Skvělé zahájení Moravského podzimu s Českou filharmonií

Moravský podzim v Brně vstoupil 3. října do svého 48. ročníku zahajovacím koncertem České filharmonie s jejím šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem a sólistou Josefem Špačkem. Festival se poprvé konal roku 1966 pod názvem Mezinárodní hudební festival Brno. Stanovoval si náročné dramaturgické cíle, které se díky nezměrnému úsilí osobností organizačního výboru víceméně dařilo úspěšně realizovat i v dobách politického dozoru a cenzorských zásahů. Po roce 1989 převzala organizaci Moravského podzimu agentura Arskoncert, jíž se dařilo naplňovat sály za cenu odklonu k tradičnější dramaturgii. Úspěšný festival dostal od roku 2004 konkurenta v podobě divadelní přehlídky Janáčkovo Brno, čehož pochopitelným důsledkem byl tvrdý boj o městské, krajské a ministerské dotace. V roce 2011 dospěla situace tak daleko, že vládnoucí koalice města chtěla z finančně úsporných důvodů Moravský podzim po šestačtyřiceti ročnících jednoduše zrušit. Nakonec došlo k rozumnému kompromisu: Moravský podzim se koná nyní ve dvouletých intervalech střídavě se svým divadelním protějškem.

Současný Moravský podzim se díky osobnosti Vítězslava Mikeše vrátil k původní myšlence progresívně pojaté dramaturgie. Jím přinesené výjimečné nápady a netradiční projekty jsou největšími přednostmi brněnského festivalu, jehož finanční rozpočet je v porovnání s obdobnými akcemi v jiných městech republiky skromný. Peníze jistě znamenají mnoho, ne však všechno. Letošní ročník je zaměřen multimediálně, tedy na spojení hudby s obrazem, hereckou akcí, filmem, pantomimou a audiovizualizacemi. Festival rovněž zavedl post rezidenčního skladatele: letos se jím stal estonský komponista Erkki-Sven Tüür, jemuž na festivalu zazní několik skladeb včetně Symfonie č. 4 „Magma“ v podání domácí Filharmonie Brno. Festival je také dobře zajištěn propagačně; kromě tradičních prostředků nechybí vtipné upoutávky v médiích na jednotlivé konkrétní projekty i pouliční informační stánek připomínající přebarvenou předvolební budku. Dovolil bych si jen výhradu k plakátům: slovní spojení jako „fenomenální hudebník“, „hvězdné obsazení“, „světově proslulý umělec“ a podobně, jakkoliv pravdivá, by se na nich rozhodně objevovat neměla. Zavání to cirkusovou senzacechtivostí a bohužel i provinčností. Chybí jen ono pověstné „po příletu z ciziny – před odletem do ciziny“.Česká filharmonie patří mezi poměrně pravidelné hosty Moravského podzimu: vystoupila v Brně s Gerdem Albrechtem v roce 1995, s Vladimírem Válkem v letech 1997 a 2000, s Vladimírem Aškenazym 2002, se Zdeňkem Mácalem 2004 a 2009, s Charlesem Olivieri-Munroe 2007. V souvislosti s provedením Janáčkovy Sinfonietty před dvaceti lety s úsměvem vzpomínám na žestě fanfárové sekce, spěšně dobíhající zpět na pódium během hry poté, co se šéfdirigent Albrecht neočekávaně vrátil a rozhodl zopakovat závěr skladby jako přídavek. Někteří hudebníci tou dobou byli již na cestě do šaten.

Jakkoliv nekonvenčně mohou některé z programů Moravského podzimu působit, byl zahajovací koncert naprosto tradiční: Sukova Pohádka, Janáčkovo Putování dušičky a druhá řada Dvořákových Slovanských tanců. Populárnímu výběru z české hudby jako by odpovídal i podvečerní začátek koncertu v 18 hodin. Osobně bych po přestávce raději uvítal některou z náročnějších symfonických kreací, jimiž je náš první orchestr pověstný. Letošní hostování České filharmonie s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem však z provozních důvodů bylo (pouhou) reprízou zahajovacích koncertů její 120. sezony v Praze 1. a 2. října s jedinou výjimkou: Janáčkovo Šumařovo dítě nahradil v Brně houslový koncert téhož autora.Sukova Pohádka op. 16, čtyřvětá suita z hudby k Zeyerově hře Radúz a Mahulena, vznikla rok po uvedení inscenace v pražském Národním divadle. Česká filharmonie ji premiérovala 7. února 1901 v Rudolfinu pod taktovkou Oskara Nedbala a její barevná romanticko-impresionistická partitura vešla záhy do obecného národního povědomí jako „rodinné stříbro“ České filharmonie. Hned v úvodu se zaskvěla na postu koncertního mistra hrající Magdaléna Mašlaňová houslovým sólem v dialogu s klarinetem stále výborně hrajícího a zřejmě nestárnoucího Františka Bláhy. Pojetí šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka bylo precizní, pohádkově snivé a působivě vystavěné. Pokud překvapilo, pak svižnějším tempem Hry na labutě a pávy: polka by se v tomto tempu tančila již těžko, avšak věta získala svěží odpich a radostnějšího ducha.Janáčkův houslový koncert, jehož název Putování dušičky autor nikdy nevysvětlil a badatelé jej dovozují dojmem z četby, spatřil světlo světa zhruba před třiceti lety jako rekonstrukce muzikologů Leoše Faltuse a Miloše Štědroně. Jeho první interpret, koncertní mistr brněnské filharmonie Jan Stanovský, ho během první nahrávky pro firmu Panton charakterizoval jako „mrtvé barák předělané do hóslí i s tema řeťazema“. I když víme, že nejdříve Janáček skicoval koncert, nedokončený jej odložil a hudbu z něj následně (včetně oněch vězeňských řetězů) použil v opeře Z mrtvého domu i s velkou částí houslových sól, tato nálepka už koncertu asi zůstane. Sólista Jan Špaček zahrál jednovětou skladbu takřka ideálně s patřičnou espresivitou. S nadhledem si vychutnával všechny technické zlomyslnosti, jimiž Janáček sólový part obdařil. Chvílemi housle až škodolibě glosují krkolomnými figuracemi dění v orchestru; jindy drží jediný tón, zatímco fagoty a klarinety zběsile víří dvaatřicetinami v mezním tempu.Dvou a čtyřtaktové modely však neuvěřitelně držely pospolu, provedení bylo díky Bělohlávkovi dokonale soudržné a celistvé. Je vidět, že Janáčkův houslový „antikoncert“ si získává postupně stále více zejména mladých houslových interpretů a nachází svou cestu na pódia již pravidelně. Špaček po suverénním výkonu přidal virtuózního Eugena Ysaÿe (Dies irae z Houslové sonáty č. 2), ve středním díle paradoxně exponujícího houslovou techniku ve velmi podobném duchu jako Janáček.Druhá polovina koncertu pokračovala vydařeným, muzikantsky jednoznačným pojetím druhé řady Slovanských tanců. Jiří Bělohlávek i orchestr sklidili nadšenou dlouhotrvající odezvu vyprodaného sálu, avšak dojem, že vše podstatné se odehrálo v první půlce koncertu, mě již neopustil.Jaká je vlastně současná Česká filharmonie, tato stodvacetiletá dáma, nestárnoucí jako Janáčkova Emilia Marty, dnes? Mám-li shrnout svůj názor do jediné věty, pak tedy: síla tohoto orchestru tkví v tom, že v něm není slabých míst. Těleso disponuje nosnými smyčci, dokonale souznícími a soucítícími ve všech režimech hry, jaké mu lze jen závidět. Dřeva jsou výborně vyrovnaná, horny patřičně svítí, trombóny s tubou hrají měkce a kultivovaně, bicí jsou přesné, harfy znělé. Snad jen trubky působily poněkud nevýrazně (mohlo to však být dáno povahou jejich partů) a v plné dechové harmonii ve Slovanských tancích občas zanikala první flétna. Pohled na přibývající počet krásných žen zejména v obou houslových skupinách v orchestru, jenž dlouho vzdoroval feminizaci, byl zvláště potěšující! Česká filharmonie je ve výtečné kondici a mohu-li soudit, je rovněž v těch nejlepších rukou.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Moravský podzim 2015
Česká filharmonie
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Josef Špaček (housle)
3. října 2015 Janáčkovo divadlo Brno

program:
Josef Suk: Pohádka, suita op. 16
Leoš Janáček: Putování dušičky, houslový koncert
Antonín Dvořák: Slovanské tance, II. řada op. 72

www.mhf-brno.cz/moravsky-podzim

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Foto Petr Francán