SKUTR a Losers Cirque Company staví alegorii dětství z prken a křídy

  1. 1
  2. 2

Když se minulý rok na Letní Letné objevila inscenace Loser(s), diváci netušili, že jsou u zrodu nového souboru a nevěděli to zřejmě ani samotní performeři. A na letošním festivalu nového cirkusu a pohybového divadla, který opět po celý srpen a začátek září bují na Letné, již máme těleso Losers Cirque Company i se zbrusu novým představením. Loňským debutem Losers nastavili sami sobě laťku, kterou se jim zdárně podařilo udržet: inscenace Walls and Handbags je o trošku méně zábavně-ironická, ale o to poetičtější a vynalézavější.

Walls and Handbags, o zdech a taškách? Spíš o tom, co se skrývá za nimi a v nich, o tom, jak vytáhnout fantazii jako králíka ze zapomenutého klobouku. Na scéně při začátku představení jedna zeď stojí, připomíná prkennou ohradu některého z nezbytných plácků určených pro klukovské hry. Malý chlapec s taškou křídy pomalu nakreslí na dřevo podobu pěti panáků, svých dospělých kamarádů, kteří se postupně objeví na scéně a zdánlivě pevnou ohradu rozeberou na devět segmentů, bytelných dřevěných lavic, které se stanou jedinými rekvizitami inscenace. Mimochodem, počet účinkujících akrobatů vychází z čistě náhodného procesu, jak se formoval vznikající soubor, ale všimněte si, že je to také tradiční číslo klukovských part: pět je Rychlých šípů, malých hrdinů Karla Poláčka i Trnkových uličníků zkoumajících zahradu…Pro svou novinku novocirkusová skupina sestavila mezinárodní tým, kterému vévodí domácí režisérské duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) spolu s choreografkou Janou Burkiewiczovou. Námět vyšel od srbské spisovatelky Mariji Pavlović. Režiséři mají s novým cirkusem zkušenosti z minulosti, stejně tak jako se současným tancem, alternativním divadlem nebo operou, jejich všestrannost už předem slibovala, že i tentokrát půjde o výjimečný zážitek.

Pět dospělých mužů a jejich malý kamarád před diváky tvoří alegorii dětství, oslavu her a fantazie. Hlavní postavou je bezesporu osmiletý akrobat Kryštof Unger, který je tím symbolem ztraceného a nalezeného dětství, které dřímá v dospělých, nenápadným hybatelem děje.

Jeho fantazie určuje, co se na jevišti odehrává, a tak se před diváky střídá obraz za obrazem, kdy je chvíli hlavním aktérem, chvíli jen pozorovatelem. Jeho průvodci se mění v divokou zvěř, příšery v podzemí dřevěné podlahy, ale nechybí ani výjevy téměř spirituální.

Jednou z nejpůsobivějších je sekvence, kdy dospělí akrobaté předvádějí se svým malým svěřencem klasické gymnastické kousky včetně vzdušné akrobacie. Chlapec v jejich rukou připomíná živou hračku, a třebaže diváci vědí, že všechna čísla jsou pečlivě nazkoušena a že účinkujících je na scéně skutečně dostatek, aby malého performera, který si představení očividně užívá, ohlídali, nad jejich kousky se tají dech. Ostatně, scéna plná dřevěných lavic až tak úplně bezpečná není.Ke klukovským hrám však také patří soupeření a hecování, i toho si chlapci mezi sebou užijí, když nejobratnějšího člena ze své party nutí pokořovat stále vyšší a vratší dřevěné konstrukce. Jako by se nad jevištěm trochu vznášela ozvěna inscenace Muži (stabilita, stabilita). Konec konců dětské hry jsou jen předehrou k životu dospělých mužů, boj a rivalita k nim patří. Interakce mezi kamarády je až na několik slov čistě neverbální, a i tak dovede správně vržený pohled a gesto vyvolat u diváků echo smíchu. Nezapřou komediální talent.

Inscenátoři zdánlivě staví inscenaci po číslech, z nichž každé je věnované jiné „hře“ a principům, celý kaleidoskop je však provázaný a prokomponovaný do pevného celku. Z inscenace je cítit týmová práce, nic nepřebývá, z žádné složky neční něčí ego. Představení doprovází hudba Petra Kalába, která je stejně kaleidoskopická jako sama dramaturgie, osciluje od melodických akustických pasáží evokujících dětské popěvky, přes latinskoamerické rytmy až po variace na westernové melodie. Část představení však vystačí i s tichem a v závěru se hudbou prolíná i mluvené slovo, které je snad jediné trochu zbytné, protože mu v ostatních zvukových vrstvách není rozumět a beztak jeden z herců čte srbsky. Co se týká ryze pohybové složky, spíše než o taneční choreografii (neboť tanečních sekvencí je poskrovnu) můžeme hovořit o choreografii samotného prostoru a postav v něm. Práce se skupinou staví zhusta na symetrii a její nedílnou součástí je manipulace s rekvizitami. Variabilní scénografie dovoluje přestavět jeviště na sloupový háj, udělat z lavic bludiště nebo je stavět na sebe do útvarů nejnemožnějších tvarů a výšek. A všechna seskupení přitom působí esteticky, ačkoli jejich hlavním úkol je funkční – role opory, nebo naopak provokující bariéry.Inscenace, jež překvapila svou lehkostí a jednoduchostí prostředků, je důkazem toho, že kde je nápad a zapálení pro společnou věc, lze vystačit s málem – s interpretací, do které je nutné položit sama sebe, vedle techniky také duši. A to se povedlo. Hravost bez nostalgie diváky pohltí a neopouští ani performery, kteří v závěru pokreslují znovu postavenou prkennou zeď a dovádějí za ní na trampolínách a teeterboardu. Pod vedením malého chlapce, který možná ani mezi nimi nebyl, možná to byl jen duch dětství skrývající se v jejich dospělých osobnostech, vnitřní dítě, na jehož probuzení tolik lidí čeká, aby se dokázali pochopit ve své celistvosti. Nebo si naopak on vymýšlí své kamarády, kteří nikdy nebyli jinde než v jeho fantazii? Inscenátoři Walls and Handbags si možná ani neuvědomují, jak dalece jejich práce rezonuje se současnou psychologií a s proudy v duchovních směrech zdůrazňujícími úlohu a symbol dítěte, dětství.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Burkiewiczová/SKUTR: Walls and Handbags (Losers Cirque Company)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na