Skladby Jana Nováka opět zářily

Večer byl prodchnut radostí z kvalitní umělecké hudby a zkrášlen výraznými interpretačními výkony. Ukázal, že návraty ke skladbám Jana Nováka (1921–1984) jsou vždy plodné a podněcují ke koncentrovanému poslechu. Dnešnímu mladému posluchači již jméno tohoto skladatele možná neříká tolik, co generaci starší, která ho spojuje s originální revoltou proti bývalému socialistickému zřízení u nás v letech 1948–1989. Protestoval mimo jiné tím, že od padesátých let začal mluvit výhradně latinsky i na úřadech. Jeho latina byla vnímána oficiálními místy jako stranění církvi, z toho důvodu pak byl vyloučen z tehdejšího svazu skladatelů, kontrolovaného vládnoucí komunistickou stranou. V roce 1968 Jan Novák odešel ze země a již se do ní nevrátil. Pobýval se svojí rodinou v Dánsku, Itálii, závěrečné období prožil v německém Ulmu. Od roku 1947 jej spojovalo přátelství s Bohuslavem Martinů, na svých amerických studiích se však setkal i s Aaronem Coplandem. Skladatelský rukopis Jana Nováka rozhodujícím způsobem ovlivnil Martinů. Zasáhl všechny složky jeho kompoziční práce. Více je patrný v rychlých pulzujících skladbách než v hudební lyrice. Vliv Bohuslava Martinů na dílo Jana Nováka pak dokonce zapříčinil, že povrchní pohled jej zařazuje do role epigona. Podrobnější zhodnocení však ukazuje, že dosah hudební invence Jana Nováka byl výrazně širší. Přijímal podněty nejen z dob historických, ale jeho umělecká duše nahlížela i do přítomnosti a budoucnosti. Zajímavý obrázek o nemartinovské invenci skladatele podává například hudba k filmu Karla Zemana Ukradená vzducholoď (1966) a jiné.

Sledovaný koncert potvrdil dlouhodobou skutečnost, že velkou oporou pro prosazování díla byly skladateli vždy jeho dcery Dora a Clara. Oběma se dostalo nejlepšího vzdělání na západních vysokých uměleckých školách, obě se staly ozdobou svých oborů a vyhledávanými koncertními umělkyněmi. Flétnistka Clara Nováková momentálně vyučuje flétnovou hru na konzervatoři v čínském Hang-čou. Klavíristka Dora Novak-Wilmington vede klavírní třídu na Hochschule für Musik und Theater v Mnichově. Na pražském koncertě spolu zahrály Sonatu super „Hoson Zes..“ (1981) a sklidily zaslouženě bouřlivé ovace. Obě umělkyně disponují ve svých dovednostech vedle oduševnělé muzikality a svrchovaně brilantní techniky ještě nadstavbou, která není v našich končinách tak běžná – totiž přesnou rytmickou prezentací svých partů. Lépe řečeno: prezentací rytmu bez zpožďování nástupů, které není předepsáno v notovém zápisu. Tento trend razil mimo jiné klavírista Rudolf Firkušný, jeden z pedagogů Dory Novak-Wilmington na Juilliard School v New Yorku.

Sonata super „Hoson Zes..“ je postavena na citaci a následném zpracování Seikilovy písně, nejstarší dochované evropské notované hudební památky. Sonáta je na jednu stranu dravé fantazijní povahy, postavena na dlouhých kadencích klavíru a následných recitativních komentářích flétny. Na druhou stranu se klene do bohatých symetrických flétnových melodií, jež jsou variacemi ke staré hudební památce. Obě umělkyně se podílely na popsané lyrice vlastním způsobem. Clara podala pevnou melodickou klenbu, Dora k tomu pak neurotizující těkající doprovod. Obě role si pak oba nástroje též vyměnily, avšak způsob provedení zůstal ve stejné intenzitě. Sonáta byla zakončena pulsující hudbou s přesvědčivou tečkou. Bylo úžasné sledovat přesnou souhru obou sester v nejvyšších tempech, znělost všech tónů či barevnost podání frází. Ve skladbě také zaujala citace Seikilovy písně zvláštním způsobem flétnové hry, jež probíhá za současného zpěvu instrumentalistky (viz takt 87 v první větě).

Dalším závažným bodem dramaturgie večera se stalo Capriccio pro violoncello a klavír (1958), jehož se se ctí ujali violoncellista Lukáš Pospíšil a mladý klavírista Filip Martinka. Je to dílo jazzového okruhu s brilantním využitím technických fines smyčcového nástroje i klavíru. Zde se Jan Novák zcela vzdal martinůovského neoklasicismu a postavil se na pozice nejen jazzového období Igora Stravinského, ale i jazzových specialistů poloviny 20. století. V době kompozice ještě žil v Československu, stiženém sovětským tlakem a ždanovovskou protizápadní estetikou. Lze si představit, jaké pocity chvilkového duševního vysvobození uvedené Capriccio posluchačům v době svého vzniku přinášelo. V rukou cellisty Lukáše Pospíšila a klavíristy Filipa Martinky dostala skladba i v dnešní době silný drive a obecenstvo plně vtáhla do jazzové rytmiky s adekvátním feelingem a offbeaty. Ve volné větě třívětého cyklu pak skladatel našel provokativní efekty ve violoncellové hře. Patřily mezi ně trylky ve vysokých polohách pokračující za sebou v malých intervalových rozestupech, nápaditá glissanda, hra pizzicato atd. Reakce publika opět potvrdila, že Capriccio patří mezi autorovy nejúspěšnější skladby.

Večer neměl slabých skladeb ani interpretačních výkonů bez umělecké hodnoty. V dramaturgické závažnosti se mezi pozoruhodné počiny zařadila též Sonata Tribus pro flétnu, housle a klavír z roku 1982. Zazněla ve verzi pro flétnu, violoncello a klavír, kterou pro nové obsazení připravili Miroslav Střelák, Lukáš Pospíšil a Pavel Kloub. Lyrickou oblast tohoto díla podporují silné janáčkovské intonace. Děje se to v souhře drobných motivků s moravsky zbarvenou melodií. Přesto, že již autor novou verzi neautorizoval, lze se domnívat, že by její zvuk hodnotil převážně pozitivně. Violoncello totiž zaujímá ve skladbě především tenorové role, jež v klavírním partu nejsou dostatečně znělé. V závěru se dostávají všechny nástroje do bohaté faktury, jež je v celé škále zcela zaplněna. Ta přivede dílo do velebného vyznění. Do jeho interpretace se opět skvělým způsobem zapojily obě sestry Novákovy a violoncellista Lukáš Pospíšil. Přesto, že nastoupil k interpretaci této skladby bezprostředně po vysilujícím Capricciu, podal spolehlivý výkon.

Pro úvodní skladbu večera Sonatu Phantasia pro violoncello, fagot a klavír platí mnohé, co již bylo uvedeno výše. Zahráli ji violoncellista Lukáš Pospíšil, fagotista Tomáš Františ a klavíristka Dora Novak-Wilmington. Ta opět zářila přesností a hutností své hry. Kompozice je strukturována zvláštní dvouvětou stavbou. Její průběh byl ovlivněn nejenom řešením pozdních skladeb Bohuslava Martinů, ale také historickou formou sonaty da chiesa. Ta se rozpadá do dvojdílnosti ve formě jednotlivých dílů „pomalu, rychle“ a „pomalu, rychle“. Skladba ve druhé větě vyzařuje své kouzlo v dialozích mezi jednotlivými nástroji a jejich střídáním s pulsujícím tanečním rytmem.

Koncert ze skladeb Jana Nováka se setkal s širokým zájmem odborného i laického publika. To odcházelo obohaceno pestrým programem i jeho kvalitní realizací.

Jan Novák
26. února 2024, 19:30 hodin
Barokní refektář Profesního domu MFF UK, Praha

Program:
Jan Novák: Sonata Phantasia pro violoncello, fagot a klavír
Jan Novák: Sonata super „Hoson zes …“ pro flétnu a klavír
Jan Novák: Capriccio pro violoncello a klavír
Jan Novák: Sonata Tribus pro flétnu housle a klavír (v úpravě pro flétnu, violoncello a klavír)

Účinkující:
Clara Nováková – flétna
Lukáš Pospíšil – violoncello (koncertní mistr PKF – Prague Philharmonia)
Tomáš Františ – fagot
Dora Novak-Wilmington – klavír
Filip Martinka – klavír