Slova místo tónů. Klasická hudba ve světové beletrii (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Říká se, že popisovat či vykládat hudbu, pokud nejste muzikolog nebo interpret a nepíšete o ní odborné pojednání, je velmi těžké, ne-li nemožné. Přesto se o to spisovatelé ve svých románech občas pokoušejí, tedy popsat nejen koncert nebo operní představení a zážitek z nich, ale také hudební skladbu či pocity při jejím poslechu. Vybrali jsme pár ukázek ze známých literárních děl Marcela Prousta, E. M. Forstera, Thomase Manna, Romaina Rollanda či Philipa Rotha, abychom se přesvědčili, jak různě a s jakým (ne)úspěchem píšou spisovatelé o hudbě, koncertech či o skladatelích.

Adolf Kašpar Ilustrace k románu A. Jiráska F. L. Věk (archiv OP)

A je z čeho vybírat, protože spisovatelé píšou o klasice poměrně často a rádi – a samozřejmě na různé úrovni, někdo více, někdo méně zasvěceně. Například Alois Jirásek pěkně líčí premiéru Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle v Praze v roce 1787 v prvním dílu svého románu F. L. Věk.

Skladatel Antonín Dvořák vystupuje v románové pentalogii Sňatky z rozumu Vladimíra Neffa, konkrétně v druhém díle Císařské fialky je Dvořák učitelem klavíru Hany Bornové a jsou zde líčena hudební vystoupení, při nichž Dvořák hraje na klavír a Hana se svojí sestrou Bětuší zpívají, mimo jiné i pro ně napsané Moravské dvojzpěvy. Ve čtvrtém díle Veselá vdova (název vypůjčený ze slavné Lehárovy operety) se učí hrát na housle Metoděj Nedobyl, a to u profesora Ševčíka. Metoděj se zamiluje do mladé Emy Kittlové, tedy budoucí slavné pěvkyně Emy Destinnové, jejíž kariéra je pak v románu také lehce popsána.

Franz Werfel napsal životopisný román Verdi – Román opery. Elfriede Jelinek je autorkou románu Pianistka o vídeňské učitelce klavíru, který se jen hemží jmény slavných skladatelů a jejich děl a různými poznámkami k nim. Hudba se často vyskytuje i v románech dalšího Rakušana Thomase Bernharda, například román Ztroskotanec vypráví o klavíristovi Glennu Gouldovi, o němž se vypravěč snaží napsat studii; v románu Beton se hlavní hrdina chystá již desetiletí napsat obsáhlejší vědeckou práci o Mendelssohnovi, a tak dále.

Hlavní postavou románu americké spisovatelky Ann Patchett Bel canto je slavná sopranistka, která se spolu s dalšími postavami stane obětí politicky motivovaného únosu; autorka nezapírala, že při popisu pěvkyně a jejího umění byla inspirována sopranistkou Renée Fleming, jejíž hlas se pak objevuje i ve filmové verzi románu, kde pěvkyni herecky ztvárnila Julianne Moore. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho…

Vinteuilova sonáta a Wagner u Prousta
Francouzský spisovatel Marcel Proust (1871–1922) ve svém třítisícistránkovém románovém cyklu Hledání ztraceného času (1913–1927; poslední tři díly ze sedmi vyšly až posmrtně) věnuje hudbě mnoho míst a dokonce si pro své životní dílo vymyslel fiktivního skladatele Vinteuile, který je jakousi kombinací osobností a hudby Clauda Debussyho, Gabriela Faurého, Césara Francka a Camilla Saint-Saënse. Připomeňme, že Proustovým milencem a celoživotním přítelem byl skladatel Reynaldo Hahn, který spisovatele blíže zasvětil do problematiky hudebního jazyka a kompozice. Fiktivní Vinteuilova Sonáta pro housle a klavír hraje v Proustově románu důležitou roli, zejména v prvním svazku Svět Swannových a v jeho druhé části nazvané Swannova láska, kdy se sonáta stane až jakousi „hymnou“ lásky Charlese Swanna a ženy z polosvěta Odetty de Crécy. Takto jsou popisovány Swannovy dojmy z poslechu sonáty na jednom večírku (překlad Prokop Voskovec):

„Loňského roku slyšel na večírku jistou skladbu pro klavír a housle. Nejdřív vychutnával jen hmotnou jakost nástroji vydávaných tónů. A byl to již velký požitek, když pojednou uslyšel pod tenkou, vytrvalou, hutnou a vůdčí linií houslí, jak se tam snaží ve splývavém šplounání rozeznít mnohotvárný, nedělený a lehký klavírní part, tóny narážející na sebe jako slézové čeření vln, které očarovává a změkčuje měsíční svit. Ale v jisté chvíli, aniž mohl jasně rozeznat obrys a pojmenovat, co se mu líbí, snažil se, náhle okouzlen, zachytit hudební větu nebo harmonii – nevěděl to sám –, která prchala a otvírala mu šířeji duši, jako některé vůně růží, kolující ve vlhkém podvečerním vzduchu, mají schopnost rozšířit naše chřípí. Snad jen proto, že neměl hudební vzdělání, mohl zakoušet dojem tak zmatený, přesto však jeden z těch, které jsou možná jediné čistě hudební, bezrozměrné, zcela původní, nepřevoditelné do jiných rovin dojmů. Dojem toho druhu je na okamžik takříkajíc sine materia. Jednotlivé tóny, které slyšíme, patrně už směřují k tomu, aby podle své výšky a kvantity pokryly před našima očima plochy různých rozměrů, aby rýsovaly arabesky a dávaly nám pocity šíře, útlosti, stálosti, nebo hravé lehkosti. Ale tóny mizejí, než se v nás tyto pocity dostatečně zformují, aby nebyly zatopeny pocity novými, vzbuzovanými tóny následnými nebo i současnými. […] Tentokrát jasně rozeznal větu zvedající se několik okamžiků nad zvukovými vlnami. Hned mu nabídla zvláštní rozkoše, o nichž neměl ani tušení, než ji uslyšel, než pochopil, že mimo ni by je nikde jinde nemohl poznat, a pocítil k ní jakoby nepoznanou lásku.“

Tehdy se Swann ještě nedozví, o jakou skladbu se jedná a kdo je jejím autorem. Až když ji slyší znovu jinde později:

„Avšak sotva několik minut nato, co malý pianista začal u paní Verdurinové hrát, poznal Swann náhle, jak se po vysokém tónu, prodlouženém přes dva takty, ona tajemná, šumivá a nezávislá věta, vzdušná a vonná věta, kterou miloval, blíží a uniká zpod té znělosti, prodloužené a roztažené jako zvuková opona, aby skryla tajemství jejího vzklíčení. A byla tak zvláštní, měla tak osobité kouzlo, jaké by žádná jiná nemohla nahradit, že mu bylo, jako by se v přátelském saloně setkal s ženou, které se obdivoval na ulici a ztratil naději, že ji ještě někde uvidí. Nakonec odešla uprostřed košatosti své vůně, ukazující cestu, horlivá, a ponechala na Swannově tváři odlesk svého úsměvu. Ale teď se už mohl zeptat na jméno své neznámé (dozvěděl se, že je to Andante z Vinteuilovy Sonáty pro housle a klavír), teď ji našel, mohl ji mít u sebe tak často, jak chtěl, snažit se pochopit její jazyk a její tajemství.

Proto také, když pianista dohrál, Swann k němu přistoupil a poděkoval mu s vřelostí, která se paní Verdurinové velmi líbila.

,To je kouzelník, viďte,‘ řekla Swannovi; ,že ale té sonátě rozumí, dareba jeden, co? Nevěděl jste asi, že klavír dokáže něco takového. Je to všechno, jenom ne klavírní part, opravdu! Pokaždé znova to tak cítím, mám pocit, jako bych slyšela orchestr. Je to dokonce krásnější než orchestr, úplnější.‘“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments