnost malého města. Ta má určité kouzlo, ale ta v Praze silně zapáchá, protože nese s sebou předstírání světovosti. To je ale téma, které by nám zabralo další dlouhý rozhovor.

Děkuji za tento. A letošním Ostravským dnům přeji hodně úspěchů.

Vizitka:
Petr Kotík (1942) vstoupil na Pražskou konzervatoř roku 1956, tedy ve čtrnácti letech. Čtyři roky poté začal komponovat, přitom soukromě studoval u Vladimíra Šrámka a Jana Rychlíka. V roce 1961, ještě jako student konzervatoře, založil soubor pro novou hudbu Musica viva pragensis. Od té doby dělí svou práci mezi komponování a provozování hudby. Krátce po svém příjezdu do USA roku 1969 založil S.E.M Ensemble, který v roce 1992 rozšířil na The Orchestra of the S.E.M. Ensemble. Od té doby začal být aktivně činný jako dirigent. Roku 2000 založil Petr Kotík Ostravské centrum nové hudby, které v roce 2001 produkovalo první bienále Ostravské dny – institut a festival nové hudby (dosud). Roku 2005 založil Ostravskou bandu, a to jako rezidenční komorní orchestr Ostravských dnů.

Ačkoliv Kotíkova dráha hudebníka začala v útlém věku, jeho nezájem o harmonii zpozdil počátek jeho komponování až do doby, kdy mu bylo téměř osmnáct let. Odmítnutí klasické harmonie, vyvážené velkým zájmem o kontrapunkt, tedy o lineární hudební myšlení, Kotík sdílí s jinými skladateli, jak sám později objevil (například s Christianem Wolffem a Johnem Cagem). I když studoval základy kompozice soukromě v Praze (1960-1963) a později na Vídeňské hudební akademii (1963-1966), jeho kompoziční metoda má velmi málo společného s běžně užívanými technikami a dá se tedy říci, že jako skladatel je autodidakt. Kotíkův kompoziční systém lze popsat jako proces, ve kterém se střídá kontrolovaná náhoda s intuicí, jako by šlo o hru: náhodná operace ovlivní záměrný krok a naopak. Účelem takové práce je iniciovat nepředvídatelné procesy, aniž by byla narušena celková vize díla.

Mezi nejznámější Kotíkovy skladby patří: Music for 3 in Memoriam Jan Rychlík pro violu, violoncello a kontrabas (1964), Spontano pro klavír a deset nástrojů (složeno pro Frederica Rzewského, 1964), There is Singularly Nothing na text Gertrudy Stein, pro hlas(y) a nástroje (1971-1973), Many Many Women na text Gertrudy Stein pro šest hlasů a šest nástrojů (1975-1978), Explorations in the Geometry of Thinking na text Richarda Buckminstera Fullera pro skupinu pěti nebo více zpěváků a nástrojů (1978-1980), Solos and Incidental Harmonies pro sólové housle a komorní ansámbl (1983-1985), Dopisy Olze na text Václava Havla pro dva vypravěče, dvě flétny, dvě trubky, dvě elektrické kytary a basovou kytaru (1989-1991), Music in Two Movements pro orchestr (1998-2002) – Fragment (první věta), Asymmetric Landing (druhá věta), Variations for 3 Orchestras (2003-2005), String Quartet No. 1, Erinnerungen an Jan (2007-2009).
(Zdroj: webové stránky Ostravského centra nové hudby) 

www.newmusicostrava.cz

Foto archiv OCNH