Sláva barokních Drážďan: pompa, intriky a trpký konec z vůle militantního flétnisty

Metropole Saska na řece Labi byla sídelním městem saských kurfiřtů, kteří od 14. století hráli důležitou roli při volbě císaře Svaté říše římské. Ve službách saského dvora zde působil renesanční skladatel Michael Praetorius i nejvýznamnější osobnost raného německého baroka Heinrich Schütz. Třicetiletá válka slibný kulturní rozvoj města však přerušila.

Příznivější situace nastala počátkem osmnáctého století s nástupem saského kurfiřta Friedricha Augusta I. Byl to impozantní uměnímilovný velmož herkulovské postavy, díky níž obdržel přízvisko Silný. Nadmíru silný byl i v mimomanželském loži a zplodil desítky levobočků, o něž se prý vesměs dobře postaral. Ambiciózního aristokrata v mládí nadchla nádhera Versailles, sídla francouzského krále Ludvíka XIV., a umínil si učinit z Drážďan podobný klenot. Zprvu chyběly finanční prostředky, avšak štěstěna mu přála. V roce 1697 zemřel bez dědice polský král Jan III. Sobieski, slavný osvoboditel Vídně z tureckého obležení, a saskému kurfiřtovi byl nabídnut polský trůn. Podmínkou však byla Augustova konverze ke katolické víře, neboť polská strana by luterána nikdy neakceptovala. Pragmatický Friedrich August převlékl kabát bez mrknutí oka. Stal se polským králem Augustem II., panovníkem bohatého soustátí, a doma mohl začít realizovat řadu velkých projektů.V Míšni rozběhl v roce 1708 výrobu porcelánu a v Drážďanech začal stavět v roce 1711 podle projektu Daniela Poppelmanna sídelní zámek Zwinger. V roce 1719 byla slavnostně otevřena nová budova opery stejného architekta s dvěma tisíci sedadly. Dvorní orchestr se rozrostl na třicet tři členů a hudebníci byli velkoryse finančně zajištěni nejvyššími platy v Evropě.Do labské metropole díky těmto podmínkám postupně přibyla řada významných hudebníků: houslista a koncertní mistr Johann Georg Pisendel, houslista Francesco Maria Veracini, flétnista Pierre-Gabriel Buffardin, kontrabasista (violonista) Jan Dismas Zelenka a také hobojista Johann Joachim Quantz. Ten brzy přešel pod Buffardinovým vedením ke hře na flétnu; asi ho přestala bavit věčná příprava hobojových strojků. Kromě oper a instrumentální hudby Hofkapelle zajišťovala rovněž provozování katolické chrámové hudby, s níž se po konverzi novopečeného krále začínalo vlastně od nuly.Hudební život dvora v Drážďanech byl pestrý a bohatý. K jeho zajištění bylo potřeba až čtyř dirigentů a jedním z nich se stal nadaný Zelenka. Opeře dominovala italská produkce. Její obliba v Drážďanech vzrostla díky hostující vlašské operní společnosti Antonia Lottiho (1667–1740), varhaníka a dirigenta chrámu sv. Marka v Benátkách.V letech 1717–1719 Lotti v Drážďanech uvedl řadu italských oper se skvělým pěveckým obsazením a bohatou výpravou. Po pompézních oslavách otevření nového divadla se však vrátil do Benátek. Někteří Italové v labské metropoli zůstali, například Veracini. Houslový virtuóz byl však konfliktní typ a jeho spory s okolím vyvrcholily střetem s koncertním mistrem Pisendelem. Veracini odmítl zkoušet pod jeho vedením a Pisendel proto požádal houslistu od posledního pultu, aby hrál jeho sólový part. Ital to vzal jako strašlivou pohanu a reagoval teatrálně: několik dní trucoval ve svém bytě a pak se v pokusu o sebevraždu vrhl z okna. Nebylo dostatečně vysoko, utrpěl jen komplikovanou zlomeninu nohy a kvůli ní pak nadosmrti kulhal. Veraciniho verze události byla jiná: oknem prý prchal před rozzuřenými kolegy z Hofkapelle. Tehdejší dvorní kapelník a skladatel Johann David Heinichen (1683–1729) se však Pisendela zastal a Veracini musel Drážďany opustit.Následné šťastné období Heinichenova vedení netrvalo dlouho. Kapelník onemocněl zhoubnou tuberkulózou a jeho dirigentské povinnosti postupně přebíral Jan Dismas Zelenka (1679–1745).

Dnes již nikdo nepochybuje, že osobnost tohoto „českého Bacha“ snese srovnání s největšími jmény evropského hudebního baroka. Rodákovi z Louňovic pod Blaníkem se dostalo vzdělání u jezuitů v Praze, pravděpodobně v Klementinu. Po službě u hraběte Hartiga Zelenka odešel do Drážďan. V letech 1716–1719 doprovázel saského korunního prince do Vídně, čehož využil ke studiu u Johanna Josepha Fuxe.V roce 1723 byl třiačtyřicetiletý Zelenka opět v Praze a exceloval provedením svého svatováclavského melodramatu Sub olea pacis et palma virtutis (Pod olivou míru a palmou statečnosti).

Pompézní spektákl patřil k vrcholným událostem pražské korunovace císaře Karla VI. českým králem. Tato sláva byla rovněž pravděpodobným vrcholem Zelenkovy kariéry. V Drážďanech totiž vytoužené místo dvorního kapelníka a skladatele nezískal.

Když v roce 1729 Heinichen zemřel, zdálo se logické, že Zelenka bude oficiálně jmenován na jeho místo. August Silný však dal přednost jmenování sotva třicetiletého Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783).Svou roli tu jistě hrály zákulisní intriky; proti Zelenkovi vystupoval zejména flétnista Quantz, kolega z orchestru. Vysoká šlechta kolem Augusta Silného prosazovala Itala, neboť země za Alpami byla kolébkou opery a hudebníci z celé Evropy se tam jezdili učit. Pravda, Hasse byl sice Němec, avšak dokonale poitalštělý sedmiletým působením a sňatkem v Itálii. Dalším důvodem mohla být všeobecně silná averze k jezuitům. Jejich exponenti z Varšavy totiž krále – konvertitu zcela nepokrytě špehovali, zkoumajíce pevnost jeho nové víry. A Zelenka byl přece odchovanec jezuitského školství, i když ne přímo kněz. Možná sehrála svou roli i údajná Zelenkova homosexualita, o níž spekulují soudobí badatelé na základě nepřímých indicií. Každopádně Hasse více vyhovoval vkusu dvora, libujícímu si v pompě barokní opery. Zelenku brali spíš jako muže víry, proto dál řídil v Drážďanech katolickou chrámovou hudbu, ale jen jako zastupující kapelník. Posledních deset let života strávil v ústraní a zemřel v roce 1745 duševně zlomený a zklamaný. Opoziční flétnista Quantz zatím stále častěji zajížděl do Berlína, kde učil pruského korunního prince Friedricha hře na flétnu. Poté, co se Friedrich stal v roce 1740 pruským králem Bedřichem II. Velikým, Quantz se v Berlíně usadil trvale, aby novému monarchovi sloužil, muzicíroval s ním a komponoval pro něj flétnové kusy.Navzdory katolickému králi a dvoru je třeba říci, že Drážďany byly převážně protestantské. Kurfiřtova manželka zůstala luteránkou a Poláci ji proto nikdy za královnu neuznali. Vládlo tu však víceméně tolerantní ovzduší a protestantská hudba kypěla svým vlastním životem. Jejím centrem byl kůr biskupského kostela Sophiekirche, v němž od roku 1733 působil jako varhaník Bachův syn Wilhelm Friedemann Bach (1710–1784). V roce 1726 se začal stavět za velkorysé Augustovy podpory nový chrám Frauenkirche s vynikající akustikou a velkolepými varhanami Gottfrieda Silbermanna (1683–1753), které 1. prosince 1736 představil veřejnosti samotný Johann Sebastian Bach. Tento skvost barokní architektury byl při náletu na Drážďany koncem druhé světové války zcela zničen a znovuobnovení se dočkal až roku 2005.

Hasseho éra na polsko-saském královském dvoře představovala vrcholné období hudebního života barokních Drážďan. Nový „primo maestro di capella“ měl za sebou řadu významných úspěchů na poli operní kompozice v Itálii, byl výborný dirigent a schopný organizátor. V době jeho působení byla drážďanská Hofkapelle největším evropským orchestrem s třiapadesáti stálými členy, operní ansámbl měl devatenáct sólistů a byl považován za nejkvalitnější mimo italské území. Působila v něm i Hasseho italská manželka, operní diva Faustina Bordoni (1697–1781), jež se proslavila rolemi v Händelových operách.Hasse v průběhu let inscenoval v Drážďanech čtyřicet čtyři svých oper a složil množství instrumentální i duchovní hudby.

V únoru 1733 saský kurfiřt Friedrich August I. Silný (polský král August II.) zemřel. Jeho syn, nový saský kurfiřt Friedrich August II. a zároveň polský král August III., zdědil otcovu lásku k umění a snažil se ze všech sil pokračovat v jeho projektech. Opulentní výdaje na provoz opery (100 000 tolarů ročně) pokračovaly. Syn Augusta Silného zahájil stavbu dalšího skvostu, katolického Hofkirche. Od mnichů kláštera San Sixto v Piacenze také zakoupil obraz Rafaela Santiho Sixtinská madona, dnes nejcennější klenot Drážďanské galerie. V roce 1747 přibyl do Drážďan významný benátský malíř Bernardo Bellotto zvaný Canaletto (1720–1780), jenž město zvěčnil ve svých obrazech.Ani Hasseho úspěšná éra nebyla prosta intrik a zákulisních bojů. V roce 1747 byl k saskému dvoru pozván uznávaný neapolský operní skladatel Nicola Porpora (1686–1768), zprvu jen jako učitel zpěvu princezny Marie Antonie. Aspiroval však na vyšší kapelnické cíle a tím se nutně dostal do konfliktu s Hassem. Porpora spor vyhrocoval bezostyšnou snahou o prosazení své favoritky, mladé sopranistky Reginy Mingotti, do hlavních rolí na úkor madam Bordoni. Šalamounským řešením panovníka bylo jmenování Porpory dvorním kapelníkem, zatímco Hasse zůstal vrchním kapelníkem.V té době se však nad městem na Labi začala pomalu stahovat temná mračna. Friedrich der Grosse, jenž pod Quantzovým laskavým dohledem muzicíroval na flétnu a dokonce sám komponoval flétnové sonáty – hrají se dodnes jako instruktivní a vůbec nejsou špatné – se změnil v tvrdého militaristu a zahájil řadu vojenských dobrodružství. Trnem v oku mu bylo bohaté Slezsko, součást habsburské říše, jehož anexí hodlal oslabit moc mladé rakouské panovnice Marie Terezie.Vypukla série takzvaných slezských válek, do které bylo Sasko, geograficky vklíněné mezi obě strany, přímo zataženo jako spojenec Rakouska. Drážďany zažily pruskou okupaci, Friedrich se rozvaloval v královské lóži Poppelmannovy opery a sasko-polský dvůr uprchl do Varšavy. Přesto se hudební život zdánlivě vracel k normálu. V předvečer zahájení podzimní divadelní sezony roku 1756 se však rozhořela Sedmiletá válka, třetí ze slezských válek a daleko nejničivější z bojů o habsburské dědictví. Sasové se opět spojili s Rakušany a trestající Friedrich v odvetě nařídil v roce 1760 zničit centrum Drážďan dělostřeleckým bombardováním. V dobytém městě pruští granátníci do domů, jež zůstaly stát, ručně vhazovali výbušniny, aby dokonali dílo zkázy. Inferno náletu na Drážďany 13. února 1945 tedy nebylo zdaleka první apokalypsou v dějinách města.

August III. se vrátil z exilu v roce 1763, nalezl otcovo i své dílo v troskách a krátce nato zemřel. Tehdy nastal skutečný ústup ze slávy. Vyčerpané Sasko muselo silně omezit finanční výdaje a na nákladné kulturní projekty už nemělo prostředky. Také Hasse našel svůj domov zničený, v saské metropoli už ho nic nedrželo a tak odešel do Vídně. Charles Burney v roce 1772 ve svém Hudebním cestopise 18. věku už mohl jen hořce konstatovat, že „Florencie severu“ je pouhým stínem své dřívější slávy. Lepší časy nastaly teprve v 19. století po napoleonských válkách, nejprve za dirigentského působení Carla Marii von Webera a poté za Richarda Wagnera, jenž v nově postavené dominantě Drážďan, Semperově opeře, premiéroval své opery Rienzi, Bludný Holanďan a Tannhäuser.

Foto archiv