Historické Hlavní náměstí v Banské Bystrici je architektonickým skvostem. Věřím, že kdyby bylo v Římě, patřilo by mezi jeho nejznámější. A v zákoutí tohoto náměstí, sevřeném trojicí historických kostelů, spatřil 29. července 1911 světlo světa Ján Cikker, syn profesora latiny a řečtiny Františka a jeho ženy Márie. Život v prostředí prodchnutém historií a trojjazyčností utvářel ducha malého chlapce. Jako ministrant denně procházel kolem oltáře mistra Pavla z Levoče ve Farním kostele, v němž byl pokřtěn a kde byli oddáni i jeho rodiče. Holandsko-německý původ otce a rozvětvená rodina matky, banskobystrické rodačky, sahající do všech koutů Uherska, se pro Jána staly skvělým odrazovým můstkem k mezinárodnímu rozletu.
Na formování jeho talentu měli podíl banskobystrický rodák Viliam Figuš Bystrý či kremnický regenschori Rudolf Ország. Pražská studia znamenala pro mimořádně talentovaného skladatele zásadní krok vpřed. Když se Cikker na mistrovské škole dostal do třídy Vítězslava Nováka, stal se zároveň jakýmsi kompozičním vnukem Antonína Dvořáka, jehož byl Novák odchovancem. Vznikem Československa získala Praha ještě světovější charakter a počátkem 30. let prožívala zlaté období kultury. Zařazení skladby mladého Slováka do koncertního cyklu už tehdy světoznámé České filharmonie tak představovalo mimořádnou poctu.
Dalším uznáním byla slova jeho pražského profesora, který po roce studia prohlásil, že už ho nemá čemu naučit. S pražským diplomem odjel Ján Cikker do Vídně zdokonalovat se v dirigování. V rakouské metropoli pak nejen nasával atmosféru další hudební velmoci, ale také intenzivně studoval v archivech a knihovnách. Vybaven mimořádnými znalostmi se vrátil na Slovensko, kde zásadním způsobem přispěl k rozvoji rodící se hudební moderny.
Jeho vlastenectví a smysl pro spravedlnost se neprojevovaly jen v jeho hudbě. Při vypuknutí Slovenského národního povstání v rodné Bystrici se do něj zapojil aktivně a složil také Povstalecký pochod. Po potlačení povstání došlo k prvnímu z malých zázraků jeho života – jak jinak si totiž vysvětlit, že místo deportace do koncentračního tábora byl po třech dnech z bratislavského vězení propuštěn. Druhý zázrak následoval o několik let později, když se vyléčil z tehdy smrtelné Bürgerovy nemoci (poznámka redakce: vzácné a závažné postižení krevních cév a nervů ne zcela jasné příčiny, nemoc se obvykle objevuje u mladých mužů ve věku pod 40 let), což si ani lékaři v lázních Sliač nedokázali jinak vysvětlit.
Široký mezinárodní rozhled doprovázel Cikkera po celý skladatelský život, za hluboké totality mu však způsobil nemalé potíže. Už jen fakt, že ve svých početných operách čerpal z předloh západních autorů, dráždil nejen komunistické funkcionáře, ale i jeho kolegy ze skladatelské obce. V Dickensově Vánoční koledě nebo Shakespearově Coriolanovi samozřejmě nemohl pracovat se slovenskými lidovými písněmi – kompoziční jazyk musel přizpůsobit libretu. A to se tehdy na Slovensku zrovna nenosilo.
Nikoho tak asi nepřekvapilo, že opera Mr. Scrooge nesměla být na Slovensku uvedena. Byla to však právě tato Cikkerova odvaha, která mu později otevřela dveře k daleko většímu mezinárodnímu věhlasu. Že se zakázaný Scrooge dočkal premiéry v německém Kasselu, a to přímo pod vedením geniálního Christopha von Dohnányiho, bylo tehdy skutečným kulturním podhrnutím železné opony.
Jako ‚omilostněný‘ nestraník si pak Ján Cikker prošel tradičním kolečkem tuzemských státních vyznamenání. Na rozdíl od mnoha kolegů však sbíral uznání i na světových pódiích. Zmiňme alespoň Cenu UNESCO za hudbu, kterou obdržel po boku Leonarda Bernsteina, Svjatoslava Richtera či Nadie Boulangerové, nebo Herderovu cenu udělovanou Vídeňskou univerzitou. Díky její finanční odměně si manželé Cikkerovi mohli dovolit koupit rodinný dům ve Fialkovém údolí.
Jako vášnivý turista Cikker miloval slovenskou přírodu. Vztah k ní v něm už od útlého dětství pěstovala milující matka, která se o syna starala sama poté, co jeho otec padl v první světové válce. Právě ona mu vštěpila lásku a obdiv i ke slovenské lidové písni, která u nich doma zněla prakticky denně. Se svým pražským profesorem Novákem sdílel Cikker ještě jednu velkou vášeň – Tatry. Vyznání těmto velehorám se promítlo jak do tónů Novákovy stejnojmenné symfonické básně, tak do Cikkerova geniálního opusu Tatranské potoky. Lidová píseň vůbec doprovázela Cikkera po celý život. Už ve své pražské Sonatině použil folklorní motivy a v zralém období svůj obdiv vtiskl do celé řady vokálních děl. Viliam Figuš Bystrý by měl nepochybně obrovskou radost, kdyby viděl, do jaké umělecké výše dokázal Cikker lidovou píseň pozvednout.
Ján Cikker se oženil až ve čtyřiceti letech, a to přímo v den svých narozenin. Proto si 29. července 2026 připomínáme jak 115. výročí jeho narození, tak 75. výročí svatby. I volba partnerky odrážela mezinárodní rozměr Cikkerovy osobnosti: manželka Katarína pocházela ze Šoproně, města zasaženého změnami rakousko-maďarských hranic. Jejich manželství bylo harmonické – introvertní skladatel byl díky organizátorskému talentu své ženy ušetřen všedních starostí každodenního života. Jedinečný genius loci jejich vily, který dodnes živě připomíná Múzeum Jána Cikkera, byl totiž z velké části dílem jejího mimořádného osobního kouzla.
Navštěvovat manžele Cikkerovy v jejich domě pro mě byl od počátku obrovský zážitek a velká pocta. Když paní Cikkerová po manželově smrti připravovala vznik nadace nesoucí jeho jméno, přizvala mě k několika konzultacím. A když mě pak oslovila s nabídkou členství ve správní radě, přijal jsem to s hlubokou úctou i pocitem odpovědnosti. Vzhledem k závěti paní Cikkerové se správní rada Nadace Jána Cikkera po její smrti rozhodla zachovat cikkerovské sídlo jako součást poslání nadace. To předurčilo i činnost nově vzniklého Muzea Jána Cikkera – a mě osobně to otevřelo nový pohled na Cikkerovu tvorbu.
Do té doby jsem se totiž s hudbou slovenského mistra setkával výhradně jako posluchač. Jako interpret jsem takovou možnost neměl, protože mistr nevěnoval sólovým houslím žádnou skladbu. Zde musím zmínit své rozhovory s panem profesorem, v nichž jsem se ho snažil přimět k napsání nějaké houslové skladby. S obrovským obdivem jsem však musel ocenit jeho sebekritické přiznání, že se k takové kompozici necítí být dostatečně kompetentní. Když se pak nedílnou součástí života muzea i nadace staly četné koncerty a cykly, podílel jsem se na nich jako dramaturg i interpret. Díky tomu jsem mohl na vlastní kůži sledovat, jak Cikkerova hudba působí na řadového posluchače – ať už v velkých slovenských městech, na regionálních pódiích, nebo v zahraničí. A protože nadace úspěšně iniciuje také orchestrální projekty, byli jsme mnohokrát svědky nadšených reakcí publika i v této sféře.
V dějinách hudby můžeme sledovat dvě základní skupiny skladatelů. Ta první se snaží vyjít vstříc požadavkům své doby tak, aby jejich tvorba odpovídala tehdejšímu vkusu společnosti. Ti druzí jsou vizionáři, kteří svou dobu předbíhají a jejichž dílo společnost po zásluze ocení mnohdy až dlouho po jejich smrti. Ján Cikker patří nepochybně k těm druhým. I proto pro mě bylo fascinující sledovat jakousi ‚inkubační dobu‘ po jeho odchodu v roce 1989. Odborná veřejnost a poučení posluchači ho samozřejmě uznávali už za jeho života, ale širší přijetí jeho díla přicházelo postupně. O tom jasně svědčí i triumfální přijetí opery Vzkříšení v Bratislavě, na prknech pražského Národního divadla i na zahraničních scénách. A to ani nemluvím o jeho folklórních skladbách – třeba o Dupáku, který soubor SĽUK odehrál nespočetněkrát doma i ve světě a vždy s ním sklízel obrovský úspěch.
Mám velkou radost, že po necelých čtyřiceti letech od Cikkerova skonu je jeho hudba vnímána jako klasická a nachází si přirozenou cestu k dnešnímu posluchači. Rád vzpomínám na krásný moment, kdy před lety tóny Cikkerových Vzpomínek vnesly do vídeňského Konzerthausu neobyčejně svěží atmosféru a potlesk publika nebývale ožil novou energií. Že Cikkerova hudba umí strhnout a nadchnout, potvrdila i nedávná Selanka v podání Slovenské filharmonie pod taktovkou Ondreje Olose či skvělá Slovenská suita v podání Filharmonie Bohuslava Martinů. A mistrovo dílo má ještě jeden rozměr, o kterém sám neměl tušení – jeho kompozice dnes inspirují řadu jazzmanů, kteří jeho skladbám dávají nový, jazzový kabát.
I přes všechna tato optimistická slova si však na tomto místě nemohu odpustit lehký tón hořkosti. K Cikkerovu 115. výročí naplánovala nadace s muzeem sérii komorních a symfonických koncertů. Z příslušného fondu jsme ale dostali jen minimální dotaci – více než polovinu plánovaných událostí jsme proto museli bohužel zrušit.
