Skladatel Kurt Weill se narodil před 120 lety

  1. 1
  2. 2
Kurt Weill (2. března 1900 – 3. dubna 1950), německý skladatel, dirigent a pedagog, se proslavil především nedlouhou, ale plodnou spoluprací s dramatikem Bertoltem Brechtem; právě z jejich společné dílny pochází slavná Žebrácká opera s hitem Morytát o Mackie Messerovi, což je nejproslulejší Weillova píseň. Od roku 1935 žil ve Spojených státech amerických a rozsah jeho díla je obrovitý; je obdivuhodné, co všechno stihnul za tak krátký čas, který mu byl vyměřen.
Kurt Weil (archiv OP)

Kurt Weill se narodil v židovské rodině v Dessau a měl tři sourozence. Jeho otec byl v místní židovské komunitě zpěvákem (kantorem). Weill projevil hudební talent velmi brzy, od pěti let hrál na klavír a brzy začal i komponovat, již ve dvanácti letech doprovázel zpěváky při večerních akcích ve společenském domě své čtvrti. Za první světové války se stal doprovodným klavíristou v dessauském dvorním divadle. V roce 1918 odešel do Berlína na Hochschule für Music, kde byl žákem Engelberta Humperdincka. Studia jej ale příliš nebavila. V roce 1920 působil jako šéf nového orchestru ve městě Ludenscheid. Pak se vrátil ke studiím, v mistrovské třídě skladby Pruské akademie věd byl žákem Ferruccia Busoniho, který byl pro Weilla nejdůležitějším pedagogem, a to zejména pro tvorbu oper. Během studií hrál také v synagoze na varhany a ve studentských hospodách na piano. Hudební dráhu začal jako divadelní korepetitor a kapelník. Již před dvacátými narozeninami napsal například písňový cyklus Ofrahs Lieder, smyčcový kvartet a několik skladeb pro orchestr; kolegy učil hudební teorii a v rozhlase zveřejňoval kritické poznámky. Po úspěchu Žebrácké opery se věnoval výlučně kompozici.

Kromě vlivu Busoniho můžeme v prvních dílech vysledovat také vliv Arnolda Schönberga, ale i jazzu – to se týká Smyčcového kvartetu z roku 1923, tragikomické jednoaktové opery Der Protagonist (Protagonista, 1925) či jednoaktové buffy Der Zar lässt sich Photographieren (Car se dává fotografovat, 1927). V roce 1928 složil Berlínské requiem na paměť Rosy Luxemburgové. Od poloviny dvacátých let se Weill etabloval jako přední skladatel své generace vedle Paula Hindemitha a Ernsta Kreneka a patřil k levicově orientované skupině německých umělců Novembergruppe. Skládal písně na texty německých básníků, ale nejvíc ho to táhlo k hudebnímu divadlu. Debutoval v Drážďanech v roce 1926, kdy byl uveden Protagonista. Začíná také jeho spolupráce s německým dramatikem, básníkem, spisovatelem a režisérem Bertoltem Brechtem (1898–1956). Mezitím, v roce 1924, se Weill seznámil s herečkou, tanečnicí a zpěvačkou Lotte Lenya (1898–1981), s níž se o dva roky později oženil. Lotte Lenya svého muže velmi obdivovala, byla vynikající interpretkou jeho děl a po jeho předčasné smrti se velice zasloužila o znovuobjevení jeho díla. V roce 1934 se sice rozvedli, ale v roce 1937 se znovu vzali; to už byli oba v Americe.

Kurt Weil & Lotte Lenya (zdroj FB)

S Brechtem spolupracoval Weill na songové opeře Mahagonny (1927), kterou později přepracoval na celovečerní operu Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny (Vzestup a pád města Mahagonny, 1930), jejíž lipská premiéra vyvolala skandál, na školské opeře Der Ja-Sager (Přitakávač, 1930), na baletu se zpěvem Die sieben Todsünden (Sedm smrtelných hříchů, 1933) a dalších dílech. Vrcholem jejich spolupráce je ale slavná Dreigroschenoper (Žebrácká nebo též Třígrošová opera) z roku 1928, jíž sloužila za podklad anglická ballad-opera Johna Gaye a Johanna Christopha Pepusche The Beggar’s Opera (Žebrácká opera, 1728), tedy ta samá látka, kterou později přepracoval i Václav Havel ve své hře Žebrácká opera (1975).

Weill s Brechtem se odchýlili od tradiční číslové opery, árii a recitativ nahradili songem, baladou a hrůzostrašným vyprávěním na způsob kramářských písní. V hudbě jsou uplatněny formy a prvky jazzu a moderních tanců, jako jsou foxtrot, shimmy či tango. I triviálnímu tónu hudebních čísel dokázal Weill vtisknout rysy umělecké jedinečnosti. Typickým příkladem populární písně je Die Moritat von Mackie Messer (Morytát o Mackie Messerovi), dobový hit, který obletěl celý svět, stejně jako Žebrácká opera, z níž pochází. V roce premiéry Žebrácké opery, tedy 1928, Kurt Weill prohlásil: „Hudba již není záležitostí malého okruhu lidí. Současní hudebníci toto prohlášení vzali za své. Jejich hudba je proto jednodušší, jasnější a přehlednější… Když se hudebníkům dostalo všeho, co si kdy mohli přát, začínají znovu od píky.“

Cesty Brechta a Weilla se pak rozdělily, už v roce 1931 spolu téměř nemluvili; Brecht psal hry, do nichž songy a balady ani hudbu již nepotřeboval. A Weill si nacházel jiné autory. Stupňují se proti němu také útoky nacistů jako proti nekonformnímu židovskému umělci. Po Hitlerově nástupu k moci emigroval Weill už v březnu 1933 do Francie, kde měl mnoho přátel. V Německu byla jeho hudba vzápětí označena za „degenerovanou“, Weill byl veřejně ostouzen, jeho díla byla pálena na hranicích, bylo mu vyhrožováno, stejně jako Brechtovi. Oba, Brecht i Weill, patřili u nacistů k těm nejhorším „nepřátelům“ a vymýcení jejich díla patřilo k „povinnostem“ každého správného Němce. Přes Londýn pak Weill odešel do USA a v roce 1935 se usadil v New Yorku; později se stal americkým občanem. Autorsky spolupracoval s revuálními divadly na Broadwayi a skládal hudbu k filmům pro Hollywood.

Z jeho dalších děl uveďme: hudební hry (music plays) Johnny Johnson (1936) a Knickerbocker Holiday (1938), biblické oratorium The Eternal Road (Věčná cesta, 1938), psychologickou hudební hru Lady in the Dark (Dáma ve tmě, 1940), americkou operu Street Scene (1947) či didaktickou operu Down in the Valley (Dole v údolí, 1948). Ve svém americkém období se dokázal přizpůsobit novému kulturnímu prostředí, nevyhnul se však výtkám evropských kritiků, kteří tvrdili, že ztratil originalitu skladeb evropské éry.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na