Skladatel Jiří Laburda: Vážná hudba si zaslouží samostatný televizní kanál

Na začátku dubna letošního roku čeká krásné životní jubileum významného hudebního skladatele Jiřího Laburdu. Oslovili jsme ho, aby zavzpomínal na některá období své kariéry – konkrétně se například rozvyprávěl o tom, co to byla „Pražská zpěvohra“ – a na závěr jsme mu dopřáli prostor, aby se mohl vyjádřit k tomu, co ho v dnešní době trápí v oblasti klasické hudby.

Na začátku dubna letošního roku se dožívá krásného životního jubilea významný hudební skladatel Jiří Laburda. Oslovili jsme ho, aby zavzpomínal na některá období své kariéry – konkrétně se rozvyprávěl o tom, co to byla „Pražská zpěvohra“ –

Při rozhovoru jsem pro jednou docenila i to, že náš kontakt musel proběhnout pouze na dálku, a to telefonicky a korespondenčně. Díky tomu si můžeme vychutnat starou školou dýchající styl jeho odpovědí, trochu jako z vyprávění ve stylu K. V. Raise.

V dubnu oslavíte významné životní jubileum – rekapitulujete při takových příležitostech? Zamýšlíte se nad svým životem a dílem?
Jsem normální člověk. Nepovažuji se za nějakého mistra ani za nějakého nýmanda. Cítím se ovšem nesmírně šťastným za to, že mi osud dal možnost, abych poznal hudbu (zdůrazňuji: tu nekomerční!!!). Moje hudební aktivity jsou stále velice živé a tak – aniž se pokouším o nějaké rekapitulace – jsem stejně nucen je dělat.

Letošní narozeniny vám pravděpodobně naruší situace kolem COVID19 a možná i nouzový stav – ale pokud zůstaneme optimističtí, jaké plánujete oslavy?
Jsem členem Společnosti skladatelů AHUV a tato společnost na rok 2021 chystá autorský koncert k mým devadesátinám. Každý rok pravidelně zadávám své skladby k provedení na Dnech soudobé hudby. Jinak o ničem nevím, ale ono se při každém jubileu naskytne nějaké podobné překvapení. Z těch pravděpodobných – zřejmě mi autorský koncert uspořádá také Konzervatoř A. K. Glazunova v ruském Petrozavodsku, se kterou jsem stále v dosti úzkých kontaktech.

Jak se udržujete v dnešní složité době v kondici, že i ve vašem požehnaném věku můžete pokračovat v práci? Mohl byste poskytnout návod pro mladé, začínající skladatele?
Když jsem ve svých 76 letech odešel do důchodu, na doporučení lékaře jsem začal denně cvičit. Zpočátku to byly jen cviky na krční páteř, ale s postupně přicházejícími potížemi jsem přidával další kondiční cviky, až z toho vzniklo každodenních 20 minut „Sokolování“, jak říkával TGM – tedy žádné rotopedy, či jiné přístroje, nýbrž obyčejná prostná cvičení, procvičující všechny části těla a obsahující mou pýchu – 15 kliků denně. Cvičím zásadně denně a nikdy nevynechávám! Díky tomu se stále cítím ve velice dobré kondici, a tak žiji stále tentýž život, jako dříve před koronavirem.

V mailu jste mi prozradil, že jste aktivně vystupoval jako člen pěveckého sboru „Pražské zpěvohry“. Protože už není mnoho pamětníků a ten soubor si zaslouží být vzpomenut, mohl byste pro mladou generaci popsat, o jaký soubor se jednalo, které osobnosti v něm působily, jaké role jste si tam stihl zazpívat a jakým způsobem ten soubor zanikl?
Pražská zpěvohra, to byl v mých očích zázrak. Když jsem po maturitě na Obchodní akademii v Táboře (jsem rodilý soběslavák) pracoval v Praze v účtárně Ministerstva zdravotnictví, účetní z Endokrinologického ústavu – pan Levý – mi důtklivě doporučoval Pražskou zpěvohru a já jsem tam moc ochotně šel. Tam mne přezkoušeli a vzali mne do sboru.

Instituce to byla vynikající a její umělecká úroveň byla výrazně lepší než mnoha profesionálních souborů. Nedlouho před mým příchodem byl uměleckým šéfem slavný Alois Klíma, sbormistrem Josef Blacký (pozdější nástupce po Antonínu Devátém jako šéf plzeňského rozhlasového orchestru), šéfem baletu byl slavný Luboš Ogoun… Šlo o umělecké těleso o kompletním a velice dobrém symfonickém orchestru a početným smíšeným sborem. I mezi sólisty byla významná jména, účinkoval jsem několikrát se sólisty jako Marta Krásová, Zdena Hrnčířová, Antonín Jeřábek. Většinou u nás byli absolventi AMU či Konzervatoře a od nás postupně odcházeli do profesionálních angažmá.

Já jsem tam byl bohužel necelý rok, ale i tak jsem stačil vystupovat v operách Prodaná nevěsta, Hubička, Dalibor, Tajemství, Rusalka, Jakobín. To se jednou týdně zkoušelo a o víkendu byl téměř vždy zájezd mimo Prahu – do Mělníka, Chrudimi, Mladé Boleslavi apod. – nezřídka se dvěma představeními (tehdy byly ještě soboty pracovní!). Když zjistili, že jsem muzikant, byl jsem pověřen různými sbormistrovskými povinnostmi – prací s novými členy či nácvikem nového repertoiru. Později jsem pracoval i jako korepetitor i s významnými sólisty.

Konec této vynikající umělecké instituce v roce 1951 byl typicky komunistický. Vláda vyhlásila akci: „77.500 administrativních pracovníků do výroby“. A protože se Pražská zpěvohra skládala právě z podobných pracovníků – maturantů, znamenalo to okamžitý konec této velice cenné instituce. Pro postižené jedince to pak znamenalo nejen krutou změnu zaměstnání, ale většinou i to, že museli odejít pracovat mimo Prahu. Já jsem byl s mým kádrovým posudkem mezi prvními navrženými k odchodu, a tak se ze mne najednou stal horník – v tehdejším povrchovém dole ve Chvaleticích v okrese Přelouč. A Pražská zpěvohra poté nějakou dobu živořila provozováním oper jen s klavírem, až posléze zašla.

Co vás přivedlo k hudbě? Pocházíte z hudební rodiny?
Naše rodina nebyla nijak zvláštně hudební. Mému otci – obchodníku s potravinami – zemřel otec, když mu byly dva roky, takže jeho školní vzdělání skončilo 3. ročníkem chlapecké měšťanky. Ale i na této škole tehdejší učitel hudební výchovy dokázal svých 40 svěřenců ve třídě naučit docela slušně hrát na housle, aby byli schopni si zahrát pro potěšení alespoň různé lidové písně.

Moje maminka byla dcerou truhlářského dělníka a služky (žili ve Vídni, kam oba odešli za prací) a naučila se trochu hrát na citeru. Přesto oba kvalitní hudbu milovali, v Soběslavi chodili zpívat do tehdejšího pěveckého sboru Petr Vok – početného tělesa, které bývalo zváno k doplnění profesionálního sboru při operních představeních hostujících profesionálních operních souborů. A například pouze mužská složka čítala na více než 50 členů a v jejím repertoáru bylo zcela samozřejmě mimo jiné i slavných Foerstrových Devět mužských sborů!

Kromě toho oba rodiče chodili každý týden „do tamburašů“. Na přelomu 19. a 20. století, jako projev vlastenecké slovanské solidarity, bylo v českých městech v oblibě zakládat tamburašské soubory jihoslovanských (chorvatských) národních instrumentů. Jak se na to členové učili? Inu pozoruhodně: při příchodu jim byl přidělen z tamburašské skříně (v divadelní restauraci Národní dům) nějaký nástroj (tehdy se „v Národě“ v klubovně hrálo u velkého, dlouhého stolu), dotyčný se usadil na příslušné místo, sledoval hru ostatních, až se pomalu začal pokoušet hrát a posléze se to i naučil.

Nu a provozované skladby? Běžné byly chorvatské, například: „Potpurri hrvatskih pjesama“, „Na Plitvička jezera“, nebo dokonce i „Potpurri iz opery Nikola Šubič Zrinski“ Ivana Zajce. Bylo tam ovšem potpourri i z Gounodovy opery Faust a Markétka, či z Prodané nevěsty a podobně. Tatínek hrál na Bráč a maminka na Bisarnici. Já jsem tam již ve 13 letech začal také chodit a hrál jsem na Berde (jako basa).

Jak se to stalo, že jste začal skládat?
Když mi bylo asi osm let, rodiče mne dali na soukromé hodiny houslí a mou o dva roky starší sestru na klavír. Housle byly výborné, nic proti nim, ale ten klavír jsem sestře velice záviděl, ovšem tatínek takovou změnu energicky odmítl z obavy, že když začnu s klavírem, nechám houslí. Já jsem to ovšem řešil svým způsobem – prostě jsem se na ten klavír začal učit sám. A když tatínek viděl, že nedám pokoj, tak promluvil se sousedem (který měl dotyčnou hudební školu) a tak jsem od té doby chodil na oba nástroje. A k mé velké pýše jsem na hodinách začal hrát v Bayerovce od cvičení č. 24 a ne zcela od začátku.

Když jsem se dostal do puberty, tak jsem začal také v různých tanečních ensemblech hrát na akordeon a později dokonce i na trombón, na který jsem pak až do maturity hrál dokonce v soběslavské nejlepší taneční kapele Rytmus. Tehdy mne náš kytarista Zdeněk Myšák upozornil na to, že v Soběslavi žije jeden pan profesor v penzi, který rozumí mně zcela neznámé „Nauce o harmonii“. Vyhledal jsem tedy pana Profesora Emanuela Rataje, který mne vzal na hodiny – to nebývaly jen hodiny, ale spíše dvouhodiny. Ten mne učil harmonii, základům kontrapunktu i trochu formám. A ten mi také dával úkoly kompoziční, zejména sborové, ale nejen ty. A tak jsem začal skládat.

V životě jste složil dokonce i jednu operu a jeden balet…
Operu jsem vždy nesmírně miloval. Za války, cca v roce 1943 byly hudební školy zavřeny a můj učitel byl nasazen jako dělník do továrny. Já jsem ale tehdy již dosti slušně hrál na klavír – hlavně šmírácky „z listu“. Tatínek mi dosti často kupoval operní klavírní výtahy, ze kterých jsem s velkým potěšením hrál. Zpočátku to šlo velmi ztuha. Pamatuji se, že jsem jednou v neděli po obědě zasedlke klavíru a začal si hrát odzačátku Blodkovu operu V studni. A hrál jsem, zajisté pomaleji, než to má být, ale přece jsem to dohrál do konce – skončil jsem cca v 19 hod. Ale tímto způsobem se ze mne stával dobrý listař a já jsem přehrával vše možné – zejména opery. Nezřídka jsem si při tom i zpíval. Tehdy se ze mne také stal bibliofil, či spíše notofil.

A když jsem jako horník jezdíval domů rychlíkem z Pardubic, vždy jsem si tam zaběhl do antikvariátu (pod Zelenou věží). A poněvadž horníci tehdy měli platy opravdu dobré, tak jsem za noty dost utrácel. Jezdil jsem přes Prahu, takže i tam jsem velice rád zaběhl do Skořepky, kde v hudebním antikvariátu pracoval bývalý nakladatel pan H. Přikryl. Nu a díky tomu mám dodnes velice dobrý archiv, bohatý i na operní literaturu, takže například opery V. Nováka pro mne nejsou prázdnými pojmy, dobře jsem je poznal, zejména Lucernu, ale i Dědův odkaz. Stejně tak I. Krejčího Pozdvižení v Efezu, J. Vogela Mistra Jíru, opery Fibichovy a to nejen Šárku, ale i Nevěstu messinskou, o Janáčkovi ani nemluvě. Je samozřejmé, že v knihovně mám všechny Wagnery, nebo zejména R. Strausse s jeho operou oper (pro mne) Růžovým kavalírem. Ale jsou to i Salome, Elektra, Žena bez stínu, Daphne, Ariadna na Naxu, a tak dále.

Když jsem nastoupil v roce 1955 na svou první kantorskou štaci v Jablonci nad Nisou, brzy jsem se seznámil s tamějším dirigentem Oldřichem Pipkem, který mi umožnil sledovat zkoušku s partiturou v ruce. Tam někde byl zárodek i mého pozdějšího dobrého přátelství s činoherním dirigentem a znamenitým operním libretistou Antonínem Kučerou, který mi v 80. letech napsal libreto k jednoaktové buffo-opeře Isoldi a Dorabella. Tu jsem dokončil v roce 1987. A budete se divit, ale operní libreto přeložil do angličtiny Prof. Beaumont Glass z University of Iowa, který ji také premiéroval se svým operním souborem – bohužel pouze s klavírem, ale ve výtvarné podobě. Tato jednoaktová opera má duratu 85 minut.

A půlhodinový balet „Les petits riens“ na libreto Vítězslava Nezvala vznikl v roce 1967. Jeho koncertní premiéra se konala ve Dvořákově síni Rudolfina 18. prosince 1981, provedl ji Plzeňský rozhlasový orchestr za řízení Víta Micky. Vít Micka poté se Státní filharmonií Brno uskutečnil pro nakladatelství Panton Praha také gramofonovou nahrávku. Divadelní premiéru uskutečnil baletní soubor Divadla F. X. Šaldy v Liberci 15. března 1986 v choreografii Františka Pokorného. Bohužel pouze při zvukovém záznamu.

Vaše dílo je ovšem rozsáhlé – vedete si poctivě svůj domácí archiv? Pokud ano, kolik čítá skladeb? Nebo házíte rukopisy jen tak do krabice? Nebo vám archiv vede někdo jiný z rodiny?
Jsem zřejmě značnou výjimkou mezi našimi soudobými skladateli, neboť drtivá většina mých skladeb byla vydána (jen s nepatrnými výjimkami) v zahraničí – promiňte mi tu ješitnost, ale za takových podmínek člověk prostě musí vést tu evidenci svých skladeb velice pozorně. Veškeré archivní a jiné povinnosti, které souvisí s mým skládáním, si vedu zásadně sám a je s tím práce nad hlavu.

Jeden ze dvou mých hlavních nakladatelů (Wolfgang G. Haas, Köln) vydal v roce 2001 asi dvousetstránkový seznam mých skladeb. On totiž si potrpí na to – když už někomu takový seznam vydá, tak chce, aby ten dotyčný své skladby označoval oním Köchelovským způsobem číslování Mozartových skladeb. V mém případě bych například můj balet měl označovat číslem: LabWV 23 a podobně. Sám Haas opravdu ty skladby s tímto číslováním také vydává. Ale chápejte, našinec není žádný Mozart, a proto by mi bylo trapné to dělat. Že to dělá on, to mu nemohu zakázat.

V loňském roce mne Haas požádal, abych svůj někdejší LabWV Katalog doplnil až do současnosti – což jsem také učinil. Podezírám ho, že třeba tuto verzi vydá právě k mé devadesátce – pokud se ovšem do té doby neshádáme, k čemuž mám právě nyní moc chuti.

Rád bych doporučil vaší pozornosti skutečnost, že všechny moje skladby buď již vyšly tiskem, nebo je mám smlouvami zajištěny k vydání – a to až na několik málo výjimek pouze v zahraničních nakladatelstvích. Wolfgang G. Haas, Köln, dokonce vydává i ediční řadu „Laburda Klavierwerk“ a druhý můj hlavní nakladatel Alliance Publications, Sinsinawa, WI, USA, vydává ediční řadu „Jiří Laburda Choral Library“, do které přináleží již kolem 80 skladeb. Z dalších mých úspěchů je to pak například kolem desítky mezinárodních cen a podstatně více cen v soutěžích národních. Jsou to také čestná členství v českých pěveckých sborech, nebo dokonce i čestné občanství v mém rodném městě Soběslavi.

Jste na některou z vašich skladeb obzvláště hrdý – nebo se vám vždycky ta poslední zdá nejlepší?
Nevím, zda na tuto skladbu jsem vysloveně hrdý, ale mám ji určitě velice rád a je to Missa pastoralis, pro soprán, bas, smíšený sbor a varhany, nebo dodatečně existuje i verze s orchestrem. A právě tuto verzi s orchestrem nastudoval Královéhradecký smíšený sbor Jitro se sborem a orchestrem Pardubické konzervatoře a provedli ji 16. prosince 2015 v Pardubicích a o den později v Katedrále sv. Ducha v Hradci Králové. Tam jsem byl velice šťasten, zejména v den druhého provedení. Odpoledne ten den jsme se totiž procházeli po Hradci Králové a každou chvilku nás někdo velice uctivě zdravil – byli to pardubičtí studenti, kteří mi neustále, až dojemně dávali najevo, že tu mši velice rádi hrají a že se jim opravdu líbí. Ale tato mše je i ve varhanní verzi vždy velmi úspěšná a sbory se k ní často a rády vracejí.

Při rozhovoru s vedoucí Hudebního oddělení Národní knihovny paní Zuzanou Petráškovou vyšlo najevo, že někteří skladatelé už za svého života nosí své rukopisy k nim, aby si zajistili, že jejich dílo bude zachováno pro další generace. Máte vy nějaké takové místo, kam nosíte své rukopisy?
O něčem podobném velice uvažuji, přivedl mne na to Dr. Vojtěch Mojžíš, také skladatel, ale i pracovník Českého muzea hudby, který naznačil zájem o mé rukopisy. Ale v tomto směru mám i určitou dobrou zkušenost s hudebním oddělením Národní knihovny. Možná že tam by to bylo vhodnější. Uvidíme.

Byla v poslední době uvedena premiéra nějaké vaší skladby – pokud ano, kdy, kde a kým?
Na letošních Dnech soudobé hudby DSH 2020 měl v programu 2. koncertu v pražském chrámu sv. Klimenta zaznít můj nový 5. Smyčcový kvartet, v provedení Kvarteta Bohuslava Martinů (Lubomír Havlák a Adéla Štajnochrová – housle, Zbyněk Paďourek – viola a Jitka Vlašánková – violoncello). Ovšem zákeřný COVID konání tohoto festivalu znemožnil. Proto vedení Společnosti skladatelů AHUV rozhodlo uspořádat zmíněný festival formou Online.

Vím, že s ohledem na váš věk je trochu drzost se zeptat – přesto při vaší vitalitě si dovolím položit i tuto otázku: Jaké máte plány do budoucna? Máte rozpracováno nějaké dílo?
Na jaře 2020 jsem si splnil své dlouholeté přání a začal jsem psát Requiem pro asi čtyři sóla, sbor a orchestr s varhanami, bez nějakého časového, či i jiného omezení. Nyní tedy pracuji klidně, bez jakéhokoliv spěchu pouze na této skladbě. Je mi již předem jasno, že tuto skladbu, i kdybych ji stihl ještě dokončit, že ji v živém provedení nikdy neuslyším. Ale právě proto si této práce opravdu užívám, nespěchám, když po nějaké době zjistím, že s něčím nejsem spokojen, tak to bez problémů prostě odstraním a pokračuji dále. Těším se tím krásným textem a tím více se těším jeho odíváním do hudby. A právě ta svoboda od nějakého spěchu, či jiných povinností mne naplňuje naprostou blažeností.

Je něco, na co byste rád upozornil čtenáře Opery PLUS a celkově českou veřejnost?
Ano, mám na srdci jeden veliký problém, o kterém jsem chtěl napsat do nějakého časopisu, využiji tedy vaší otázky jako ideální příležitosti. Považuji za problém nejvyšší důležitosti situaci vážné hudby v naší kultuře. V průběhu mého již dlouhého života jsem mohl dobře pozorovat, jak vážná hudba až tragicky postupně mizela z povědomí veřejnosti. Došlo to až tak daleko, že když se dnes řekne slovo hudba, zcela samozřejmě si to téměř každý vysvětluje, že jde o hudbu komerční. Umělecká hudba z povědomí lidí už prakticky zcela zmizela a ti takzvaní umělci, kteří se hudbou velice dobře živí, postrádají jakékoliv opravdové hudební vzdělání a hudební kvalitu nahrazují nesnesitelně přehlušeným zvukem nadměrně silných reproduktorů. A to, čemu říkají „koncert“, to je další věc.

Nejhorší je ale, že i situace mezi samotnými, vzdělanými, často vynikajícími hudebními umělci, není dobrá. Nedostatek uměleckých příležitostí přináší nesmírnou korupci, nepotizmus a další podobné nešvary. Nejviditelnější je to v rozhlase, který hmatatelně svými programy dokazuje, že například nejlepšími skladateli jsou ti, kteří pracují v Českém rozhlase. Ale není to jenom tam.

Vzpomínám, že když bylo nově zřizováno vysílání VKV, byl tento vysílač – pozdější Vltava – určen pro vysílání vážné hudby, která byla z ostatních vysílačů odstraněna. Nu a nyní? Je vážná hudba odstraňována i z té Vltavy, kam se už zase tlačí hudba komerční a vážná hudba je přesunována do dosti špatně organizovaného vysílače D-dur.

V rozhlase, jakož i v ostatních institucích se usiluje o popularizaci vážné hudby takzvaně „přes tu hudbu populární“ a výsledkem je, že se zase obecenstvu nastrkuje hudba populární, zatímco ta vážná skončí opět stranou.

A vážná hudba v televizi? To už je úplná bída. V tomto směru je ovšem jedna cenná výjimka – francouzská stanice „Mezzo“, či „Intermezzo“, která během dne vysílá vážnou hudbu (ale v noci – cca od 11’30 hod, do 8’00 ráno je to opět džez a pop).

Když se podívám na to nekonečné množství televizních kanálů sportovních, či těch se stále burácející komerční hudbou, jsem přesvědčen, že by si vážná hudba plně zasloužila také aspoň jeden svůj samostatný televizní kanál, bez jakýchkoliv džezů, ale i bez zbytečně moderních pokusů (samozřejmě také bez nekonečného množství skladeb J. N. Hummela apod., tak jako se to nesmyslně praktikuje v Českém rozhlase). Hlavní náplní takové televizní stanice by musela být hudba zejména klasicko-romantického období a českých národních klasiků, která by měla tu sílu zaujmout prostého, kultivovaného posluchače. Do takového televizního kanálu by bylo nutno zpočátku dosti investovat (nezištní sponzoři by se bezpochyby našli) ale, určitě by si brzy našel své početné posluchače, a to by mělo nesmírný kulturně-výchovný význam.

Dalším problémem jsou i různé hudební, zejména skladatelské organizace, které ne vždy pracují solidně a s nejlepším zájmem o opravdovou službu hudbě.

V této oblasti by toho bylo tuze mnoho k veřejné diskusi.

Děkuji vám za rozhovor a přeji všechno nejlepší k vašemu životnímu jubileu!