Skladatel, dirigent a klavírista Jan Kučera: Skladatelská činnost je vrcholně asociální

Dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera je všestranným umělcem širokého záběru. Jako skladatel zasahuje do mnoha oblastí, tvoří kompozice symfonické, komorní, operní i taneční. Jako dirigent spolupracuje s předními českými orchestry. Je autorem oper Rudá Marie a Don Buoso a baletů Tři mušketýři a Zkrocení zlé ženy. Jeho skladby provedla Česká filharmonie, Národní divadlo v Praze, Lotyšské Národní divadlo Riga, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a řada dalších divadel a orchestrů. V letech 2015–2021 byl angažován jako šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru.

Co všechno v sobě obsahuje spolupráce s festivalem Za poklady Broumovska a co pro vás rezidentura znamená?
Festival dal letos mé hudbě velkorysý prostor a já si toho moc vážím. Na pěti koncertech zazní jak skladby nové, tak staršího data. Na objednávku festivalu jsem napsal Tři znělky pro skupinu lesních rohů, které budou tradičně hrát všichni účastníci hornových kurzů Broumov. Daniel a Lukáš Klánských uvedou v premiéře písňový cyklus Písně trpělivé a píseň Mnichova řehole, odkazující na benediktinský řád úzce spojený s broumovským klášterem. Vynikající žesťový soubor Prague Brass Quintet zahraje moji The Four Color Suite, plnou jazzových inspirací a v podání smyčcového kvarteta Apollon Quartet zazní můj raný Smyčcový kvartet č. 1, který jsem napsal ve svých dvaceti letech. Na závěrečném koncertu je zařazena orchestrální verze skladby Zrození, provede ji Filharmonie Hradec Králové a dirigent Kaspar Zehnder.

Zastavme se u premiéry písňového cyklu. Jak byste cyklus charakterizoval?
Název Písně trpělivé není ani tak poetický, jako praktický. Cyklus totiž obsahuje i písně, které mi dlouho ležely v šuplíku a já přesně nevěděl, jak je poslat do světa. Nejstarší je z roku 2016. Zařadil jsem i píseň Předurčení, která je součástí mého Pivního oratoria a píseň Kam jde cesta?, ta vznikla původně pro divadelní představení. Každá z písní má svoje specifikum, v některé je rozvernost a humor, v jiné vážnost a rozjímání. Samostatnou písní mimo cyklus je Mnichova řehole, tu jsem napsal přímo na výzvu festivalu, protože propojení s broumovským benediktinským klášterem se nabízelo.

S jakým textem v této písni pracujete?
Text jsem našel v knize Smysl a duch Benediktovy řehole, v kapitole Nástroje dobrých skutků. Popisuje, jak by se měl mnich v řádu chovat a čeho se vyvarovat. “Nemít zálibu ve žvanění, nepronášet slova planá a rozpustilá, nemilovat častý a veselý smích, nepropadat žádostem těla” a mnoho dalších nařízení, která jsou pro nás v běžném životě nepředstavitelná. Pokusil jsem se do takové celoživotní askeze vcítit, opravdu jen na moment, a stylizovaně ji v hudbě zachytit. Především se domnívám, že při takové řeholi probíhá vnímání času zcela odlišně, proto tato píseň plyne ve velmi volném až meditativním tempu, pracuje s tichem, text je spíše deklamován, než zpíván, hudební téma se několikrát vrací, stejně jako se opakují každodenní řádové rituály. Hudba má tu moc nám tyto tušené prožitky přiblížit, protože je nepochybně jednou ze symbolických forem a symbolickou formou je podle mého názoru také náboženství. 

V průběhu léta budou mít posluchači na Broumovsku možnost poměrně komplexně poznat vaši tvorbu, představíte se jako skladatel pro komorní i orchestrální obsazení. Co je vám jako skladateli bližší – orchestrální, nebo komorní hudba? Pro jaké obsazení nejraději komponujete?
Pro symfonický orchestr, kvůli jeho nekonečným barvám a síle. Instrumentace symfonického orchestru je skladatelské řemeslo samo o sobě a hudební nápady může povýšit. Samozřejmě ale nijak nezavrhuji tvorbu komorní, naopak, v ní se ukáže, jak skladatel dokáže pracovat například jen s dvěma třemi hlasy a je to svého druhu skladatelská hygiena. Ve všech případech musím dbát na to, aby vše dobře znělo, mělo svoji vnitřní stavbu, propracovanou dynamiku a spousta dalších věcí. Takže v základních principech se tvorba pro velký aparát a pro komorní obsazení nijak neliší.

Jaké má skladatel pocity při poslechu svého díla? 
Provedení každé skladby, to, když zazní, je neskutečnou odměnou za ty hodiny a dny a měsíce strávené o samotě nad prázdnými pěti linkami. Odměnou za všechny ty pochyby, škrty, opravy, korektury, za všechno to začínání nanovo. Skladatelská činnost je vrcholně asociální, obrovsky náročná na čas a na osobní disciplínu. Když uvážíme, že je to v podstatě činnost, která je zbytná, může se nám jevit jako nesmyslná a sisyfovská. Kdo se ale někdy pokoušel vytvořit cokoli svého a myslel to vážně, ví, že to prostě udělat musí, že není jiná možnost. A teď nemluvím o zakázce, ale o volné tvorbě. Ten samotný proces je velice intimní, je to svět, do kterého nikdo nesmí.

Já sám to mám tak, že když nějakou dobu nekomponuji, což je samozřejmě zdravé a nutné, dostaví se určitý přetlak, “nahromadění”, je to až tělesná potřeba. Bez této fascinace a fanatismu si ale nedovedu svoje komponování vůbec představit. Možná to popisuji příliš romanticky, protože ve výsledku je potřeba tu práci poctivě vysedět u stolu, ale tahle nekonečná svoboda v tom, že co tam napíšu, to tam bude, je opojná. Je důležité si uvědomit, že s posledním taktem skladba není hotova, vše naopak začíná a pokud chci mít dobré provedení, nesmím nic nechat náhodě. Vzhledem k tomu, že píšu vše v ruce, spolupracuji s několika notografy, se kterými začíná další důležitá etapa skladby, aby hudebníci dostali na pult hezké party bez chyb. I to, ve svém vlastním zájmu, vždy pečlivě hlídám. 

Komponujete také Dvojkoncert pro lesní rohy a orchestr, který bude mít na festivalu také premiéru. V jaké podobě na festivalu zazní?
Plnohodnotná premiéra to nebude, zahrajeme zatím jen jeho druhou větu s doprovodem klavíru. Chtěli jsme udělat výjimku a ze zatím nekompletní skladby poskytnout posluchačům ochutnávku.

Liší se komponování skladby, kdy víte, pro koho konkrétně píšete a skladby u které se interpret teprve hledá?
Liší se jen v mé představě, při práci mi myšlenka na konkrétního interpreta pomáhá, ale part by měl být univerzální, srozumitelný i pro další hráče. U koncertantních skladeb part se sólistou konzultuji a upravuji, tak to bylo například v případě Houslového koncertu s Davidem Pokorným či u povinné skladby pro Mezinárodní soutěž Pražské jaro v oboru trombon, tam mi pomohla revize Roberta Kozánka. Pokud na ten který nástroj sám nehraji a chci využít jeho technické i zvukové možnosti, jsem za takovou pomoc vždy vděčný, protože nechci psát skladbu “proti houslím” nebo “proti trombónu”. 

A jak hledáte interprety svých kompozic vy osobně?
Mám to štěstí a radost, že většinou vyhledají oni mě a vyzvou mě, abych pro ně něco napsal. To, že se jedná o virtuózy svého nástroje tu radost vždy jen podtrhuje a inspiruje k práci. Takto vznikl například Koncert pro barytonsaxofon a orchestr pro Kateřinu Pavlíkovou, zmíněné The Four Color Suite pro Prague Brass Quintet a Dvojkoncert pro horny a Zuzanu Rzounkovou, trubkové skladby pro Marka Zvolánka, skladby pro smyčcový Epoque Quartet a mnoho dalšího. Samostatnou kapitolou je podnět k tvorbě od symfonických orchestrů či divadel.

Jak vnímáte obecně soudobou hudbu a v čem spatřujete její potenciál?
Těžká otázka, více pro hudební teoretiky, já se považuji spíše za praktického muzikanta. Začal bych pokusem o definici soudobé hudby. Je to popová hudba, kterou slyšíme z rádia? Nepochybně ano. Je to hudba, která zní ve filmech? Určitě. Je to nová hudba pro klasické nástroje a ansámbly, která zní na koncertních pódiích a na kterou se asi ptáte především? Ano, také. Já oceňuji každý upřímný pokus vytvořit něco svébytného, nešablonovitého i za cenu riskování omylu. Upřímně řečeno, hudby bylo k dnešnímu dni vytvořeno tolik, že každá nová skladba jakéhokoli žánru bude vždy někomu “něco připomínat”. Včetně té nejdisonantnější, nejdivočejší, atonální hudby, koneckonců i ta zde už je více než sto let. Já jsem jako dirigent provedl či natočil okolo 150 velkých symfonických partitur soudobých autorů všech národností. Z tohoto počtu bych mohl vyjmenovat maximálně 10 skladeb, které byly vyloženě dobré. Na zbytek jsem rád zapomněl. Čili potenciál hudby zůstává v principu stále stejný, přenést posluchače do jiného světa, přinést krásu, vyvolat všechny myslitelné druhy emocí, to vše pomocí interpretova umění. Fandím všem, kdo se o to snaží a gratuluji všem, kterým se to daří.

Kromě toho, že jste skladatel, jste velmi žádaný dirigent a úspěšný klavírista. Ve které roli se cítíte nejlépe? Co je vám nejblíže?
Vůbec to takto nedělím, tato trojkombinace byla v historii hudby zcela běžná, skladatel si svoje skladby dirigoval i hrál, svoje opery si sám korepetoval. Nedovedu si například představit, že bych komponoval symfonickou hudbu, aniž bych byl v intenzivním kontaktu se symfonickými orchestry. Od stolu a počítače lze vymyslet leccos, jenže to pak v reálu kolikrát vůbec nefunguje, nezní. Já svoje nové partitury také během zkoušek retušuji, škrtám, upravuji, chci se dobrat nejlepšího možného výsledku a zvuku. V dirigentské profesi mám denně na pultě geniální díla hudební historie a musím je do posledního detailu poznat, tím se z nich jako skladatel zároveň učím. Klavír mi při skladatelské práci také pomáhá, takže jsou všechny tyhle moje snahy vzájemně neoddělitelně propojeny. 

Kdy přijedete na Broumovsko a na jaký koncert festivalu Za poklady se těšíte?
Budu se samozřejmě snažit být na všech koncertech, kde zní moje hudba a setkat se s interprety i posluchači. Zpětná vazba je pro mě důležitá, pozitivní ohlas publika je jedna z odměn, o které jsem mluvil.