Slova místo tónů. Klasická hudba ve světové beletrii (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V pokračování článku o tom, jak známí spisovatelé píší o hudbě, koncertech či o skladatelích, se podíváme na úryvky z děl Romaina Rollanda, Thomase Manna a Philipa Rotha.

Jan Kryštof Krafft Romaina Rollanda
Nejvýznamnějším dílem francouzského spisovatele Romaina Rollanda (1866–1945) je desetidílný románový cyklus, „román-řeka“ Jan Kryštof (1904–1912), koncipovaný jako patetická cyklická hudební skladba. Je rozvržen do čtyř částí podobně jako symfonie. První část zahrnuje oddíly Úsvit, Jitro a Jinoch, druhá oddíly Vzpoura a Jarmark, třetí oddíly Antoinetta, V domě a Přítelkyně a čtvrtá oddíly Hořící keř a Nový den. Více než dvanáctisetstránkový román je evokací velkého, silného, hrdinského osudu německého hudebníka, jakéhosi „Beethovena v dnešním světě“, který je světem morálního úpadku. Rolland se k postavě a osudům fiktivního skladatele Jana Kryštofa Kraffta inspiroval u Beethovena i jiných skladatelů a v díle zabírá široký okruh společenského dění v Německu a ve Francii v letech 1870–1914. Román měl obrovský úspěch v celé Evropě a vedl k udělení Nobelovy ceny za literaturu Rollandovi v roce 1915. Dodejme ještě, že vedle řady dalších románových, prozaických i dramatických děl (Petr a Lucie, Dobrý člověk ještě žije či Okouzlená duše) psal Rolland hodně i o hudbě, mimo jiné je autorem monumentálního několikadílného spisu právě o Beethovenovi.

Malý Jan Kryštof projevuje hudební nadání a hudbou je okouzlen. V Úsvitu popisuje Rolland okouzlení malého chlapce při návštěvě hudební produkce v divadle (překlad Josef Kopal): „Tyto divy dokázala hudba. Nořila věci do mlžného ovzduší, v kterém vše se stávalo krásným, ušlechtilým a žádoucím. Vdechovala duši dravou potřebu lásky; a zároveň jí nabízela milostné přeludy, aby vyplnila prázdnotu, již sama vyhloubila.“ O něco dále se Kryštofovo zaujetí hudbou rozvíjí: „Pro hudební srdce všecko je hudba. Vše, co se chvěje a hýbe a třese, slunečné letní dni, noci, kdy sviští vítr, světlo, jež teče, třpytící se hvězdy, bouře, zpěvy ptačí, bzukot hmyzu, šelestění stromů, hlasy milované nebo nenáviděné, důvěrné zvuky krbu, dveří, jež vrzají, krve, jež nadouvá tepny v nočním tichu – vše, co je, je hudba; třeba ji jen slyšet. V Kryštofovi zvučela všecka tato hudba bytostí. Vše, co viděl, vše, co pociťoval, obměňovalo se v hudbu. Byl jako bzučící úl včel.“ Hudebníky si chlapec pro sebe rozdělil do tří kategorií, ohně, země a vody: „Mozart náležel vodě: byl lučinou na břehu řeky, průsvitnou mlhou, jež se vznáší nad řekou, jarním deštíkem nebo duhou. Beethoven byl oheň: brzo výheň s obrovitými plameny a ohromným dýmem, brzo zapálený les, těžký a hrozný mrak, z něhož šlehá blesk, brzo širé nebe, plné chvějících se světel, odkud – vidíš s tlukoucím srdcem – za krásné zářijové noci odděluje se hvězda, sklouzne a zvolna umírá. I tentokráte ho spálil naléhavý žár této hrdinské duše. Byl uchvácen proudem plamenů.“

Ve čtvrtém díle Vzpoura trpí Kryštof ovzduším německého maloměsta, a to i na koncertě, když vystoupí mužský pěvecký sbor: „Bylo jich čtyřicet a zpívali za čtyři; bylo by se řeklo, že se vynasnažili vyhladit ze svého přednesu každou stopu slohu vskutku sborového: byla to snaha o malé melodické efekty, bázlivé a plačtivé odstínky, zmírající pianissima, s náhlými probuzeními, ohromujícími jako rány na turecký buben; nedostatek plnosti a rovnováhy, nasládlý sloh…“ Kryštof je mučen tím, co dále slyší z orchestru: „Neslyšel ovšem Beethovena ani Schumanna; co slyšel, byli jejich směšní tlumočníci, bylo jejich přežvýkavé posluchačstvo, jehož hrubá omezenost se rozlévala okolo děl jako těžký výpar.“ Kryštof to nevydrží, dá se do smíchu, pláče smíchy a za pohoršení obecenstva odchází ze sálu…

Takto kriticky vidí ve stejném díle některé slavné skladatele: „Byla tu bohatá melancholie, vybraná fantasie, dobromyslná nicotnost Mendelssohnova. Bylo tu zbožíčko a pozlátko Weberovo, jeho citová suchost, jeho mozkové pohnutí. Byl tu Liszt, ctihodný otec, cirkusový krasojezdec, novoklasik a jarmareční komediant, rovnoměrná směs skutečné ušlechtilosti a ušlechtilosti nepravé, jasného idealismu a nechutné virtuosity. Byl tu Schubert, pohřbený pod svou citovostí jako pod kilometry průhledné a nudné vody.“

Romain Rolland (archiv OP)

A takto skřípe zuby, když listuje v partiturách Wagnera: Lohengrin se mu jevil křiklavě lživým. Nenáviděl tento rytířský brak, toto pokrytecké svatouškovství, tohoto hrdinu bez bázně a bez srdce, ztělesnění sobecké a chladné ctnosti, která se zálibně podivuje sobě samé a kochá sama v sobě. Znal ho až příliš dobře, viděl ve skutečnosti tento typ německého farizeje, strojeného, bez poskvrny a tvrdého, holdujícího svému vlastnímu obrazu, jehož božství se nerozpakuje obětovat druhé. Bludný Holanďan ho skličoval svou topornou sentimentálností a zasmušilou nudou. Úpadkoví barbaři Tetralogie byli v lásce odporně nudní. Siegmund, unášející svou sestru, přednášel tenorem salónní romanci. Siegfried a Brunhilda v Götterdämmerung jako dobří němečtí manželé stavěli na odiv před sebou a zvláště před posluchačstvem svou manželskou vášeň, okázalou a tlachavou. Všemožné lži si daly v těchto dílech dostaveníčko: klamný idealismus, klamné křesťanství, klamný gotismus, klamné legendární, klamné božské, klamné lidské.“

Jak Kryštof komponoval, co pro něj byla tvorba? „…jeho skladby nebyly bez chyb, jež vyčítal druhým. Neboť tvoření bylo u něho neodolatelnou potřebou, která se nepodřizovala pravidlům, jež stanovila jeho inteligence. Rozumově se netvoří. Tvoří se z nutnosti.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments