Skladatel Antonín Rejcha se narodil před 250 lety

Antonín Rejcha (27. února 1770 – 28. května 1836), jedna z nejpozoruhodnějších postav české i světové hudby přelomu 18. a 19. století, byl nejen skladatelem a skvělým hudebníkem, který vynikl zejména jako hráč na dechové nástroje, ale i významným hudebním teoretikem a pedagogem.

 

Antonín Rejcha se narodil v Praze a pocházel z muzikantské rodiny, byl synem staroměstského pouličního hudebníka Šimona Rejchy. Otec však brzy zemřel, matka se znovu provdala a chlapce zanedbávala. V jedenácti letech odešel Rejcha k dědečkovi do Klatov a pak utekl za strýcem Josefem Rejchou, který působil jako violoncellista v kapele hraběte Wallersteina ve Švábsku, blízko městečka Harburg. Tehdy patnáctiletý Antonín byl nadějným flétnistou a dále se naučil hře na klavír, hoboj a příčnou flétnu, zpěvu, ale také německy a francouzsky. Se strýcem pak byl členem dvorního orchestru kurfiřta a divadelního orchestru v Bonnu. V tomto orchestru hrál na violu i mladý Ludwig van Beethoven, bonnský rodák. Společně navštěvovali přednášky matematiky a filozofie na zdejší univerzitě. Oba měli stejného učitele hudby, Ch. G. Neefeho, který je zasvěcoval do díla Johanna Sebastiana Bacha. Kromě toho se Rejcha samostatně vzdělával v hudební teorii a také ve skladbě byl autodidaktem. Brzy vyspěl ve zdatného komponistu.

V roce 1794 obsadila Bonn Napoleonova vojska a Rejcha odešel jako učitel hudby do Hamburku, kde se věnoval intenzivně i skladatelské činnosti. Zkomponoval mimo jiné dvě opery na francouzská libreta Oubaldi (1799) a L’Ermite dans l’ile Formosa (1799), ale nepodařilo se mu je uvést na scénu. Nějaký čas pobýval v Paříži (1800–1802) a posléze se usadil ve Vídni. Studoval u Josepha Haydna a získal si přízeň habsburského dvora. Seznámil se také s významnými skladateli, kteří ve Vídni pobývali, s Antoniem Salierim, Johannem Georgem Albrechtsbergerem a Luigim Cherubinim a znovu se setkal s Ludwigem van Beethovenem. Rejchova kantáta na text Bürgerovy balady Lenora (1805) se stala obětí státní cenzury, která mu znemožnila provedení díla.

Od roku 1808 žil Rejcha trvale v Paříži. V roce 1818 se oženil s Francouzkou Virginií Enaustovou a v roce 1829 získal francouzské státní občanství. Stal se nejdříve profesorem, posléze i ředitelem pařížské konzervatoře. Jeho žáky na konzervatoři byli mimo jiné Hector Berlioz, César Franck, Charles Gounod, Georges Onslow a soukromým žákem Franz Liszt. Stal se významným hudebním teoretikem, jeho spisy ovlivnily několik generací hudebních skladatelů a hudebních vědců v celé Evropě. Za své dílo byl v roce 1835 vyznamenán Řádem čestné legie a stal se členem Francouzské akademie věd a umění. Zemřel v Paříži 28. května 1836 ve věku 66 let a je pohřben na hřbitově Père-Lachaise.

Ve Francii složil oslavnou vlasteneckou skladbu Musique pour célébrer la mémoire des grands hommes (Hudba k oslavě památky velkých mužů) a velké množství skladeb všech žánrů a forem. Symfonií se uvádí dvanáct, dechových kvintetů čtyřiadvacet, dále orchestrální předehry, dua, tria, kvartety, kvintety, sextety, koncerty pro různé nástroje. Jako zdatný a všestranný instrumentalista skládal kompozice pro jednu i více fléten, pro jeden i více lesních rohů, často v kombinaci s jinými nástroji. K dalším dílům patří například melodrama Abschied der Johanne d’Arc von Schiller (Rozloučení Johanky z Arcu od Schillera) z roku 1806, Koncert pro skleněnou harmoniku a orchestr, Koncert pro klarinet a orchestr a Variace pro violoncello a orchestr, mše a sbory, Te Deum, Requiem a Der Neue Psalm, desítka klavírních sonát, klavírní Variace op. 56, 57, 83, 85 a 87 a cyklus 36 klavírních fug na vlastní i cizí témata, k nimž napsal pojednání Über das neue Fugensystem (O novém fugovém systému, 1805). Dále napsal opery L’Ouragan (1800, Vídeň), Argene, regina di Granata (1805, Vídeň), Cagliostro (1810, Paříž), Natalie (1816, Paříž), Saphó (1822, Paříž) a Philoctéte (neprovedeno).

S Rejchovou pedagogickou činností souvisí i jeho rozsáhlé teoretické dílo. Některými názory na hudbu dokonce Rejcha předešel svoji dobu. Zvláštní pozornost věnoval dramaturgii opery, hudební deklamaci, pojednával o melodii a spekulativním teoretickým způsobem dospěl ke zdůvodnění významu čtvrttónů v hudbě. K Rejchovým vynikajícím, na vědeckých základech stojícím teoretickým spisům patří: Practische Beispiele: ein Beitrag zur Geistecultur des Tonsetzers […] begleitet mit philosophisch-practischen Anmerkungen (Praktické příklady: příspěvek k duchovní kultuře skladatelově […] doplněný o filozoficko-praktické poznámky; Vídeň 1803), Traité de mélodie (Nauka o melodii, Paříž 1814), Cours de Composition musicale ou Traité d‘harmonie pratique (Učebnice skladby, aneb nauka o praktickém využití harmonie, Paříž 1816–1818; to je jedna z vůbec prvních moderních učebnic harmonie), Traité de haute composition musicale (Nauka o vysokém umění hudební skladby, Paříž 1824) a Art du compositeur dramatique, ou Cours complet de composition vocale (Umění dramatické kompozice, aneb kompletní nauka o vokální skladbě, Paříž 1833).

Rejchovy francouzsky psané teoretické spisy souhrnně vydal jeho krajan Carl Czerny německy ve čtyřsvazkovém kompendiu Vollständiges Lehrbuch der musikalischen Komposition (Úplná učebnice hudební nauky) v roce 1834. Takto se Rejchovy spisy dostaly i do Čech, znal je například i Bedřich Smetana. Francouzsky napsal skladatel i autobiografii Notes sur Reicha (Zápisky o Rejchovi), která sahá do roku 1828. Česky vyšla v roce 1970 s úplným seznamem skladeb.

Ve své knize Svět orchestru napsal Mirko Očadlík o Rejchovi, že „představuje skladatelský typ, který vyrůstá z české hudební tradice a který přimknutím k francouzské hudební mentalitě vytváří protiklad směru vídeňských klasiků. Sám Beethoven si Rejchy velmi vážil a odlesk Rejchova vlivu je patrný na celé romantické škole francouzské, zejména na tvorbě francouzské melodie instrumentální. Rejchovu vlivu podlehl i jeho velký žák, Hector Berlioz.“